Měl jsem jednou přednášku o spiritualitě řeckých Otců. Potom byla diskuse. Jeden student mně pochvalně prohlásil: ?To je přece jenom něco jiného. Tenkrát brali duchovní život přirozeněji. Nebyl to takový bezduchý moralismus jako dnes.? Z takové poznámky ovšem vyvstane mnoho nových zajímavých a nezajímavých problémů. Diskuse se rozplynula do neurčitosti. Nakonec mě požádali, abych vysvětlil, jak to vlastně bylo s morálkou ve staré církvi prvních století.
I to je otázka široká. Ale už se můžeme orientovat. Hned na prvním místě zdůrazníme jisté zásadní rozdíly. Dnes se studium theologie rozděluje na různé předměty. Mluvíme o dogmatice, když vysvětlujeme nauku, když formulujeme to, co křesťané věří. Morálka nebo mravouka mluví o ctnostech a o hříších. Tu se rozvádí v praktických principech, co by měli křesťané dělat, jaké mají být jejich skutky, chtějí-li se spasit. Morálka platí pro všecky křesťany. Chceš-li se spasit, musíš zachovat přikázání, varovat se toho, co se zakazuje. Ale to je, řekli bychom, jenom minimum. Někteří lidé, a měli by to vlastně být všichni, usilují o víc. Proto se zavedl třetí druh literatury a vyučování: asketika a mystika, nauka o křesťanské dokonalosti.
Toto rozdělení látky je praktické. Ale je bohužel i velice nepraktické. Roztrhujeme tu to, co je neodlučitelné. Věci vytržené ze souvislosti pak nejsou nikdy sympatické. Vidíme je ve zkreslené perspektivě. Tak se to opravdu často stává s morálkou. Moralista, který chce mluvit jadrně a jednoduše, se vydává v nebezpečí, že se jeho vyučování křesťanských zásad zredukuje na dvě řady: Toto smíš, toto musíš, toto je povinné? Na druhé straně pak platí: Toto se nesmí, toto je zakázané, toto je těžký hřích? Není divu, že pak uslyší námitku, že je to jen bezduchý moralismus a že se stávají nesympatická i slova samého Krista, když jsou zařazena do těchto dvou kategorií.
V původní křesťanské literatuře tomu tak opravdu nebylo, Nedovedli si prostě představit, že by Bůh něco zjevil jenom pro ukojení naší zvědavosti. Nezdálo se jim normální, že by se někdo zajímal o Kristovu nauku a nemínil dělat, co se tu učí. Dogmatika a morálka tedy byly jedno a totéž. Už pohanští stoici pohrdali tzv. ?holým věděním?, abstraktním poznáním, které nemá dopad v životě. Tím vážněji brali nauku Písma křesťané. V Apoftegmatech, výrocích egyptských mnichů se tento postoj ilustruje známou historkou. Jeden prostý mnich, který neuměl číst, začal chodit na vyučování Bible k druhému, který byl vzdělaný. Začali vyučování veršem žalmu: Blahoslavený, kdo nezhřešil ústy... Tenkrát se učilo Písmo zpaměti. Učitel nechtěl na nového žáka příliš nakládat, proto mu řekl, aby se zatím zapamatoval jenom tento verš. Pak už ho však delší dobu neviděl. Jednou jej potkal a vyčítal mu, proč přerušil docházku na vyučování. Ten jenom povzdechl: Jakpak mohu, když jsem ještě nedokázal splnit to, co jsem se naučil doposud. ? Historka je zřejmě tendenční, protože už tenkrát se vyskytovalo mnoho těch, kteří křesťanství znali, ale neplnili. Egyptští mniši považovali toto rozpolcení za nenormálnost. Jak může mít zdravý člověk něco jiného v mysli a v srdci a v jednání! Nemluví tedy o morálce, ale prostě o víře: buď někdo věří nebo nevěří.
Tento krásný, řekli bychom existenciální postoj k Božímu slovu měl ovšem také nevýhody. Ne všichni jsou schopni všecko, co stojí v Písmu zachovávat. Co dělat? Problém byl velmi aktuální v době po Konstantinu, kdy církev dostala svobodu a kdy se do ní nahrnuly masy lidu. Křesťané už nebyli hořčičným seménkem, ale státní společností. Co se dá od takového množství očekávat?
Odpověď na tuto otázku najdeme v životě a nauce sv. Bazila Velikého, jednoho z velkých křesťanských moralistů, chceme-li mu to jméno dát. Jak životně ten problém prožíval, plyne z jeho vlastní zkušenosti. Je vlastně konvertita. Pocházel sice z dobré křesťanské rodiny, jeho babička je sv. Makrina, jeho sestra, také Makrina, je rovněž svatou. Svatý je jeho bratr Řehoř Nyský. Ale přitom všem jeho mládí není cestou k dokonalosti. Tehdy se křtilo až v pozdním věku, chlapec šel na studie do Atén a do Cařihradu, udělal celou tehdejší universitu a vrátil se domů, aby začal světskou kariéru. Ale jeho sestra Makrina na něj začala mít hluboký vliv. Stalo se tedy nepředvídané. Nechal kariéry a začal žít mnišským životem o samotě, životem podle Písma, doslova. Ale nemohl v samotě dlouho zůstat. Církev byla tehdy ve velké krizi, potřebovala vzdělané lidi na biskupská místa, kteří by hájili víru proti ariánům a práva církve proti císařům. Bazil musel ze samoty, nejdříve jako pomocník biskupa z Caesareje v Kapadocii, pak sám jako biskup a metropolita. Říká se, že je pro konvertity vždycky nebezpečné dostat se náhle do styku s konkrétní situací v církvi. Vidí vše tuze ideálně, realita je šokuje. Pro Bazila byl styk s tehdejším církevním životem opravdovým pohoršením. Spory o pravou víru byly v plném proudu, biskupové se navzájem sesazovali a exkomunikovali, státní moc se do záležitosti zaplétala z politických důvodů.
V malém spisku O Božím soudu si Bazil klade základní otázku: Jak je taková situace vůbec možná? Čím to je, že křesťané dávají světu pohoršení místo dobrého příkladu? Přiznává se, že si dlouho nevěděl rady. Jednoho dne mu však vzešlo velké světlo. To osvícení pak vyjádřil takto. Příčinou všeho zla je nešťastné mínění, hrozná nauka rozšířená mezi křesťany, že k tomu, aby se člověk spasil, stačí zachovávat jenom některá, hlavní přikázání Boží. Ostatní, že už není důležité. Co tato nešťastná nauka působí? Boží přikázání jsou hlasy, které vytvářejí údivnou harmonii ve světě. Jsou všecka navzájem sladěna v kosmický chór. Stačí, aby ve sboru jeden zpíval falešně a zkazí celou harmonii. Podobně vypadá život církve a život jednotlivce, když se zachovávají jenom některá přikázání a jiná ne. Rozbili jsme tím harmonii Božího díla.
Máme-li tuto Bazilovu zkušenost vyjádřit v dnešních odborných terminech, můžeme říci, že je jeho morálka existenciální, ale také integrální. Nezná kompromisy. Ovšem o lidech, kteří neznají kompromisy se říká, že neznají život. Život není integrální. Byl si Bazil vědom těchto potíží? Byl. Právě proto psal pravidla pro skupiny mnichů, které založil. Celý svět jedinec neobrátí. Ale také není povinen, aby se světu podřizoval. Stačí si najít skupinu těch, kteří stejně myslí jako on, kteří vezmou nauku evangelia doslova a žijí spolu v jedné společnosti. Tím mají zážitek harmonie a krásy Božího pořádku.
Ten poslední prvek se snadno zapomíná a přece je důležitým tématem patristické morálky: zážitek krásy, která plyne z toho, když se Boží příkazy zachovávají. To ovšem není bezduchý moralismus, to je naopak estetické pojetí, umělecký postoj k realitě. Umělec totiž necítí zákony krásy jako tíhu, ale naopak jako křídla, která mu umožňují let. Tak by se ovšem měly chápat Boží přikázání, která vedou k životu.
odeslat článek
vytisknout článek
