Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Ctihodní bratři v biskupské službě,
Drazí bratři a sestry,

4. října roku 1962 se blahoslavený Jan XXIII. vydal do této svatyně, aby svěřil Panně Marii Druhý vatikánský ekumenický koncil, který byl zahájen o týden později. Byl znám svou hlubokou synovskou úctou k Matce Boží a obrátil se k Ní tehdy těmito slovy: „Dnes znovu a jménem celého episkopátu žádáme Vás, nejněžnější Matko, která jste vzývána jako Auxilium Episcoporum, abyste nám, biskupovi Říma a všem biskupům světa vyprosila milost vstoupit do koncilní auly baziliky svatého Petra tak jako apoštolové a první učedníci vstupovali do večeřadla: jako jedno srdce, v jediném záchvěvu lásky ke Kristu a duším a jedině s úmyslem žít a obětovat se pro spásu jednotlivců i národů. Kéž Vaše mateřská přímluva umožní, aby se v budoucích letech a staletích mohlo říkat, že milost Boží předcházela, doprovázela a dovršila jednadvacátý ekumenický koncil a tak vlila všem dětem církve svaté nové nadšení, rozmach velkorysosti a pevnost úmyslů“ (AAS 54, 1962, 727).

O padesát let později, poté co jsem byl Boží Prozřetelností povolán nastoupit na Petrův stolec po tomto nezapomenutelném papežovi, jsem také já přišel sem jako poutník, abych svěřil Matce Boží dvě významné církevní iniciativy: Rok víry, který začne za týden, 11. října, v den padesátého výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, a generální zasedání biskupského synodu, který jsem svolal na měsíc říjen k tématu: „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Drazí přátelé! Všechny vás co nejsrdečněji zdravím. Děkuji arcibiskupovi Loreta, mons. Giovanni Tonuccimu za jeho vřelá slova na uvítanou. Zdravím přítomné biskupy, kněze, otce kapucíny, kterým je svěřena pastorační péče této svatyně, a řeholnice. S úctou se obracím ke starostovi, dr. Paolo Niccolettimu, kterému rovněž děkuji za jeho laskavá slova, zdravím zástupce vlády a přítomné občanské a vojenské představitele. Moje uznání patří všem, kteří velkoryse nabídli svoji spolupráci při realizaci této mojí pouti.

Jak jsem připomněl v apoštolském listě vyhlašujícím Rok víry: „Rád bych vyzval své spolubratry biskupy z celého světa, aby se v tomto čase duchovní milosti, kterou nám Bůh nabízí k připomenutí cenného daru víry, sjednotili s Petrovým nástupcem“ (Porta fidei, 8). A právě tady v Loretu máme příležitost vstoupit do školy Mariiny, tedy té, která byla nazvána „blahoslavenou“, protože „uvěřila“ (Lk 1,45). Tato svatyně, vybudována kolem jejího pozemského příbytku, uchovává památku chvíle, v níž Anděl Páně přinesl Panně Marii velkou zvěst o Vtělení a ona mu dala svoji odpověď. Tento skromný příbytek dosvědčuje konkrétně a hmatatelně nejvelkolepější událost našich dějin: Vtělení - Slovo, které se stalo tělem. A Marie, služebnice Páně je privilegovanou spojnicí, jejímž prostřednictvím přišel Bůh přebývat mezi nás (srov. Jan 1,14).

Maria nabídla vlastní tělo, dala se cele k dispozici Boží vůli a stala se „místem“ Jeho přítomnosti, „místem“, kde přebývá Syn Boží. Tady si můžeme připomenout slova Žalmu, kterými podle Listu Židům, Kristus zahájil svůj pozemský život, když pravil Otci: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo… Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5.7). Maria říká podobná slova Andělovi, který ji zjevuje plán, jež s ní má Bůh: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38). Mariina vůle se shoduje s vůlí Syna v jediném plánu Otcovy lásky. V ní se sjednocují nebe a země, Bůh Stvořitel a Jeho stvoření. Bůh se stává člověkem, Maria se stává „živým domem“ Páně, chrámem, kde přebývá Nejvyšší.

Blahoslavený Jan XXIII. před padesáti lety tady v Loretu vybízel k rozjímání o tomto tajemství, aby „se přemýšlelo o onom spojení nebe se zemí, jehož účelem je Vtělení i Vykoupení“, a pokračoval pak tvrzením, že Koncil má účel rozšířit ještě více blahodárný rozsah Kristova Vtělení a Vykoupení do všech forem sociálního života (AAS 54, 1962, 724). Tato výzva dnes zaznívá s obzvláštní silou. V nynější krizi, která se dotýká nejenom ekonomiky, ale různých sektorů společnosti, nám Boží Vtělení říká, jak důležitý je člověk pro Boha a Bůh pro člověka. Bez Boha člověk propadne vlastnímu egoismu, který převládne nad solidaritou a láskou, materiální věci převáží nad hodnotami, majetnictví nad bytím. Je třeba se vrátit k Bohu, aby člověk byl opět člověkem. S Bohem ani v obtížných chvílích krize nemizí horizont naděje: Vtělení nám říká, že nejsme nikdy sami, Bůh vstoupil do našeho lidství a provází nás.

Přebývání Božího Syna v „živém domě“, v chrámu, kterým je Maria, nás přivádí k další myšlence. Tam kde přebývá Bůh, musíme všichni rozpoznat svůj „domov“; kde přebývá Kristus, tam jeho bratři a sestry už nejsou cizinci. Maria, která je Kristovou matkou, je také naší matkou, otevírá nám bránu svého domu, vede nás, abychom přijali vůli jejího Syna. Víra je tedy tím, co nám na tomto světě dává domov, sjednocuje nás v jedné rodině a činí z nás všech bratry a sestry. Rozjímáme-li o Marii, musíme se ptát, zda chceme být také otevřeni Pánu, zda Mu chceme nabídnout svůj život, aby se stal Jeho příbytkem; anebo zda máme strach z toho, že by Pánova přítomnost mohla omezovat naši svobodu a zda si chceme vyhradit část svého života, aby mohla patřit jenom nám. Je to však právě Bůh, který osvobozuje naši svobodu, vyprošťuje ji z uzavřenosti do sebe samé, ze žádosti po moci, majetku a panování a uschopňuje ji, aby se otevřela dimenzi, která ji uskuteční v plném smyslu, tedy darováním sebe samé, láskou, která slouží a sdílí se.

Víra nám umožňuje být, přebývat, ale také jít cestou života. Také v tomto směru nám loretánská Svatá chýše uchovává důležité ponaučení. Jak víme, byla postavena na cestě. Z našeho hlediska by se to mohlo jevit poněkud podivně, neboť dům a cesta se zdánlivě vylučují. Ve skutečnosti právě v tomto zvláštním aspektu spočívá jedinečné poselství tohoto domu. Není totiž domem privátním, nepatří nějaké osobě či rodině, nýbrž je příbytkem, který je otevřen všem a stojí takříkajíc na cestě nás všech. Tady v Loretu tedy nacházíme dům, který nám umožňuje zůstávat, přebývat a zároveň putovat, připomíná nám, že jsme všichni poutníky a že máme být vždycky na cestě k jinému příbytku, k definitivnímu domovu, vstříc věčnému Městu, příbytku Boha a vykoupeného lidstva (srov. Zjev 21,3).

V evangelním vyprávění o Zvěstování je ještě jeden důležitý bod, na který bych rád poukázal. Je to aspekt, nad nímž nikdy nepřestáváme žasnout. Bůh žádá od člověka přitakání; stvořil svobodného partnera a žádá, aby Mu Jeho stvoření odpovědělo v plné svobodě. Svatý Bernard z Clairvaux v jednom ze svých nejslavnějších kázání jakoby „představuje“ očekávání Boha a lidstva na toto Mariino přitakání, a obrací se k ní s prosbou: „Anděl očekává odpověď, je totiž čas, aby se vrátil k tomu, jenž ho poslal.… Ó, Paní, vyřkni to slovo, na které čeká země, podsvětí i nebešťané. I sám Pán a Král všech, jako zatoužil po tvé kráse, tak touží po tvé souhlasné odpovědi… Vstaň, pospěš si a otevři! Vstaň vírou, spěchej zbožností, otevři vyznáním!“ (In laudibus Virginis Matris, Hom., IV, 8, in sv. Bernard z Calirvaux, O stupních pokory a pýchy, Chvály panenské Matky, Krystal, Praha 1999, str.113-115). Bůh, aby se stal člověkem, žádá od Marie svobodný souhlas. Zajisté, Mariino přitakání je plodem Boží milosti. Avšak milost neničí svobodu, naopak, tvoří ji a nese. Víra nic neodnímá lidskému tvoru, nýbrž dovoluje mu, aby se plně a definitivně realizoval.

Drazí bratři a sestry, při této pouti ve stopách blahoslaveného Jana XXIII., která se prozřetelnostně uskutečňuje v den památky svatého Františka z Assisi, jenž byl vskutku „živým evangeliem“, chtěl bych svěřit Nejsvětější Matce Boží všechny těžkosti, které prožívá náš svět hledající klid a pokoj; problémy mnoha rodin, které do budoucna hledí se starostmi; touhy mladých lidí stojících na prahu života; utrpení těch, kteří čekají na skutky a iniciativy plné solidarity a lásky. Chtěl bych svěřit Matce Boží také tento zvláštní čas milosti pro církev, který se před námi otevírá. Ty, Matko přitakání, která jsi naslouchala Ježíšovi, povídej nám o Něm, vyprávěj nám o své cestě, abychom Jej následovali cestou víry, pomoz nám Jej hlásat, aby Jej každý člověk mohl přijmout a stát se Božím příbytkem.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie