Byl to dobrý katolík. Ale jednoho dne zjistili, že je členem nové sekty, dost podivného rázu. Když měl vysvětlit, co vlastně věří, ztrácel se ve všeobecných frázích. Ale svůj přestup k sektě odůvodňoval horlivě: "U nás se přítomnost Ducha svatého cítí, ve vašich kostelích je všechno studené." Má pravdu? Je možno Ducha svatého cítit?

Duch svatý je Bůh a Bůh je neviditelný. Jak můžeme tedy poznat, že někdo je "duchovní" v pravém slova smyslu? Bůh je sice neviditelný, přesto však víme jistě, že je. Poznáváme to ze znamení jeho působnosti. Totéž platí o přítomnosti Ducha svatého v člověku. I tu jsou jistá znamení, z kterých se dá usuzovat, že je někdo opravdu duchovní. Která z nich jsou nejpůsobivější?

Otázku o duchovní hodnotě lidí položili v prvních dobách křesťanských zvláště tzv. gnostikové. Tito sektáři rozdělili lidi na tři skupiny: lidi hmotařské, lidi se zájmy duševními a nakonec ty, kteří jsou skutečně duchovní. Ti poslední se poznají podle toho, že dospěli ke gnosi, tj. k vyššímu poznání božských věcí. Znají to, o čem ostatní nemají potuchy.

Proti gnostikům psal Irenej z Lyonu. Všiml si, že se tu dopouštějí především dvojího omylu. Nesmíme rozdělovat lidi do skupin tak, aby jedni byli zásadně a trvale vyšší než druzí. Kristus slíbil svého Ducha všem křesťanům, mohou být tedy duchovní všichni. Nemohou snad dospět k vyššímu poznání tajemství. V tom však není pravá duchovnost. Neklamným znakem Božího Ducha v člověku je naopak láska: "Podle toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem" (Jan 13,35). "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon" (1 Kor 13,1).

Je to odpověď jednoduchá, plně pravdivá, odpovídající evangeliu. Přece však nerozřeší všechny pochybnosti. Jak poznáme, že někdo má opravdovou lásku? Vždyť láska je Bůh (1 Jan 4,8) a Bůh je tajemství. Posuneme tedy základní otázku poněkud dále: Jaké jsou známky, že někdo má pravou lásku?

"Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život" (Jan 15,13). V duchu těchto slov se v církvi od samého počátku považovalo za neklamnou známku svatosti mučednictví pro Krista. Řadu uctívaných světců otvírají tedy mučedníci. To, že vydrželi muka a dokázali položit život "v slabosti těla", je zřejmý důkaz síly Ducha, který je posiloval.

Není ovšem dáno všem, aby krví potvrdili své sjednocení s Bohem. Proto už sv. Irenej (který sám umřel jako mučedník) upozorňuje, že i ostatní věřící mohou vydat svědectví o lásce Boží a Duchu svatém ?skrze víru a neporušený život?. Teologové i dnes hájí, že bez milosti Boží nemůže nikdo plně zachovat zákony mravnosti.

Žije-li někdo z víry a zachovává-li přikázání, je to známka, že je Bůh s ním. "Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje" (Jan 14,21). Známkou duchovního člověka je tedy čistá víra, dobrý život, ctnosti, neporušené mravy.

Co pak soudit o jiných, mimořádných znameních milosti? V životě světců se čte o zázracích. Je zajímavé, že oni sami je skrývali a nepovažovali je za známku osobní svatosti. Zázračné vyslyšení spíš potvrzuje víru v sílu modlitby a důvěry v Boha. Nepřímo ovšem vydává svědectví o osobní hodnotě toho, kdo se s takovou důvěrou dovede modlit.

Pokud jde o vidění, zjevení, extase apod., bývá církev dlouho zdrženlivá v úsudku. Je tu totiž velké nebezpečí klamu i nemoci. Kromě toho sv. Jan Klimak pochybuje o užitečnosti některých zjevení. Kdosi mu řekl: "Blažené oči, které viděly anděla!" Odpověděl suše: "Daleko blaženější je ten, kdo vidí svůj vlastní hřích!" Z toho ovšem neplyne, že nejsou též zjevení i vidění pravá. Mívají obyčejně zvláštní poslání. Nedá se však neomylně usuzovat, že by se jich dostalo vždycky jenom těm, kteří jsou duchovně vyspělejší než jiní.

Gnostici považovali za dokonalého toho, kdo má zvláštní poznání. Montanisté vyhledávali ty, kdo uměli "prorokovat", zjevovat skryté věci. Takové hodnocení duchovního života ovšem vede k exaltovanosti a na scestí. Přesto však Duch svatý dává křesťanům jakési zvláštní pronikavé vědomosti. Začínají mít vytříbený smysl pro to, co je dobré a co je zlé, ba dokonce zvláštní cit pro druhé, jsou-li dobří, nebo jsou-li na špatné cestě. Světci dovedou často "číst v srdci". Ale i u obyčejných křesťanů odhadujeme jejich pokrok v duchovním životě podle správnosti a jasnosti svědomí, citlivosti pro dobro. Vždyť zbožnost je podle sv. Tomáše Akvinského "pohotovost pro všechny dobré".

Boha vidět nemůžeme, říká sv. Řehoř Veliký. Vidíme však jeho dílo. Totéž platí i o Duchu svatém v srdci člověka. "Vidíme-li podivuhodné skutky, jsme jisti, že v mysli lidí, kteří je konají, bydlí Bůh".