Drazí bratři a sestry,
Na dnešek připadá liturgická památka sv. Alfonse Maria de´ Liguori, biskupa a učitele církve, zakladatele Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, tzv. redemptoristů, patrona zpovědníků a morálních teologů. Svatý Alfons je jedním z nejpopulárnějších světců 18. století díky svému jednoduchému a bezprostřednímu stylu a díky své nauce o svátosti pokání. V době velkého rigorismu, který byl důsledkem jansenismu, doporučoval zpovědníkům, aby tuto svátost udíleli způsobem, který naznačuje radostné objetí Boha Otce, jenž ve svém nekonečném milosrdenství neváhá přijmout litujícího syna. Dnešní památka nám dává příležitost pozastavit se u cenné a duchaplné nauky svatého Alfonse o modlitbě. Jde o dílo, které vzniklo v roce 1759 pod názvem Modlitba – velký prostředek spásy (Del gran mezzo della Preghiera) a které považoval ze všech svých spisů za nejužitečnější. Popisuje v něm modlitbu „jako nezbytný a jistý prostředek k dosažení spásy a všech milostí, které potřebujeme k jejímu dosažení“ (Úvod). V této větě je shrnuto celé alfonsiánské pojetí modlitby.
Už jenom tím, že ji označuje za prostředek, odkazuje ke kýženému cíli. Bůh nás stvořil z lásky, aby nám mohl darovat život v plnosti. Avšak tento cíl, tento život v plnosti se v důsledku hříchu, jak všichni víme, poněkud vzdálil, a jedině milost Boží dává možnost jej dosáhnout. Na vysvětlenou této základní pravdy a aby dal člověku porozumět reálnost rizika záhuby, formuloval svatý Alfons proslulou a velice jednoduchou maximu, která říká: „Kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, zatracuje se!“ Tuto lapidární větu pak komentoval slovy: „Být spasen, aniž by se člověk modlil, je velice obtížné, ba nemožné… ale modlitbou je člověk spasen jistě a velice snadno“ (II, Závěr). A dodává ještě: „Pokud se nemodlíme, nemáme omluvu, protože milost modlitby je dána každému… pokud nebudeme spaseni, padne veškerá vina na nás, protože jsme se nemodlili“ (ibid.) Říká-li tedy sv. Alfons, že modlitba je nezbytný prostředek, chce tím dát na srozuměnou, že se v žádné životní situaci nelze obejít bez modlitby, zejména ve chvílích zkoušek a těžkostí. Vždycky musíme s důvěrou klepat na bránu Páně a vědět, že On se o své děti - o nás - ve všem stará. Proto jsme vybízeni, abychom neměli obavy utíkat se k Němu, prezentovat Mu svoje prosby s důvěrou a v jistotě, že dostaneme, co potřebujeme.
Drazí přátelé, ústřední otázka zní: Co je v mém životě opravdu nezbytné? Odpovím spolu se svatým Alfonsem: „Zdraví a všechny milosti, které k tomu potřebujeme“ (ibid.). Přirozeně, že nemá na mysli jenom zdraví těla, nýbrž především zdraví duše, které nám Ježíš dává. Více než cokoli jiného potřebujeme Jeho osvobozující přítomnost, která opravdu plně obdařuje lidskostí a naplňuje tak naši existenci radostí. Jedině modlitbou můžeme přijmout Jeho, Jeho milost, která nás osvěcuje v každé situaci, umožňuje nám rozlišit pravé dobro, posiluje nás a dává rovněž účinnost naší vůli, tj. uschopňuje ji k uskutečňování poznaného dobra. Často rozpoznáváme dobro, ale nejsme schopni jej uskutečnit. Modlitbou dojdeme k jeho uskutečňování. Pánův učedník ví, že je neustále vystavován pokušení, a neopomíjí žádat modlitbou Boha o pomoc, aby je přemohl.
Svatý Alfons podává velmi zajímavý příklad svatého Filipa Neriho, který „jakmile se ráno probudil, říkal Bohu: «Pane, drž svoji ruku nad Filipem, protože, pokud ne, tak tě Filip zradí»“ (III,3). Velký realista žádá Boha, aby nad ním držel svoji ruku. Také my, vědomi si svých slabostí, musíme prosit Boha o pomoc s pokorou a důvěřovat Jeho nezměrnému milosrdenství. V jiné pasáži svatý Alfons říká: „Jsme ochuzeni o všechno, ale poprosíme-li, už nejsme chudí. Jsme-li chudí my, je bohatý Bůh“ (II, 4). Ve šlépějích svatého Augustina vybízí každého křesťana, aby se neobával opatřit si od Boha modlitbou sílu, kterou nemá a kterou nezbytně potřebuje ke konání dobra, v jistotě, že Pán, neupírá svoji pomoc tomu, kdo pokorně prosí (III, 3).
Drazí přátelé, svatý Alfons nám připomíná, že vztah k Bohu je v našem životě podstatný. Bez vztahu k Bohu chybí základní vztah. A tento vztah se uskutečňuje v rozmluvě s Bohem, v každodenní osobní modlitbě a účastí na svátostech. Takto v nás pak může tento vztah růst a může v nás růst Boží přítomnost, která dává směr naší pouti, osvěcuje ji a skýtá jistotu a klid i uprostřed těžkostí a nebezpečí.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
