Nový portál Vatikánského rozhlasu

Minulou středu jsem mluvil o modlitbě v první části knihy Zjevení, dnes přejdeme k její druhé části. Zatímco v první části je modlitba orientovaná do nitra církevního života, ve druhé části se obrací na celý svět. Církev totiž kráčí dějinami, kterých je podle Božího plánu součástí. Obec věřících, kteří vyslechli četbu Janova poselství, objevují své vlastní poslání, aby jakožto „kněží Boha a Krista“ (Zj 20,6; srov. 1,5; 5,10) spolupracovali na rozvoji Božího království, a otevírají se na svět lidí. A tady se objevují ve vzájemném dialektickém vztahu dvě životní situace. Tu první lze nazvat „Kristovo zřízení“, do něhož s potěšením patří obec věřících. A tou druhou je „pozemské zřízení anti-království a anti-smlouvy uskutečňované vlivem Zlého“, který chce klamáním lidí realizovat svět opačný vzhledem k tomu, který chce Kristus a Bůh (Papežská biblická komise, Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání, 70). Obec věřících tedy musí umět číst dějiny, které prožívá, v jejich hloubi, učit se vírou rozlišovat události, aby spolupracovala s Božím jednáním na rozvoji Jeho království. A tato četba a rozlišování, jakož i jednání, souvisí s modlitbou.

Po naléhavé výzvě Krista, který v první části knihy Zjevení, sedmkrát řekl: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22), je obec věřících nejprve poslána vystoupit do Nebe, aby Božíma očima nahlédla skutečnost. A tady nacházíme tři symboly, vztažné body, kterých se drží výklad dějin: Boží trůn, Beránek a kniha (srov. Zj 4,1-5,14).

Prvním symbolem je trůn, na kterém sedí osobnost, kterou Jan nepopisuje, protože přesahuje jakoukoli lidskou představivost; může jen naznačit dojem nádhery a radosti, který zakoušejí ti, kteří před Ní stanuli. Touto tajemnou osobností je Bůh, Všemohoucí Bůh, který nezůstal zavřen ve Svém nebi, ale stal se bližním člověka a uzavřel s ním smlouvu; Bůh, který způsobem tajemným, ale skutečným, dává pocítit v dějinách svůj hlas symbolizovaný blesky a hromy. Kolem Božího trůnu je dále čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti, které bez ustání chválí jediného Pána dějin. Toto je tedy první symbol – trůn.

Druhým symbolem je kniha, která obsahuje Boží plán týkající se událostí a lidí a která je hermeticky uzamčena sedmi pečetěmi a nikdo není s to ji přečíst. Tváří v tvář této lidské neschopnosti probádat Boží plán pociťuje Jan hluboký zármutek, který jej přivede k pláči. Existuje však lék na tuto sklíčenost člověka před tajemstvím dějin. Někdo je schopen knihu otevřít a vysvětlit.

A tady se objevuje třetí symbol: Kristus, Beránek obětovaný na Kříži, který však stojí na nohou jako znak Vzkříšení. A právě Beránek, zabitý a vzkříšený Kristus, postupně otevírá pečeti a vyjevuje Boží plán, hluboký smysl dějin.

Co nám tyto symboly říkají? Připomínají nám, jak máme číst události dějin i svého vlastního života. Pohledem upřeným k Božímu nebi v ustavičném vztahu s Kristem, kterému v osobní i komunitní modlitbě otevíráme svoje srdce a svoji mysl, učíme se vidět věci nově a chápat jejich nejpravdivější smysl. Modlitba je jako otevřené okno, které nám dovoluje hledět k Bohu nejen proto, abychom pamatovali na cíl, ke kterému směřujeme, ale také proto, abychom své pozemské putování nechali osvítit vůlí Boha, který nám pomáhá intenzivně a usilovně žít.

Jakým způsobem vede Pán křesťanskou obec ke hlubšímu chápání dějin? Především ji vybízí, aby realisticky uvažovala o přítomnosti, kterou žijeme. Beránek potom otevírá první čtyři pečetě knihy, a církev spatřuje svět, jehož je součástí, svět, ve kterém jsou různé záporné prvky. Jsou to zla, kterých se dopouští člověk, jako násilí, které se rodí z touhy vlastnit, ovládat druhé, a ústí v zabíjení (druhá pečeť) nebo nespravedlnost, když lidé nerespektují dané zákony (třetí pečeť). K nim se přidávají zla, která člověk musí snášet, jako smrt, hlad a nemoci (čtvrtá pečeť). S ohledem na tyto často dramatické skutečnosti je křesťanská obec vybízena, aby nikdy neztrácela naději a pevně věřila, že se zdánlivá všemohoucnost Zlého střetává s opravdovou všemohoucností, která je vlastní Bohu. A první pečeť, kterou Beránek rozlomí, obsahuje právě toto poselství. Jan praví: „Podívám se, a hle – bílý kůň; ten, který na něm seděl, držel luk. Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil“ (Zj 6,2). Do lidských dějin vstoupila moc Boží, která je s to nejenom odporovat zlu, ale dokonce ho přemoci. Bílá barva odkazuje ke Zmrtvýchvstání. Bůh se stal natolik blízkým, že sestoupil do temnot smrti, aby je osvítil září svého božského života; vzal na sebe zlo světa, aby jej očistil ohněm své lásky.

Jakým způsobem růst v tomto křesťanském chápání skutečnosti? Kniha Zjevení nám říká, že modlitba živí v každém z nás a v křesťanských obcích tuto vizi světla a hluboké naděje; vybízí nás, abychom se nenechali přemáhat zlem, ale přemáhali zlo dobrem a hleděli na Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Krista, který nás zapojuje do svého vítězství. Církev žije v dějinách, neuzavírá se sama do sebe, ale odvážně kráčí svou cestou mezi těžkostmi a utrpeními a mocně prohlašuje, že v posledku zlo nezvítězí nad dobrem a tma nepohltí Boží zář. To je důležitý bod také pro nás. Jako křesťané nemůžeme být nikdy pesimisté; víme dobře, že se na cestě svého života často setkáváme s násilím, lží, nenávistí a pronásledováním, ale neodrazuje nás to. Zejména modlitba nás vychovává, abychom viděli Boží znamení, Jeho přítomnost a jednání, ba dokonce abychom sami byli světly dobra, šířící naději a ukazující, že vítězství patří Bohu.

Tato perspektiva vede k pozvedání díků a chval k Bohu a Beránkovi. Čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti zpívají společně „novou píseň“, která oslavuje dílo Krista, Beránka, který tvoří „všechno nové“ (Zj 21,5). Tato obnova je především darem, o který je třeba prosit. A tady nacházíme další prvek, který má charakterizovat modlitbu: naléhavé vzývání Pána, aby přišlo Jeho království, aby měl člověk srdce chápavé vůči Boží vládě, aby Jeho vůle orientovala život náš i celého světa. V apokalyptické vizi je tato prosebná modlitba představena s jednou důležitou podrobností: „čtyřiadvacet starců“ a „čtyři bytosti“ vztáhli ruce, v nichž drželi citeru a „zlatou misku plnou kadidla“ (5,8a), která - jak je vysvětleno - představuje „modlitby svatých“ (5,8b), tedy těch, kteří již došli k Bohu, ale také nás všech, kteří jsme na cestě. A vidíme, že před Božím trůnem, drží anděl zlatou kadidelnici, kam dává mnoho kadidla, to znamená naše modlitby, jejichž libá vůně spolu s dalšími stoupá před Boha (srov. Zj 8,1-4). Tato symbolika nám říká, že všechny naše modlitby s jejich omezeními, námahami, ubohostmi, vyprahlostmi a nedokonalostmi, které mohou mít, jsou jakoby očištěny a dosahují Božího srdce. Buďme si jisti, že neexistují povrchní, zbytečné modlitby; žádná není ztracena. A dostává se jim odpovědi, třebaže někdy tajemné, protože Bůh je nekonečná Láska a Milosrdenství. Anděl – píše Jan – „vzal kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a hodil na zem. Tu nastalo hřmění, hlasy, blesky a zemětřesení“ (Zj 8,5). Tento obraz říká, že Bůh není necitlivý k našim prosbám, ale zasahuje a dává pocítit na zemi svoji moc a svůj hlas, otřásá a vyvrací zřízení Zlého. Tváří tvář zlu často převládá dojem, že nelze nic dělat, ale právě naše modlitba je první a nejúčinnější odpovědí, kterou můžeme dát a která posiluje naše každodenní úsilí o šíření dobra. Moc Boží uděluje naší slabosti plodnost (srov. Řím 8,26-27).

Chtěl bych skončit poukazem na závěrečný dialog (srov. Zj 22,6-21). Ježíš opakuje několikrát: „Hle, přijdu brzo“ (Zj 22,7.12). Toto tvrzení neodkazuje pouze na budoucí vyhlídku konce časů, ale také na přítomnost: Ježíš přichází, činí si příbytek v tom, kdo v Něj věří a přijímá Jej. Obec věřících tedy pod vedením Ducha svatého opakuje naléhavou Ježíšovu výzvu, aby se ještě více přiblížila: „Přijď!“ (Zj 22,17). Je jako „nevěsta“ (22,17), která vroucně touží po plnosti zasnoubení. Tato invokace se opakuje po třetí: „Amen. Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20b); a čtenář končí výrazem, který ukazuje smysl této přítomnosti: „Milost Pána Ježíše buď se všemi!“ (Zj 22,21).

Apokalypsa, kniha Zjevení, nás složitou symbolikou vtahuje do velice bohaté modlitby, takže také nasloucháme, chválíme, děkujeme, kontemplujeme Pána a prosíme Jej o odpuštění. Její struktura velké komunitní, liturgické modlitby je také silnou pobídkou ke znovu objevení mimořádného a proměňujícího náboje, který má Eucharistie. Zvláště bych chtěl důrazně vyzvat věřící, aby se účastnili nedělní mše svaté v den Páně, který je pravým těžištěm týdne! Bohatství modlitby v knize Zjevení nám připomíná diamant s řadou podmanivých odstínů, jehož drahocennost spočívá v ryzosti jediného jádra. Působivé formy modlitby, s nimiž se setkáváme v Apokalypse, dávají zazářit jedinečné a nevýslovné ušlechtilosti Ježíše Krista.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience