Nový portál Vatikánského rozhlasu

Cyklus reflexí, které společně konáme v tomto Roce víry, nás dnes přivádí k rozjímání o jednom působivém aspektu lidské a křesťanské zkušenosti, totiž o tajemné touze po Bohu, kterou v sobě člověk nosí. Je velice příznačné, že Katechismus katolické církve začíná právě touto úvahou: „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá“ (KKC, 27).

Takovéto tvrzení je v mnoha kulturních kontextech i dnes zcela udržitelné, téměř samozřejmé, ale mohlo by se jevit jako provokativní v oblasti západní sekularizované kultury. Mnozí naši současníci by totiž mohli namítnout, že takovou touhu vůbec nepociťují. Pro rozsáhlé sektory společnosti už Bůh není žádoucí, není očekáván a představuje spíše něco, co vyvolává lhostejnost, co nestojí ani za řeč. Ve skutečnosti však to, co jsme označili za „touhu po Bohu“, nezmizelo úplně a v lidském srdci se dodnes objevuje mnoha způsoby. Lidská touha vždycky tíhne k určitým konkrétním dobrům, často zcela jiným než duchovním. Přece však stojí před otázkou, co je to pravé „dobro“, a vyrovnává se tudíž s tím, co se od ní liší, co člověk nemůže zkonstruovat, ale je povolán uznat. Co může tuto lidskou touhu doopravdy naplnit?

Ve své první encyklice Deus caritas est jsem se pokusil analyzovat, jak se tento dynamismus uskutečňuje ve zkušenosti lidské lásky, zkušenosti, která je v naší době nejsnadněji vnímána jako moment extáze, vyjití ze sebe, jako místo, kde člověk zaznamenává, že je prostoupen touhou, která jej přesahuje. Skrze lásku zakoušejí muž a žena - jeden díky druhému - novým způsobem velikost a krásu života a reality. Pokud to, co zakouším, není pouhá iluze, a pokud opravdu chci pro druhého dobro jakožto cestu svého vlastního dobra, pak musím být ochoten decentralizovat sebe a dát se do služeb druhého, až ke zřeknutí se sama sebe. Odpověď na otázku po smyslu zkušenosti lásky tedy spočívá v očišťování a uzdravování vůle vyžadované samotným dobrem, které je chtěno pro druhého. Je třeba se cvičit, trénovat a také korigovat, aby ono dobro mohlo být opravdu chtěno.

Počáteční extáze se tak stává putováním, „trvalým exodem z já, které je uzavřené do sebe, směrem k jeho osvobození v sebedarování, a právě proto směřujícím k opětnému nalezení sebe, ba dokonce k objevení Boha“ (Deus caritas est, 6). Takovouto cestou může člověk postupně prohlubovat poznání oné lásky, kterou zakusil na počátku. A bude se tak stále rozvíjet i tajemství, které představuje láska: ani milovaná osoba totiž není s to nasytit touhu, která sídlí v lidském srdci, ba dokonce, čím více je láska k druhému autentičtější, tím více otevírá otázku po svém počátku a cíli, po své možnosti trvat věčně. Lidská zkušenost je tedy dobrem, které vede k vyjití ze sebe a spočinutí v tajemství, jež obestírá celou existenci.

Podobné úvahy lze konat také o jiných lidských zkušenostech, o přátelství, o zážitku krásy a lásce k poznání. Každé dobro, jež člověk zakusí, se vztahuje k tajemství, které prostupuje člověkem samotným; každá touha, která se objevuje v lidském srdci, je ozvěnou základní touhy, jež není nikdy plně nasycena. Od takovéto tajemné touhy, která v sobě má něco záhadného, nepochybně nelze dojít přímo k víře. Člověk v posledku dobře zná to, co jej nenasytí, ale nemůže si představit nebo definovat to, co by mu umožnilo zakusit ono štěstí, po kterém v srdci teskní. Nelze poznat Boha jenom na základě touhy člověka. Z tohoto hlediska zůstává tajemstvím. Člověk je hledačem Absolutna; hledá po malých a nejistých krůčcích. Nicméně, již zkušenost této touhy, „neklidného srdce“, jak to nazývá svatý Augustin, je velice významná. Dosvědčuje nám, že v hloubi je člověk náboženskou bytostí (srov. KKC, 28), „žebrá o Boha“. Pascalovými slovy můžeme říci: „Člověk nekonečně přesahuje člověka“ (Myšlenky, ed. Chevalier 438; ed. Brunschvicg 434). Oči rozpoznávají předměty, jsou osvíceny světlem. Odtud pramení touha poznat samotné světlo, které osvěcuje věci tohoto světa a zapaluje jimi smysl pro krásu.

Musíme proto uznávat, že také v naší době, jež zdánlivě tolik vzdoruje transcendentní dimenzi, lze vstoupit na cestu autentického náboženského vnímání života, které ukazuje, že dar víry není nesmysl, není iracionální. Bylo by velice užitečné rozvinout za tímto účelem určitý druh pedagogie touhy, ať už pro toho, kdo ještě nevěří, tak pro toho, komu se už daru víry dostalo. Pedagogie, která obsahuje přinejmenším dva aspekty. Za prvé osvojit si nebo znovu osvojit chuť autentických radostí života. Ne každé uspokojení v nás vyvolává stejný účinek: některá zanechají pozitivní stopu, jsou schopná upokojit, učiní nás aktivními a velkorysými. Zato jiná, po počátečním světle jakoby zklamala očekávání, která vzbudila, a někdy po sobě zanechají hořkost, neuspokojení nebo pocit prázdnoty. Vychovávat již od útlého věku k okoušení pravých radostí, ve všech oblastech života – rodina, přátelství, solidarita s trpícími, zřeknutí se vlastního já kvůli prospěchu druhého, láska k poznání, umění a přírodním krásám – to všechno vede k rozvoji vnitřního vkusu a vytváří účinné protilátky na dnes rozšířenou banalizaci a zploštění. Také dospělí potřebují znovu objevit tyto radosti a toužit po autentických skutečnostech, očišťovat se od průměrnosti, v níž mohli uvíznout. Tak bude snadnější nechat bez povšimnutí nebo odmítnout všechno, co je i přes zdánlivou přitažlivost jalové, je zdrojem závislosti a nikoli svobody. A tak se vyjeví ona touha po Bohu, o které mluvíme.

Druhým aspektem, který je roven tomu předchozímu, je nespokojit se nikdy s tím, co bylo dosaženo. Právě ty nejopravdovější radosti jsou schopny uvolnit v nás onen zdravý neklid, který vede k větší náročnosti, ke chtění vyššího, hlubšího dobra, a zároveň stále jasněji vnímat, že naše srdce nemůže naplnit nic konečného. Takto odzbrojeni se naučíme toužit po onom dobru, které nemůžeme zkonstruovat nebo si jej opatřit vlastními silami; a nenecháme se odradit námahou nebo překážkami, které pocházejí z našeho hříchu.

V této souvislosti však nesmíme zapomínat, že dynamismus touhy je vždycky otevřen vykoupení, třebaže se obrací na scestí, sleduje-li umělé ráje, a zdánlivě ztrácí schopnost toužit po pravém dobru. Ani v propasti hříchu neuhasíná v člověku ona jiskra, která mu dovoluje rozpoznat opravdové dobro, okusit je a vykročit tak zpět na cestu vzhůru, na které Bůh nikdy nepřestává poskytovat pomoc darem Svojí milosti. Všichni ostatně potřebujeme projít cestou očištění a uzdravení této touhy. Jsme poutníky k nebeské vlasti, k plnému, věčnému dobru, které nám nikdo nebude moci odejmout. Nejde tedy o udušení touhy, která je v lidském srdci, nýbrž o její osvobození, aby mohla dosáhnout svojí opravdové výše. Když se v této touze otevře okénko k Bohu, je to znamení, že v duši je přítomna víra, která je Boží milostí. Svatý Augustin poznamenává: „Očekáváním Bůh rozšiřuje naši touhu, touhou rozšiřuje duši a rozšířením ji uschopňuje ještě více“ (Komentář k prvnímu Janovu listu, 4,6).

Na této pouti se vnímejme jako bratři všech lidí provázející také ty, kdo nevěří, kdo hledají, kdo si upřímně připouští otázky kladené dynamismem vlastní touhy po pravdě a dobru. Modleme se, aby Bůh v tomto Roce víry ukázal Svoji tvář všem, kdo jej s upřímným srdcem hledají.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience