Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Meditace Danila a Anny Marie Zanzucchiových ke Křížové cestě, kterou Benedikt XVI. vedl v římském Koloseu:

Úvod

Ježíš praví: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ (Lk 9, 23). Toto pozvání se vztahuje na každého člověka – bez ohledu na jeho stav, věk, bohatství či chudobu, národnost. Platí také pro všechny rodiny, jejich jednotlivé členy i rodinu jako celek.
Ježíš před svým závěrečným utrpením zůstal sám v Getsemanské zahradě, opuštěn apoštoly, kteří usnuli. Pociťoval strach před tím, co jej čeká, a obrátil se k Otci s prosbou: “Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich”. Vzápětí dodává: “Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá”. (Lk 22,42).
V tomto dramatickém a zároveň slavnostním okamžiku zanechává Ježíš hluboké ponaučení pro všechny, kteří ho následují. Každý křesťan a všechny rodiny zažívají svou křížovou cestu – nemoci, úmrtí, finanční obtíže, chudobu, nevěru, nemorální chování jednoho či druhého partnera, rozpory s příbuznými, přírodní pohromy.
Všichni křesťané a rodiny však na této bolestné cestě mohou trvale upřít svůj zrak na Ježíše – Bohočlověka.
Prožijme nyní společně poslední Ježíšovu pozemskou zkušenost, vloženou do Otcových rukou. Zážitek bolestný a zároveň vznešený, do něhož Ježíš soustředit nejcennější příklad a nauku a kterým nás učí prožít naše životy v plnosti podle jeho vzoru.

Úvodní modlitba

Klaníme se ti, Kriste, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

První zastavení: Pán Ježíš odsouzen k smrti

Pilát nenachází vinu, kterou by mohl Ježíšovi připsat, podléhá tlaku žalobců a Ježíš je odsouzen k smrti.
Jako bychom Ti naslouchali:“Ano, byl jsem odsouzen k smrti, mnozí lidé, kteří mne zdánlivě milovali a rozuměli mi, vyslechli lež a vznesli proti mě žalobu. Nepochopili mé učení. Zradili mne, vydali soudu a odsoudili mne ke smrti na kříži – vyhrazené těm nejnižším.
Nemálo našich rodin trpí nevěrou jednoho z manželů, dosud nejdražšího člověka. Kde je radost vzájemné blízkosti a jednomyslného žití? Kde je ono “navždy”, které jsme si slíbili? Hledět na Tebe, Ježíši zrazený, a prožít s Tebou čas hroutící se lásky a přátelství, jež náš pár vystavěl. Zakoušet v srdci rány zrazené důvěry, zmařené důvěrnosti a rozplynuvší se jistoty. Hledět na Tebe, Ježíši, právě teď, když mne soudí ten, kdo si již nepamatuje na svazek, který nás poutal a ve kterém jsme beze zbytku vydali sebe samotné.
Pouze Ty, Ježíši, mne můžeš pochopit, dodat mi důvěry, říci mi slova pravdy, ačkoliv jim stěží rozumím. Můžeš mi dodat sílu, která mi pomůže nesoudit a nepodlehnout, kvůli lásce k onomu stvoření, jež na mě čeká doma a pro které jsem nyní jedinou oporou.

Druhé zastavení: Pán Ježíš přijímá kříž

Pilát odevzdává Ježíše do rukou velekněží a vojáků. Vojáci přes Ježíše přehodili nachově rudý plášť a vsadili mu na hlavu korunu z trní. V noci se mu posmívali, bili ho a bičovali. Ráno mu položili na ramena těžký kříž, na který bývají přibíjeni zločinci, aby byl všem na očích jejich konec. Mnozí z Ježíšových učedníků prchají pryč.
Tento dva tisíce let starý příběh se v dějinách církve a lidstva opakuje i dnes. Pod zásahy a ranami opětovně trpí Ježíšovo Tělo – církev.
Spatřujeme-li Tě Ježíši, jak krvácíš, jsi sám, opuštěn a zesměšňován, musíme se ptát: „Oni lidé, které jsi tolik miloval, kterým jsi prokazoval dobro a jimž jsi byl světlem, nejsme náhodou také my? Také my jsme se skryli ze strachu, abychom se do něčeho nezapletli, a zapomněli jsme, že jsme Tvými učedníky“.
Nejvážnější však je skutečnost, že i já, Ježíši, jsem přispěl k Tvé bolesti. Manželé, rodiny – my všichni jsme naložili na Tvá ramena nelidskou tíhu. Pokaždé, když jsme nemilovali, když jsme obviňovali jeden druhého, když jsme neobnovili svou lásku.
My však stále nasloucháme pouze vlastní pýše. Chceme mít stále pravdu, ponižujeme své blízké – i toho, kdo spojil svůj život s naším. Nevzpomínáme si, že Ty, Ježíši, jsi řekl: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“. Řekl jsi to právě takto: „Pro mne“.

Třetí zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem poprvé

Ježíš klesá. Rány, břemeno kříže, hrbolatá a stoupající cesta. A lidský dav. Nejen to všechno Jej však takto ponížilo. Možná to byla i tíha dramatu, které v jeho životě začíná. Téměř nespatřujeme Boha v člověku, který klopýtá a padá.
Ježíši, na této cestě a v hlučném rozkřičeném davu se zdviháš po pádu a snažít se stoupat dál. V hloubi srdce víš, že toto utrpení má smysl. Přijal jsi na sebe tíhu našich pochybení, zrady a vin. Ježíši, trpíme Tvým pádem, neboť víme, že jeho příčinou jsme my, či spíše naše křehkost – nejenom fyzická, nýbrž křehkost celé naší existence. Nechtěli bychom nikdy upadnout, avšak je třeba jen málo – překážka, pokušení či nehoda – a my se neudržíme a klesáme. Slíbili jsme, že budeme Ježíše následovat, že budeme ctít blízké, které nám postavil po boku, a pečovat o ně. Poté však podléháme v konkrétních každodenních situacích.
Kolik pádů je v našich rodinách! Kolik odluk, zrady, rozvodů, potratů! Jaká opuštěnost! Ježíši, pomoz nám chápat, co je láska, nauč nás prosit o odpuštění!

Čtvrté zastavení: Pán Ježíš potkává svou Matku

Při výstupu na Kalvárii Ježíš zahlédne svou matku. Jejich pohledy se střetnou. Rozumí si. Maria ví, kdo je její Syn. Ví, odkud pochází a jaké je jeho poslání. Maria ví, že je jeho Matkou, avšak zároveň také jeho Dcerou. Vidí jeho utrpení za všechny lidi – včerejška, dneška i zítřka. A také ona trpí.
Ježíši, jistě trpíš, neboť Tvá matka zakouší žal. Musíš ji zapojit do svého božského a hrůzného dobrodružství. To je Boží plán k záchraně celého lidstva.
Pro všechny muže a ženy tohoto světa, ale zejména pro nás – rodinu, je Ježíšovo setkání s matkou při cestě na Golgotu nesmírně živou a naléhavou událostí. Ježíš se vzdal své matky, aby každý z nás – včetně manželů – měl stále matku nablízku. Mnohdy na to – naneštěstí – zapomínáme. Avšak když se zamyslíme, uvědomíme si, kolikrát jsme se k ní v našem rodinném životě obrátili. Kolikrát nám byla nablízku v těžkých situacích! Kolikrát jsme jí svěřovali své děti a prosili Ji za jejich fyzické zdraví a ještě více za jejich morální ochranu. A kolikrát nás Maria vyslyšela, byla nám nablízku a přinášela nám útěchu své mateřské lásky.
V křížové cestě každé rodiny je Maria vzorem tiché přítomnosti, která v nejtrýznivější bolesti rodí nový život.

Páté zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž

Šimon Kyrenský zastupuje každého z nás tehdy, když na nás dolehnou obtíže, zkoušky, nemoc, nepředvídaná těžkost, mnohdy nelehký kříž. Proč? Proč právě já? Proč právě teď ? Pán nás volá, abychom ho následovali; nevíme však, kam a jak.
Učiníme nejlépe, Ježíši, půjdeme-li za Tebou a přijmeme-li poslušně to, co po nás chceš. Mnohé rodiny mohou potvrdit ze své vlastní zkušenosti, že nemá cenu se bouřit. Vyplatí se říci ano, neboť Ty jsi Pánem nebes i země. Avšak nejenom kvůli tomu Ti můžeme a chceme říci naše ano. Ty nás miluješ nekonečnou láskou – více než otec, matka, bratři, manželka, manžel, děti. Miluješ nás láskou, jež hledí do dálky; láskou, která navzdory všemu – i naší ubohosti – chce naši spásu a naše štěstí. S Tebou a navždy.
Přebývá-li v srdci pokoj a jsme-li pozorní vůči Boží vůli, osvítí nás světlo, které v našich rodinách a v nejtěžších okamžicích závazných rozhodnutí napomáhá našemu úsudku a přijetí kříže. Šimon Kyrenský nám rovněž připomíná tváře mnoha lidí, kteří nám stáli nablízku, když na nás či na naši rodinu dolehl těžký kříž. Přivádí naše myšlenky také k mnoha dobrovolníkům, kteří se v celém světě velkoryse věnují útěše a pomoci trpícím a lidem v nouzi. Učí nás, abychom s pokorou přijali pomoc, je-li jí třeba. A také abychom se stávali Kyréňany pro druhé.

Šesté zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Veronika – jedna z žen, které Ježíše následovaly. Tuší, kdo je, miluje Ho a trpí při pohledu na Jeho utrpení. Hledí nyní zblízka na jeho tvář – onu tvář, která mnohokrát hovořila k její duši. Vidí Jej znetvořeného, krvácejícího, ztrhaného. Nevydrží to a chce ulevit Jeho utrpení.
V našich životech jsme tu a tam měli příležitost osušit slzy a pot trpících. Možná jsme stáli vedle nemocničního lůžka umírajího, pomohli jsme přistěhovalci nebo nezaměstnanému, naslouchali jsme vězni. Možná jsme otřeli jeho tvář a pohlédli na něj se soucitem, chtěli mu pomoci, aby se pozdvihl.
Přesto si málokdy uvědomíme, že v každém našem potřebném bratru se skrýváš Ty, Boží Synu. Jak by se změnil náš život, kdybychom si to připomněli. Brali bychom postupně na vědomí důstojnost každého člověka, žijícího na zemi. Každá bytost ve své kráse či ošklivosti, ve svém nadání či obyčejnosti, od svého zrodu v mateřském lůně až po vysoké stáří představuje Tebe, Ježíši. Při pohledu na Tebe, ze kterého na Kalvárii nezbylo téměř nic, bychom pochopili, že Tě můžeme rozpoznat v každém lidském stvoření.

Sedmé zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem podruhé

Ježíš při své stísňující cestě na Golgotu klesá podruhé. Tušíme jeho fyzickou zesláblost – po strašlivé noci, vytrpěném mučení. Není to možná jen týrání, vyčerpání a tíha kříže, které způsobují jeho pád. Na Ježíši spočívá nezměřitelné břemeno, cosi niterného a hlubokého, co se stále zřetelněji projevuje na každém jeho kroku.
Pohlížíme na Tebe jako na jakéhokoliv ubohého člověka, který se v životě zmýlil a nyní musí platit. Zdá se, že již nemáš fyzickou ani morální sílu, abys začal nový den. Klesáš.
Jak se v tobě poznáváme, Ježíši, i při tomto novém pádu z vyčerpání. Avšak Ty opět povstáváš, chceš obstát. Pro nás všechny, abys nám dodal odvahu vstát. Tvoje slabost je přítomna, avšak Tvá láska je větší než naše nedostatky, stále nás přijímá a rozumí nám.
Naše hříchy, které jsi na sebe vzal, tě drtí, avšak tvé milosrdenství je nekonečně větší než naše ubohost. Ano, Ježíši, díky Tobě se pozvedáme. Chybovali jsme. Podlehli jsme pokušením světa – možná kvůli třpytu uspokojení, možná abychom slyšeli, že po nás ještě někdo touží a říká nám: mám tě rád, či dokonce: miluji tě. S námahou dodržujeme závazek slíbené manželské věrnosti. Chybí nám dřívější elán, ze všeho se stává rutina. Každý čin od nás vyžaduje námahu, chtěli bychom utéct.
Snažíme se však povstat, Ježíši, aniž bychom podlehli největšímu z pokušení – tedy nevíře ve všemohoucnost Tvé lásky.

Osmé zastavení : Pán Ježíš napomíná plačící ženy

V zástupu, který jde s Ježíšem, je skupina jeruzalémských žen. Znají ho. Vidí jeho stav, vmísí se do davu a stoupají na Golgotu s pláčem. Ježíš to vidí a je si vědom jejich soucitu. A také v tomto tragickém okamžiku se k nim obrací slovem, které přesahuje prostou útrpnost. Přeje si, aby se jejich politování změnilo v konverzi srdce. Takovou, jež uznává své chyby, prosí o odpuštění a vede k novému životu.
Ježíši, kolikrát kvůli únavě, z nevědomosti, sobectví, či strachu zavíráme oči a nechceme vidět skutečnost! Nezajímáme se – hluboce a účinně – o životy svých blízkých i vzdálených bratří. Žijeme si i nadále pohodlně, odsuzujeme zlo i jeho původce, ale na svém žití neměníme nic. Nevydáváme se v sázku, aby se stav věcí změnil, zlo bylo vymýceno a nastolena spravedlnost.
Situace se často nemění, protože jsme pro její změnu nevyvinuli pražádné úsilí. Uklidili jsme se stranou, aniž bychom někomu ublížili, ale také aniž bychom prokázali dobro, které jsme mohli a měli uskutečnit. A někdo, možná, platí i za nás a za naše skrývání.
Ježíši, ať nás tato tvá slova probudí a dodají nám něco z oné síly, která pohání svědky evangelia. Mezi mučedníky jsou často i otcové, matky i děti, kteří svou krev spojují s Tvou. Otevřeli a i dnes otvírají světu cestu dobra.

Deváté zastavení : Pán Ježíš padá pod křížem po třetí

Cesta do kopce je krátká, Ježíš je však navýsost vyčerpán fyzicky i duchovně. Vnímá nenávist velekněží a starších, nenávist davu, který jako by si na něm chtěl vybít potlačovaný hněv pramenící z minulého i současného útisku. Téměř jako by se mu zástup chtěl pomstít a uplatnit svou moc nad ním.
Klesáš, Ježíši, klesáš potřetí. Zdá se, že podléháš. Avšak teď se s vypětím zdviháš a pokračuješ ve své cestě na Golgotu. Mnozí naši bratři v celém světě trpí pod břemenem těžkých zkoušek, neboť Tě následují. Vystupují s Tebou na Kalvárii a hroutí se pod pronásledováním, které již dva tisíce let sužuje Tvé Tělo, kterým je církev.
Společně s těmito bratry chceme ve svých srdcích nabídnout naše životy, naši křehkost, ubohost a velké či malé každodenní utrpení. Blahobyt nás častokrát znecitlivuje, nejsme schopni vynaložit veškeré své síly k novému vzestupu a k pozdvihnutí lidstva. Avšak můžeme se pozvednout, neboť Ježíš k tomu nalezl sílu a pokračoval v cestě.
Také naše rodiny jsou součástí tohoto vysíleného tkaniva, provázaného s blahobytem, který se stává jediným cílem života. Naše děti rostou – snažme se je naučit střídmosti, oběti, odříkání. Snažme se jim zprostředkovat bohatý sociální život ve sportu, asociacích, sdruženích, avšak nečiňme z těchto aktivit pouhý způsob, jak vyplnit den a splnit si všechno, po čem toužíme.
Proto, Ježíši, musíme naslouchat Tvým slovům, o kterých chceme přinášet svědectví: „Blahoslavení chudí, blahoslavení tiší, blahoslavení tvůrci pokoje, blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost...“.

Desáté zastavení: Pán Ježíš zbaven roucha

Ježíš je v rukou vojáků. Jako každý odsouzenec je svlečen, aby byl co nejvíce ponížen. Lhostejnost, pohrdání a přehlížení lidské důstojnosti se pojí s žádostivou chtivostí a soukromým zájmem: Rozdělili si jeho šaty.
Tvůj šat byl nesešívaný. Svědčí to o péči, jakou ti prokazovala tvá matka a tví následovníci. Nyní nemáš šaty, Ježíši, a jsi vystaven napospas davu, který nezná úctu k člověku.
Kolik lidí trpělo a dodnes trpí takovouto nedostatečnou úctou k lidské bytosti, k její intimitě. Možná často i my si dostatečně nevážíme důstojnosti lidí po našem boku, považujeme za svůj majetek dítě, manžela či manželku, příbuzné, známé i neznámé. Jménem své údajné svobody zraňujeme svobodu druhých – kolik lhostejnosti a zanedbanosti čiší z našeho chování, z našeho vystupování. Ježíš, který se nechává vystavit očím celého tehdejšího světa a zraku lidstva každé doby, nás upozorňuje na velikost člověka, na důstojnost, již Bůh vložil do každé bytosti a již nic a nikdo nesmí potupit, neboť muž a žena byli stvořeni jako Boží obraz. Nám je svěřen úkol podporovat úctu k člověku a jeho tělu. Zejména manželé mají poslání spojovat tyto dvě základní a neoddělitelné skutečnosti: důstojnost a bezvýhradné odevzdání.

Jedenácté zastavení: Pán Ježíš přibit na kříž

Po výstupu na místo zvané Lebka vojáci Ježíše ukřižovali. Pilát dal zhotovit nápis: Ježíš Nazaretský, židovský král, aby zesměšnil Ježíše a ponížil Židy. Avšak aniž by chtěl, tento nápis dosvědčuje skutečnost – Ježíš je králem Říše, která nemá hranice v prostoru, ani v čase. Můžeme si pouze představovat Ježíšovo utrpení při ukřižování – krutém a bolestném. Vstupujeme do tajemství – proč se Bůh, který se z lásky k nám stal člověkem, nechává přibít na kříž a za strašných fyzických a duchovních útrap připouští zdvižení kříže?
Je tomu tak z lásky. Zákon lásky přivádí k darování vlastního života pro dobro druhého. Potvrzují to matky, které raději volily smrt, aby daly život dítěti. Nebo rodiče, jejichž dítě zemřelo při válce nebo násilných činech a kteří se rozhodnou, že nebudou volat po pomstě.
Ježíši, na Kalvárii ztělesňuješ nás všechny, včerejší, dnešní i budoucí lidstvo. Na kříži jsi nás naučil milovat. Nyní začínáme rozumět tajemství oné dokonalé radosti, o níž jsi hovořil k učedníkům při poslední večeři. Musel jsi sestoupit z nebe, stát se dítětem, dospělým a poté trpět na Kalvárii, abys nám svým životem řekl, co je pravá láska.
Při pohledu vzhůru na kříž, se také my jako rodina – manželé, rodiče a děti – učíme milovat a milovat se navzájem. Dáváme se jeden druhému a s úctou se přijímáme. Tento dar a přijetí dokáže snášet utrpení a proměňovat je v lásku.

Dvanácté zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži

Ježíš je na kříži. Zažívá strašné hodiny úzkosti, nelidských fyzických útrap. “Žízním”, říká. Podali mu k ústům houbu naplněnou octem. Náhle se rozlehl výkřik: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?” Je to rouhání? Volá odsouzenec slovy žalmu? Jak máme přijmout Boha, který křičí a stěžuje si, neví a nechápe? Boží Syn, který se stal člověkem, cítí, že je na pokraji smrti opuštěn svým Otcem?
Ježíši, až od tohoto okamžiku stal ses jedním z nás, sjednotil ses s námi ve všem vyjma hříchu! Ty, Synu Boží, stal ses člověkem až do té míry, žes zakusil naše postavení hříšníků. Ty, který jsi Svatý, jsi zažil Boží vzdálenost, peklo těch, kteří jsou bez Boha. Zakusil jsi temnotu, abys nám dal světlo. Zažil jsi rozdělení, abys nám dal jednotu. Přijal jsi bolest, abys nám zanechal Lásku. Zakusil jsi vyloučení, opuštěnost a nejistotu mezi nebem a zemí, abys nás přijal do Božího života. Obklopuje nás tajemství, zažíváme-li krok za krokem Tvé utrpení. Ježíši, Ty žárlivě nestřežíš poklad Tvé rovnosti s Bohem, nýbrž vydáváš se ze všeho, abys nás obohatil.
Ježíš prožívá svou smrt jako dar pro mne, pro nás, naši rodinu, každého člověka a každou rodinu, všechny národy, celé lidstvo. Tímto skutkem se znovu rodí život.

Třinácté zastavení : Tělo Pána Ježíše sňato z kříže

Maria vidí umírat svého Syna – Syna Božího i svého. Ví, že je nevinen a že vzal na sebe tíhu naší ubohosti. Matka odevzdává Syna, Syn odevzdává Matku. Janovi a nám.
Ježíš a Maria jsou rodinou, která na Kalvárii prožívá utrpení nejvyšší odloučenosti. Dělí je smrt – nebo se alespoň zdá, že rozděluje matku a syna, vázané poutem lidským a zároveň nepředstavitelným svazkem božským. Z lásky tento vztah obětují a vydávají se oba Boží vůli. Do propasti, která se otevřela v Mariině srdci, vchází jiný syn, zastupující celé lidstvo. Mariina láska ke každému z nás je pokračováním lásky, již chovala k Ježíši, neboť v učednících spatřuje Jeho tvář. Bude žít pro ně, aby je podpořila, pomohla jim, povzbudila je a přivedla je k poznání Boží lásky, aby se ve své svobodě obraceli k Otci.
Co znamená pro mne a pro nás, pro naši rodinu, tato Matka a tento Syn na Kalvárii? Před tímto výjevem pouze stojíme v úžasu. Vnímáme, že Matka se Synem nám věnují jedinečný a neopakovatelný dar. Uschopňují nás k rozšíření našich srdcí a obzorů do univerzálních dimenzí. Tam, na Kalvárii, po boku Ježíše, jenž pro nás zemřel, naše rodiny přijímají Boží dar. Dar lásky, která rozpřahuje svou náruč do nekonečna.

Čtrnácté zastavení: Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu

Golgotu zahalilo ticho. Jan ve svém evangeliu potvrzuje, že v místě Ježíšova ukřižování byla zahrada s prázdnou hrobkou. Právě tam učedníci položili Ježíšovo tělo.
Onen Ježíš, jehož krůček za krůčkem poznávali jako Boha učiněného člověkem, zde nyní leží mrtev. V dosud nepoznaném osamění učedníci pociťují zmar, nevědí, co činit a jak se chovat. Nezbývá jim, než se navzájem utěšovat, přimknout se jeden k druhému. Avšak právě zde dozrává v učednících víra, vzpomínka na Ježíšova slova, která vyslovil v jejich středu a která tehdy pochopili pouze zčásti.
Začínají být církví, v očekávání vzkříšení a vylití Ducha. Je s nimi Ježíšova matka Marie, kterou Syn svěřil Janovi. Shromažďují se mezi sebou, sdružují se s ní a kolem ní v očekávání. Čekají, až se Pán ukáže.
Víme, že ono tělo bylo po třech dnech vzkříšeno. Ježíš tak žije navždy. On sám nás doprovází na naší pozemské cestě radostí a soužení. Ježíši, učiň, ať si uchováme vzájemnou lásku, abys byl opět každý den mezi námi, jak tys sám slíbil: “Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Přeložila Jana Gruberová

(jag)