Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, po prázdninové přestávce se dnes vracíme k audiencím ve Vatikánu. Rád bych pokračoval se „školou modlitby“, kterou spolu prožíváme během těchto středečních katechezí.
Dnes bych chtěl mluvit o modlitbě v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, která, jak víte, je poslední knihou Nového Zákona. Je to těžká kniha, obsahuje však velké bohatství. Přivádí nás do styku s živou a pulsující modlitbou křesťanského shromáždění, jež se sešlo v „den Páně“ (Zj 1,10). To je vnitřní linie sledovaná textem.

Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté, rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní přání: “Blaze předčitateli i posluchačům (tohoto) proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“ (1,3). Z neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se pozvolna stává naší.

První část Apokalypsy (1,4-3,22) předkládá v postoji modlícího se shromáždění tři různé fáze: První (1,4-8) tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“ (1,4). Lektor pokračuje zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá a když slyší jmenovat Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá následující modlitbou chvály: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský (národ) a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen." (1,5b-6). Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista, patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu přiznává „slávu a moc“ ke spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl sílu, naději a spásu.

Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění, upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním životě. Praví: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v prsa všechna pokolení na zemi“ (1,7a)[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“ – vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus vystoupil na nebesa „v oblaku“, symbolizujícím jeho transcendenci (srov. Sk 1,9), a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do Nebe (srov. Sk 1,11b). Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví sv. Jan ve čtvrtém evangeliu, „budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19,37). Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování, a „budou se bít v prsa“ (srov. Lk 23,48) jako ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění, aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a odpovídá:“Ano, Amen!“ (Zj 1,7b). Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci. Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.“ (1,8). Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot. Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.

Druhá fáze modlitby shromáždění (1,9-22) vztah s Ježíšem Kristem ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství, které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem. Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ (1,9) a je „den Páně“ (1,10a), neděle, kdy se slaví Vzříšení. A sv. Jan byl „uchvácen Duchem“ (1,10a) [před českým překladem „upadl do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému, pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá, vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.

Jan slyší „mocný hlas jako (zvuk) polnice“ (1,10b), hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ (1,11) v Malé Asii a skrze ně všem ostatním církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz „hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus (srov. 20,18), odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promluvá ze svých Nebes, ze své transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění. Jan se obrací, „aby se podíval po tom hlase“ (1,12) a spatřuje „sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“ (1,12-13), termín Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s rozsvícenými svícemi označují církev všech dob, která se modlí při liturgii: Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech bělostných jako sněhobílá vlna“ (1,14), symbol Boží věčnosti (srov. Da 7,9) a Vzkříšení. Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která oživuje jeho smlouvu s člověkem (srov. Dt 4,24). A tutéž spalující intezitu lásky čteme v pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho oči jako ohnivý plamen“ (Zj 1,14a). Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat zlo jako „stravující oheň“ (Dt 9,3). Tak také Ježíšovy „nohy“ kráčející, aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“ (Zj 1,15). Hlas Ježíše Krista se pak podobá „hukotu množství vod“ (1,15c), zní jako mohutný hřmot „slávy Boha Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok Ezechiel (srov. 43,2). Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený Ježíš činí pro svou církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše držícího církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“ (Zj 1,16). Jan je natolik unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a padá jakoby byl mrtev.

Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat jeho poselství církvím (srov. Zj 1,17-18). Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti, vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.

Ve třetí a poslední fázi první části Apokalypsy (Zj 2-3) lektor předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob. Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“ (2,5.16; 3,19c); „Drž pevně, co máš“ (3,11); „vejdi do sebe a jednej jako dříve“ (2,5); „Buď tedy horlivý a dej se na pokání“ (3,19b)... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se církev přijímá Pánovo slovo, je proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak to Ježíš žádá, když posedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím“ (2,7.11.17.29; 3,6.13.22). Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.

Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život obdařuje jasem, nadějí a silou. Děkuji za pozornost.

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Generální audience