Drazí bratři a sestry,
Květná neděle je velkou vstupní branou do Svatého týdne, ve kterém se Pán Ježíš vydává k vrcholu svého pozemského života. Vystupuje do Jeruzaléma, aby naplnil Písma a byl přibit na kříž, na trůn, z něhož bude navždy vládnout, přitahovat k sobě lidstvo všech dob a nabízet všem dar vykoupení. Z evangelií víme, že Ježíš vstoupil do Jeruzaléma spolu s dvanácti apoštoly a postupně se k nim přidával rostoucí zástup poutníků. Svatý Marek podává, že už při východu z Jericha následoval Ježíše „velký zástup“ (srov. Mk 10,46).
V poslední etapě této cesty dochází k výjimečné události, která zvětšuje očekávání toho, co nastává a způsobuje, že se pozornost ještě více soustřeďuje na Ježíše. U cesty při východu z Jericha sedí slepý žebrák jménem Bartimaios. Jakmile uslyší, že přichází Ježíš Nazaretský, začíná volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47). Ostatní se snaží jej umlčet, ale neúspěšně. Ježíš si jej dá zavolat a on přijde blíž. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“, ptá se ho Ježíš. Odpoví mu: „Mistře, ať vidím!“ (v.51). Ježíš mu řekne: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Bartimaiovi se vrátil zrak a vydal se za Ježíšem (srov. v.52). Hned po tomto zázračném znamení, které následovalo po zvolání „Synu Davidův“, proniká zástupem záchvěv mesiášské naděje a v mnohých vyvstává otázka: Není snad tento Ježíš, který jde před nimi do Jeruzaléma, Mesiášem, novým Davidem? A nenadchází snad jeho blížícím se vstupem do svatého města onen čas, ve kterém Bůh konečně znovu nastolí Davidovo království?
Fakt, že se Ježíš připravuje na tento vstup společně se svými učedníky, také zvětšuje tuto naději. Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu (srov. Mk 11,1-10), Ježíš přichází do Jeruzaléma z Betfage a od Olivové hory, tedy cestou, kterou měl přijít Mesiáš. Odtud posílá svoje učedníky a přikazuje jim, aby mu přivedli oslátko, které najdou u cesty. Skutečně oslátko naleznou, odvážou je a přivedou k Ježíši. V tu chvíli vypukne mezi učedníky a ostatními poutníky nadšení, sundají si svoje pláště a vkládají na oslátko; jiní je pokládají na cestu před Ježíše jedoucího na oslátku. Potom si nařežou větvičky a začnou provolávat slova Žalmu 118. Tato starobylá slova požehnání poutníkům se v této souvislosti stávají mesiášskou proklamací: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!“ (vv.9-10). Toto slavnostní volání, zaznamenané všemi čtyřmi evangelisty, je výrazem požehnání, chvalozpěvu a vyjadřuje jednomyslné přesvědčení, že v Ježíši Bůh navštívil svůj lid a že vytoužený Mesiáš konečně přišel. Všichni jsou u toho a roste v nich očekávání toho, co vykoná Kristus, až vstoupí do svého města.
Co je však obsahem a nejhlubší ozvěnou tohoto jásotu? Odpověď nám dává celé Písmo, které praví, že Mesiáš naplní příslib Božího požehnání, původní příslib daný Bohem Abrahamovi, otci všech věřících: „Udělám z tebe velký národ a požehnám ti... v tobě budou požehnána všechna pokolení země“ (Gen 12,2-3). Tento příslib choval Izrael v živé paměti neustálou modlitbou, zvláště modlitbou Žalmů. Proto Ten, který je zástupy prohlášen za požehnaného, je zároveň Tím, ve kterém bude požehnáno celé lidstvo. Ve světle Kristově tak lidstvo rozpoznává svou jednotu, aby na něm spočinul plášť Božího požehnání, které všechno prostupuje, všechno nese, všechno vykupuje a všechno posvěcuje.
Můžeme tak objevit první velké poselství, které nám dnešní slavnost podává: výzvu, abychom si osvojili spravedlivý pohled na celé lidstvo, na národy, které tvoří svět, na jeho rozmanité kultury a civilizace. Tento pohled přijímají věřící od Krista; je pohledem požehnání, pohledem moudrým a laskavým, schopným obsáhnout krásu světa a soucítit s jeho křehkostí. V tomto pohledu se odráží pohled Boha samého na lidi, které miluje, a na stvoření, které je dílem Jeho rukou. V knize Moudrosti čteme: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal... ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život“ (Mdr 11,23-24.26).
Vraťme se k dnešnímu úryvku z evangelia a ptejme se: co doopravdy chovají v srdci ti, kteří Krista provolávají Králem Izraele? Zajisté měli svou ideu Mesiáše, ideu o tom, jak by měl jednat proroky slíbený a dlouho očekávaný Král. Není náhoda, že několik dnů poté, zástup Jeruzaléma místo aby Ježíše oslavil, volá k Pilátovi: „Ukřižuj ho!“. A samotní učedníci stejně jako ostatní, kteří jej viděli a slyšeli, zůstanou němí a zmatení. Většina jich totiž byla zklamaná způsobem, jakým se Ježíš rozhodl prezentovat jakožto Mesiáš a Izraelský Král. Právě tady je jádro dnešní slavnosti také pro nás. Kdo je pro nás Ježíš Nazaretský? Jakou představu máme o Mesiáši, jakou představu máme o Bohu? Je to otázka ústřední a nemůžeme se jí vyhnout tím spíše, že právě tento týden jsme vyzváni následovat našeho Krále, který si zvolí kříž za svůj trůn; jsme povoláni následovat Mesiáše, který nám nezajišťuje snadné pozemské štěstí, nýbrž štěstí nebeské, Boží blaženost. Musíme se tedy ptát: jaká jsou naše opravdová očekávání? Jaká jsou naše nejhlubší přání, s nimiž jsme dnes přišli slavit Květnou neděli, abychom vstoupili do Svatého týdne?
Drazí mladí, kteří jste přišli! Toto je zejména váš Den všude tam, kde je ve světě přítomna církev! Proto vás co nejsrdečněji zdravím! Květná neděle je pro vás dnem rozhodnutí, rozhodnutí přijmout Pána a následovat jej až do konce, rozhodnutí učinit Jeho Paschu smrti a zmrtvýchvstání smyslem svých vlastních křesťanských životů. Je to rozhodnutí, které vede k pravé radosti, jak jsem to zmínil v poselství ke Světovému dni mládeže – „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4,4). Podobně jako tomu bylo u svaté Kláry z Assisi, kterou před osmi sty lety přitáhnul příklad svatého Františka a jeho prvních druhů, a která právě na Květnou neděli opustila svůj rodný dům, aby se zcela zasvětila Pánu. Bylo jí osmnáct let, měla odvahu víry a lásky rozhodnout se pro Krista a nalezla v Něm radost a pokoj.
Drazí bratři a sestry, tyto dny se vyznačují hlavně dvěma pocity: chválou jako je tomu v případě těch, kteří přijali Ježíše v Jeruzalémě svým „Hosana“ a díkůvzdáním, protože o tomto Svatém týdnu Pán Ježíš obnoví největší dar, který si lze představit: daruje nám svůj život, své tělo a svoji krev, svoji lásku. Na tak obrovský dar však musíme odpovědět adekvátně, totiž darem sebe samých, svým časem, svou modlitbou, naším přebýváním v hlubokém společenství lásky s Kristem, který trpí, umírá a vstává z mrtvých pro nás. Antičtí církevní otcové spatřovali symbol toho všeho v gestu lidí, kteří následovali Ježíše v jeho příchodu do Jeruzaléma, gestu kladení plášťů před Pána. Před Krista – říkávali otcové – musíme klást svoje životy, svoje osoby v postoji vděčnosti a klanění. Slyšme v závěru hlas jednoho z těchto antických otců, totiž svatého Ondřeje Krétského: „Tak tedy prostřeme Kristu na cestu sebe samé. Neprostírejme neživá roucha nebo bezduché ratolesti, neprostírejme větvoví; je to hmota, která po použití ztrácí svěžest a potěší oči jen na několik hodin. Ale oděni jeho milostí neboli jím samým – neboť vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista – my sami se prostřeme jako roucha a položme se mu k nohám. A jestliže jsme byli dříve od hříchu rudí jako šarlat, a když nás očistil spasitelný křest, zběleli jsme pak jako vlna, nepřinášejme již vítězi nad smrtí palmové ratolesti, ale odměnu za vítězství. Den za dnem opakujme po židovských dětech i my, mávajíce duchovními ratolestmi své duše, posvátné volání: «Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský»“ (Modlitba se čtením, Květná neděle).
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
