Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Ihned po papežském vystoupení si vzal slovo v synodální aule jeden ze tří delegovaných předsedů tohoto synodu, kardinál John Tong Hon. Biskup Hongkongu připomněl rok 1997, kdy bylo toto město anektováno Čínou. Rodiny prožívaly úzkost z nástupu komunistické vlády, procházely krizí. V čínštině však toto slovo znamená také příležitost, která podle kardinála Tong Hona byla využita. Mnoho nepraktikujících katolíků se vrátilo k církvi, aby hledali duchovní podporu. Jen minulé velikonoce byly v Hongkongu pokřtěny 3 tisíce dospělých. Kardinál Tong Hon pak vypočítal tři hlavní principy evangelizace: společenství s Bohem a s lidmi, zejména s chudými; službu chápanou jako dar sebe sama a učení zakotvené v osobním setkáním s Kristem, jež nás vede ke svědectví.
„Musíme být horlivými svědky své víry“ – končil hongkongský biskup svou promluvu.

Generální sekretář biskupského synodu, arcibiskup Nikola Eterović, připomněl hlavní linie příprav tohoto 13. všeobecného synodu, pátého svolaného Benediktem XVI. Jak vysvětlil, jeho téma – nová evangelizace – papež vybral po konzultacích s biskupy ze tří předložených (další dvě byla: farnost jako společenství a antropologické výzvy dneška). Zdůraznil rovněž kolegialitu biskupů během přípravné fáze sněmu, na níž spolupracovalo více než 90% místních církví.

První přednášku, po níž následuje diskuse (Relatio ante disceptationem) pak přednesl kardinál Donald W. Wuerl, arcibiskup Washingtonu, kterého papež jmenoval hlavním relátorem synodu. V sedmi bodech představil panoráma otázek, jež si musí klást ten, komu jde o novou evangelizaci, ale také některé historické souvislosti, teologické principy, zkušenosti a nástroje, které má k dispozici dnešní hlasatel evangelia.

„To, co hlásáme, není informace o Bohu, ale spíš sám Bůh, který se stal člověkem,“ zdůraznil v latinsky pronesené přednášce kardinál Wuerl. To je východisko, kterým je nutné se řídit v dnešní složité době, kdy je „Kristus intelektuálně a ideologicky oddělován od své církve“, individualismus působí úpadek smyslu pro odpovědnost za druhého, racionalismus mění náboženství „v osobní záležitost“ a pokřtění přestávají praktikovat svou víru.
Jak vysvětlil kardinál Wuerl, tyto dramatické proměny mají kořeny v 70. a 80 letech minulého století, poznamenaných nedostatečnou katechezí, tzv. hermeneutikou diskontinuity (tj. výkladem chápajícím změny po II. vatikánském koncilu jako počátek nové doby, která zavrhuje celou řadu konstant učení církve) a z ní vyplývajících úchylek ve slavení liturgie. Celé generace se zřekly systémů, které podpíraly a usnadňovaly předávání víry:

„Okolnosti naší doby však nejsou vždy jen negativní. Podobně jako lze vystopovat příčiny negativních věcí, lze také nalézt reakci na ně, která je stále pozitivnější. Mnoho lidí - zejména mladých - kteří se církvi odcizili, zjišťuje, že laický svět nenabízí adekvátní odpovědi na věčné a hluboké otázky lidského srdce.“

Pozitivní signály přicházejí od mladých, ze souběžné katecheze dětí a jejich rodičů – pokračoval v první synodní přednášce předložené k diskusi kardinál Wuerl. Prvním konstitutivním prvkem společenství i vzorovým místem nové evangelizace je totiž rodina – tak často podceňovaná a zesměšňovaná v dnešní společnosti. Jestliže v minulosti museli misionáři překonávat „nesmírné geografické vzdálenosti“, aby mohli hlásat evangelium, misionáři dneška musí překonat „neméně nezměrné ideologické vzdálenosti“, aniž by opustili svou čtvrť.

„Nová evangelizace není program. Jde o nový způsob myšlení, vidění a jednání,“ zdůrazňuje kardinál Wuerl. Je jakousi lupou, přes níž vidíme příležitosti hlásat evangelium, je znamením Ducha svatého, který nepřestává v církvi působit. Jejím jádrem je setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem, s jeho evangeliem a jeho církví.
Jde tedy o to obnovit důvěru v pravdivost křesťanského poselství často narušenou systémem sekulárních hodnot, jež se autopropagují jako nadřazené životnímu stylu nabízenému Ježíšem. V podstatě jde o to, že křesťané musí „překonat syndrom rozpaků“ a hlásat prostý, pravý a hmatatelný poklad, jímž je přátelství s Ježíšem“. Toto hlásání však musí doprovázet svědectví života – povzbuzuje hlavní relátor synodu – neboť evangelizovat znamená nabízet zkušenost Ježíšovy lásky a nikoli „filosofické teze o správném jednání“.

Základy evangelizace jsou tedy trojí: antropologický, který říká, že každý člověk je učiněn k obrazu a podobě Boží a má v sobě přirozenou touhu po společenství s transcendentním; dále kristologický, totiž skutečnost, že Kristus se nám opravdu ukázal a není sociologickým výtvorem či teologickou úchylkou, a konečně eklesiologický, který přináší Kristovu spásu „do Církve a skrze Církev“.

Kardinál Wuerl zmínil rovněž církevní hnutí a komunity jako znamení nové evangelizace. Jmenovitě vypočítal tři: Comunione e liberazione, Opus Dei a Neokatechumenátní cestu. Tato a všechna další společenství vybídl, aby „zapojila plně svou energii a své aktivity do života celé církve“. Americký kardinál rovněž podotkl, že Ježíš nám sice nezanechal určitý politický program, stanovil však základní principy svobody, lidské důstojnosti a přirozeného práva, které má odrážet také politika.
Dnešní evangelizátor má mít podle kardinála Wuerla čtyři základní vlastnosti: být odvážný ve smyslu pokojné odvahy sv. Maxmiliána Kolbeho či Matky Terezy z Kalkaty; stát ve společenství s Církví a být solidární s jejími pastýř; hlásat s radostí Boží poselství a uvědomovat si, že jeho poslání je „velmi důležité“ a že tedy „nelze tratit čas“.

(job)