Ptali se řeholní sestry, proč tak obětavě slouží nemocným, kteří budí odpor. Odpověděla, že to všechno dělá pro Krista, že v nich vidí Ježíše. Křesťané tuto odpověď obdivují, ateista se však pohoršil. Prohlásil, že křesťanská láska je jakýsi zbožný podvod. Bližního máme mít rádi proto, že je bližní, pro něho samého. Dodal: ?Má-li někdo opravdu rád mě samého, nebude to dělat proto, že mu připomínám někoho jiného, tím méně proto, aby se někomu jinému zavděčil.
Co by teprve řekl ten ateista, kdyby se dočetl v ignaciánských Exerciciích, že máme užívat všech tvorů, a mezi ně patří i bližní, jen natolik, kolik nám to slouží, a že se máme stát docela indiferentní vůči všemu a všem. Nejsou řídké ve zbožných knížkách výrazy podobného ražení: "Milovat Boha, a to jediného Boha, všechno ostatní považovat za nic!?
V teologii však a v duchovních věcech jsou všechny výrazy jednostranné. Kdo jim rozumí povrchně, snadno dojde k závěrům, kterým se měl vyhnout. Jak tedy máme správně rozumět výrazu: milovat bližního pro Krista, protože v něm vidíme Krista?
Začněme s tím, že každého člověka milujeme pro něco, pro nějakou vlastnost, nebo dokonce jenom pro nějakou příležitost, okolnost. Zůstaneme kamarádi, protože jsme s někým chodili do školy, protože jsme byli spolu na vojně. Považujeme to za docela přirozené. Jak by se podivila matka, kdyby se k ní její dorost obrátil s touto duchaplnou řečí: ?Ty mě živíš a šatíš proto, že jsem tvůj syn. Ale ty vlastně nemáš ráda mě samého. Kdybych byl takový, jaký jsem, ale nebyl tvým synem, pak bys mě vyhnala z domu.? Nevím, kdo by měl v rodině chuť pokračovat v rozhovoru tohoto druhu! Ale když už jsme problém nadhodili, je lépe ho prohloubit, protože nám odkryje hlubší dimenze křesťanské lásky.
Ušlechtilost lásky se skutečně hodnotí podle toho, co ji budí. Varujeme mladého člověka, aby neulpěl na zevnějšku své nevěsty, na pěkném vzhledu. Nemoci a věk to změní a co pak zbude z lásky. Není ostatně důstojné, aby se poměr k lidské osobě, která je hluboká a tajemná skutečnost, určoval jenom, podle vlasů, podle tvaru nosu, podle postavy. Typické drama o Cyranu z Bergeracu působivě líčí nesmyslnost tohoto postoje, kde líbivý zevnějšek spojený s banálností tragicky převládne nad opravdovými vlastnostmi duše a upřímnou láskou.
Posledním měřítkem důvěrných lidských vztahů nemůže být ani sama inteligence. Vždyť nadaný člověk může být světcem, nebo prospěchářem nebo i zločincem. Říkáme, že máme hodnotit druhého podle srdce, tedy podle toho, co on opravdu je, podle jeho nejvnitřnějšího ?já?.
Plyne z této úvahy, že jsou vlastně nepřirozené úzké lidské vztahy, které se zakládají na něčem zevnějším, na vlastnosti, která je samé osobě cizí. Je proto nečestné uzavírat manželství s ženou jenom pro její peníze. Morálka odsuzuje jako nečistý i normální manželský styk, při němž se v duchu myslí na cizí osobu a k ní se váže tělesná náklonnost. Nemůžeme tedy v pravém slova smyslu v lásce zaměňovat jednu osobu za druhou, ani v představách, ani úmyslem.
Nyní se ovšem v plné závažnosti vrací námitka pronesená na počátku. Jak je možné opravdu milovat člověka, když v něm nechceme vidět jiného než Krista?
První a nejsnadnější odpověď se dává poukazem na nauku o Božím obrazu v člověku. Co vlastně uctívám, když smeknu před křížem na rozcestí? Jistě ne dřevo nebo kámen. Má vzpomínka a můj zájem se upoutá k Ukřižovanému. Utrpí tím kámen nebo dřevo kříže škodu. Naopak! Kámen bychom odkopli a dřevo spálili. Protože je však obraz Krista, chráníme i hmotu před poškozením a stavíme ji na čestné místo. Podobně se dá říci, že nemocný, ošetřovaný milosrdnou sestrou, neutrpí žádnou škodu z té okolnosti, že v něm vidí Krista. Jeho zevnějšek možná i budí odpor. Ale ten se přemůže tím pevným přesvědčením, že je to služba Ukřižovanému. Tedy nemocnému se neděje křivda, má z toho naopak velké výhody. Je to snad trochu podobné faktu, že za války jedna rodina značně pomohla chudému studentu, protože jim připomínal vlastního syna, který byl na frontě. Ublížili mu snad tím? Protestoval on proti tomu, že byl jejich cit jenom jakousi záměnou osob?
Tato odpověď není špatná. Ale přece jen není úplná. V případě chudého studenta, opatrovaného místo vzdáleného syna, jde skutečně o záměnu dvou osob, které mají společný vzhled, ale doopravdy si jsou cizí. Dá se však totéž říci o nemocném a o Kristu? Kdybychom se dívali na Ježíše jenom jako na historickou osobnost, jako na někoho, kdo se narodil, žil a umřel před 2000 lety Palestině, pak by to skutečně byla jenom jakási zbožná fikce vidět ho v bližním.
Pro nás však je Kristus živá realita, základ všeho dění, hlava mystického těla církve. Podle slov sv. Pavla jsme s ním ?srostli? (Řím 6,5), asi tak jako dva stromky těsně u sebe zasazené, nakonec vytvoří jeden kmen. Křtem jsme byli ?ponořeni v Krista Ježíše? (v.3), a proto ?teď musíme žít úplně novým životem? (v. 4). Předpokládá tedy sv. Pavel úzkou jednotu mezi člověkem a Kristem, spojení, které proniká do našeho nejvnitřnějšího ?já?.
Vidí-li tedy někdo ve mně Krista, nedívá se na někoho cizího, koho mu připomínám, ale vidí to nejkrásnější a nejvnitřnější, co je v mém vlastním nitru. Miluje mě samého nejušlechtilejší láskou, protože si váží toho co je ve mně nejcennější, váží si mého srdce, který je chrámem Božím. Z toho chrámu se pak milost Ducha rozlévá i na vlastnosti přirozené, do myšlení, chtění, cítění, i do tělesného života. Proto milosrdná sestra ošetřuje s láskou nemocné tělo bližního se stejnou oddaností, s jakou křesťanský vychovatel pěstuje duševní vlastnosti dítěte a s jakou kněz ošetřuje morální rány srdce. To všecko se děje pro Krista a v Kristu, a tedy i pro člověka, pro bližního.
Jeden z ošetřovatelů nemocných v Africe si napsal do deníku: Jsou ti, kteří se klaní Kristu v Nejsv. svátosti, klečí před hostií ve zlaté monstranci. Já se snažím prokazovat mu tutéž úctu v nemocném. Klekám před ním, když obvazuji nohu malomocného, uctívám ho, když kladu obklady na hlavu žhavou horečkou.
Namítá se, že se křesťané minulých věků příliš soustředili na svou vlastní dokonalost, že se teologie tuze zajímala o závratná tajemství dogmat, a že se zanedbávalo to, co patří k samé podstatě poselství evangelia tj. láska k bližnímu. Je pravda, že dnešní duchovní literatura je o tomto tématu daleko rozsáhlejší, než tomu bylo dříve. Ale právě tato rozšířenost vede k nebezpečí zploštění. J. Daniélou to nazýval horizontálním křesťanstvím, které ztrácí svůj vertikální rozměr.
Co by zbylo z napomenutí apoštola lásky sv. Jana, kdyby poměr k druhému člověku ztratil kristologický podklad a zakotvení v lásce Boží, která je jakoby střed kruhu lidských poměrů! ?Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznal Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska? Milujeme-li se navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že zůstáváme v něm a on v nás, že jsme od něho dostali jeho Ducha? (1 Jan 4,7-13).
odeslat článek
vytisknout článek
