Drazí bratři,
drazí svěcenci,
drazí bratři a sestry,
Římská tradice slavení kněžských svěcení tuto čtvrtou neděli velikonoční, neděli Dobrého Pastýře, v sobě skrývá bohatý smysl, který je dán souběžností Božího Slova, liturgického obřadu a velikonoční doby, do níž připadá. Zvláště postava pastýře, jež je v Písmu svatém tak důležitá a přirozeně velmi významná pro definici kněze, získává svou plnou pravdivost a jasnost ve tváři Krista, ve světle tajemství Jeho smrti a vzkříšení. Z tohoto bohatství také vy, drazí svěcenci, můžete v životě denně vždycky čerpat a vaše kněžství tak bude denně obnovováno.
Letošní úryvek z Janova evangelia obsahuje jádro desáté kapitoly a začíná Ježíšovým tvrzením: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život“ (Jan 10,11). Tady jsme uvedeni přímo do středu, na vrchol zjevení Boha jakožto pastýře Jeho lidu. Tímto středem a vrcholem je Ježíš, který umírá na kříži a vstává z mrtvých třetího dne, je vzkříšen spolu s celým lidstvem, a přivádí tak i nás, každého člověka, na cestu ze smrti do života. Tato událost – Kristova Pascha – v níž se plně a definitivně uskutečňuje pastorační dílo Boží, je obětní událost. Dobrý Pastýř a Velekněz se tedy sbíhají v osobě Ježíše, který za nás položil svůj život.
Podívejme se však krátce i na první dvě čtení a responsoriální Žalm (118). Úryvek ze Skutků apoštolů (4,8-12) nám představuje svědectví svatého Petra před představenými a staršími lidu Jeruzaléma po zázračném uzdravení chromého. Petr směle tvrdí, že Ježíš „je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní“ a dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (11-12). Apoštol pak interpretuje ve světle Kristova velikonočního tajemství Žalm 118, ve kterém žalmista vzdává díky Bohu, který odpověděl na jeho volání o pomoc a zachránil jej. Tento Žalm praví: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích“ (Žl 118,22-22). Ježíš učinil právě tuto zkušenost, totiž že byl odvržen představiteli svého lidu, rehabilitován Bohem a stal se základem nového chrámu, nového lidu, který Pánu vzdává díky a přináší plody spravedlnosti (srov. Mt 21,42-43). První čtení a responsoriální Žalm 118 mocně odkazují k velikonočnímu kontextu, a tímto obrazem odhozeného a znovu položeného nárožního kamene přitahují náš pohled k zabitému a vzkříšenému Ježíši.
Druhé čtení, vzaté z prvního listu Janova (3,1-2), hovoří o plodu Kristovy Paschy: o našem bytí Božími dětmi. V Janových slovech dosud zní veškerý úžas nad tímto darem: nejenom, že se smíme nazývat Božími dětmi, ale „také jimi jsme“ (v.1). Synovský stav člověka je vskutku plodem Ježíšova spasitelského díla. On svým vtělením, svou smrtí a vzkříšením a darem Ducha svatého uvedl člověka do nového vztahu s Bohem, svého vlastního vztahu s Otcem. Proto vzkříšený Ježíš říká: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu“ (Jan 20,17). Je to vztah naprosto reálný, ale dosud se plně nevyjevil: tak se stane až na konci, když – dá-li Bůh – budeme patřit na jeho tvář „tak, jak je“ (srov. v.2).
Drazí svěcenci, sem nás chce přivést Dobrý Pastýř! Sem je pastýř povolán vést věřící, kteří jsou mu svěřeni: k pravému životu, životu „v hojnosti“ (Jan 10,10). Vraťme se tedy k evangeliu a k podobenství o pastýři. „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11). Ježíš klade důraz na tuto podstatnou charakteristiku opravdového pastýře, kterým je On sám, totiž na ono „dát svůj život“. Opakuje to třikrát, a nakonec uzavírá: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce“ (Jan 10,17-18). To je charakteristický rys pastýře, jak ho Ježíš interpretuje v první osobě podle vůle Otce, který ho poslal. Biblická postava krále-pastýře zahrnuje hlavně úkol vládnout lidu Božímu, zachovávat jej v jednotě a vést jej. Celá tato královská hodnost se uskutečňuje plně v Ježíši Kristu, v obětní dimenzi, v oběti života. Jedním slovem: uskutečňuje se v tajemství Kříže, tj. v nejvyšším aktu pokory a obětavé lásky. Opat Theodor Studijský praví: „Kříž nás všechny shromáždil do jediného ovčince jako Kristovy ovečky a určil nás pro ovčín nebeský“ (Oratio in adorationem crucis, 99,699, Modlitba se čtením, pátek 2. velikonoční týden).
V této perspektivě se pohybují formule obřadu kněžského svěcení, které slavíme. Například mezi otázkami, které se týkají „závazků vyvolených“, má ta poslední vrcholný a do určité míry syntetický ráz. Říká: „Chcete být stále více sjednoceni s Kristem Veleknězem, který se jako čistá oběť nabídnul Otci za nás, spolu se sebou vás zasvětil Bohu za spásu všech lidí?“ Kněz je totiž ten, který je jedinečným způsobem zasazen do tajemství Kristovy oběti skrze osobní sjednocení s Ním, aby tak prodlužoval Jeho spásonosné poslání. Toto sjednocení, ke kterému dochází skrze svátost svěcení, si žádá, aby bylo „stále těsnější“ prostřednictvím velkorysé odpovědi samotného kněze. Proto, drazí svěcenci, za chvíli na tuto otázku odpovíte slovy: „Ano, s pomocí Boží, chci“. Potom při explikativních obřadech, ve chvíli pomazání křižmem, celebrant praví: „Pán Ježíš Kristus, kterého Otec posvětil Duchem svatým a mocí, ať tě střeží, abys posvěcoval Jeho lid a přinášel oběť“. A potom při předávání chleba a vína: „Přijmi dary svatého lidu k eucharistické oběti. Uvědomuj si, co činíš, napodobuj to, co slavíš, připodobni svůj život tajemství kříže Krista Pána“. Pro kněze odtud zřetelně plyne, že každodenní slavení mše svaté není rituálním úkonem, nýbrž plněním poslání, které cele a hluboce zahrnuje jeho bytí ve společenství se vzkříšeným Kristem, který ve své církvi stále přináší výkupnou Oběť.
Tato eucharisticko-obětní dimenze je neoddělitelná od té pastorační a představuje jádro její pravdy i spásonosné moci, na níž závisí účinnost veškerého konání. Přirozeně nemluvíme o účinnosti jenom na rovině psychologické či sociální, nýbrž o životodárné plodnosti Boží přítomnosti na hluboce lidské rovině. Samotné kázání, skutky i různá gesta, které koná církev svými rozmanitými iniciativami, by ztratily svoji spásonosnou plodnost, kdyby bylo opominuto slavení Kristovy oběti. A toto je svěřeno vysvěceným kněžím. Kněz je vskutku povolán, aby v sobě samém žil to, co zakoušel Ježíš v první osobě, tedy plně se věnoval kázání a uzdravování člověka z každého tělesného i duchovního zla a nakonec všechno shrnul ve vrcholném gestu „odevzdání života“ za lidi, gestu, které nachází svůj svátostný výraz v eucharistii, trvalé památce Ježíšovy Paschy. Jedině skrze tuto „bránu“ velikonoční Oběti mohou muži a ženy všech dob vstupovat do života věčného; a skrze tento „svatý život“ mohou uskutečnit exodus, který je dovede do „zaslíbené země“ opravdové svobody, na „svěží pastviny“ pokoje a nekonečné radosti (srov. Jan 10,7.9; Žl 77,14.20-21; Žl 23,2).
Drazí svěcenci, kéž toto Boží Slovo osvěcuje celý váš život. A když dolehne tíha kříže, vězte, že je to nejcennější chvíle pro vás a pro lidi, kteří jsou vám svěřeni. Obnovte s vírou a láskou svoje přitakání: „Ano, s pomocí Boží chci“. Spolupracujete s Kristem, Veleknězem a Dobrým Pastýřem při pasení ovcí, možná právě té ztracené, kvůli níž nastane v nebi velká radost. Panna Maria, Salus Populi Romani, ať neustále bdí nad každým z vás a nad vaší cestou.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
