Na severním okraji Martova pole, při hradbách postavených ve III. stoletím císařem Aureliem (270-275), stojí jeden z mnoha římských chrámů zasvěcených P. Marii. Nazýván je Santa Maria del Popolo a dal posléze jméno celému náměstí i bráně, vedoucí na jednu z hlavních konzulárních silnic, via Flaminia. Díla renesance a baroka, nashromážděná v kostele na první pohled nenápadném, by zajistila světovou proslulost každé galerii.
Založení prvního kostela při Porta Flaminia mělo několik důvodů. Mezi lidmi žila pověst, že právě v těch místech byl uložen nebo rozptýlen popel nechvalně proslulého císaře Nerona a jeho duch nedával mnohým spát. Druhým bezprostřednějším podnětem bylo osvobození Svatého hrobu v Jeruzalémě první křižáckou výpravou, 15. července roku 1099. Papež Paskal II. se rozhodl vyjádřit vděčnost za vytržení posvátného místa z rukou pohanů právě založením kostela, který měl zároveň vymanit okolí flaminijské brány z moci démonů. Kostel, postavený na náklady Římanů byl nazván Sancta Maria Populi Romani, tj. P. Marie římského lidu a název byl později zkrácen na dnešní S. Maria del Popolo.
Ve 1. polovině 13. století papež Řehoř IX. (1227-1241) kostel zvětšil a dal do něj z Lateránu přenést desku s Madonou, jednou z několika, které jsou v Římě připisovány malířské dovednosti sv. Lukáše.
Roku 1250 byl při kostele S. Maria del Popolo založen klášter augustinánů a kostel přešel do jejich péče. Právě jednomu z augustinánských generálů vděčí za svou dnešní podobu. Vzdělaný humanista a učitel na universitě La Sapienza, Ambrogio Massari, zadal v 70. letech 15. století přestavbu kostela pravděpodobně Andrea Bregnovi ze severoitalského Coma, který je autorem řady dalších sochařských a architektonických detailů. Nový kostel tehdy dostal podobu dobře čitelnou dodnes: trojlodí bazilikálního typu s čtveřicemi pětibokých kaplí po stranách, transept s polygonální kupolí na vysokém tamburu nad křížením.
Pozdější úpravy prováděli daleko významnější architekti: už na počátku 16. století přestavěl chór kostela - dnes skrytý za hlavním oltářem - Bramante a zakončil ho nezvyklou klenbou připomínající mušli. Výraznější úpravu provedl Gian Lorenzo Bernini po té, co byl roku 1655 na Petrův stolec zvolen Alexandr VII., Fabio Chigi, dosavadní titulář chrámu S. Maria del Popolo. Bernini zjednodušil okenní otvory ve fasádě a změnil tak světelnou režii interiéru, na novou římsu, která se plynule zalamuje podél celé hlavní lodi nechal osadit 16 soch světic, provedených jeho nejvýznamnějšími žáky, jako byli Ercole Ferrata, Antonio Raggi, Paolo Naldini a další. Antonio Raggi spolu s Berninim originálně vyzdobil také varhannií kruchtu v transeptu: kolem píšťal se proplétají větve s dubovým listím, jako emblém rodu della Rovere, který pohřbíval své významné členy právě v tomto chrámu. Bernini navrhl také oba oltáře v transeptech kostela.
Pravidelný rytmus postranních kaplí pozměnily dvě centrální kaple s kupolemi, obě od slavných umělců. První z nich, kapli rodiny Chigi po levé straně, stavěl od roku 1513 Raffael. Zvolil centrální půdorys, pro mauzolea a stavby memoriálního charakteru používaný už od antiky a renesancí vyzdvihovaný jako dokonalý tvar, vyjadřující věčnost, trvalost a nesmrtelnost. Raffael navrhl také výjevy zdobící kupoli, které pak v mozaice provedl Luigi de Pace. Zobrazují Boha Otce jako Stvořitele nebes a symboly slunce a sedmi planet. V tamburu doplnil výzdobu o další scény ze Stvoření světa Francesco Salviati, představitel římského manýrismu. Ten také dokončil velký obraz Narození P. Marie, započatý dalším věhlasným renesančním malířem, Sebastianem del Piombo (kolem 1533). V nikách umístěných na diagonálních osách kaple jsou postavy starozákonních postav, prototypů Kristova vzkříšení: Jonáš vycházející z velryby a prorok Eliáš ? sochy od Raffaelova žáka Lorenza Lottiho, zvaného Lorenzetto. Další dvě sochy osadil do prázdných výklenků o 120 let později Bernini - zobrazují proroka Habakuka s andělem a Daniela se lvem.
Už letmé srovnání poskytuje dobrou představu o odlišném pojetí pohybu v renesanci a v baroku. Zatímco první dvě sochy, patřící k původnímu Raffaellově plánu výzdoby, vyjadřují pohyb gestem, jakoby pózovaly před fotografem, Bernini se pokouší vyjádřit napětí, zachycuje postavy v momentu, ve kterém by pózovat nevydržely. Anděl překvapující Habakuka stojí na jedné noze, vyklání se z niky a tahá proroka za vlasy, Daniel se právě zvedá a směr jeho poměrně složitého pohybu naznačují sepjaté ruce. Osy pohybu obou barokních soch jsou zároveň silokřivkami, po kterých expandují daleko do prostoru před sebou, přerůstají rámec vymezený architekturou niky.
Na protější straně kostela odpovídá Raffaelově centrále kaple zadaná kardinálem Lorenzo Cybem významnému architektu klasicizující linie římského baroka, Carlo Fontanovi (1682-1687). Autorem oltářního obrazu Neposkvrněného Početí P. Marie je Carlo Maratta (1686).
Vraťme se však ještě ke kaplím, které původní podobu nezměnily: hned první po pravé straně si zachovala vzhled z konce 80. let 15. století, kdy Domenico Della Rovere její výzdobu zadal slavnému renesančnímu malíři, Pinturicchiovi. Připisuje se mu autorství hlavního oltářního obrazu Adorace právě narozeného Ježíška se sv. Jeronýmem, patronem kaple. Historie z Jeronýmova života se připisují Pintiricchiovu pomocníkovi. Stejné provenience je i výzdoba další kaple Della Rovere, třetí po pravé straně, se scénami ze života P. Marie.
Freskovou výzdobu kupole provedl na objednávku Alexandera VII. Raffaele Vanni. Zobrazuje oslavu P. Marie a na pandantivech starozákonní ženy.
Interiéru kostela vévodí slavný obraz P. Marie s žehnajícím Dítětem, zasazený v oltáři postaveném ve 20. letech 17. století, který téměř zcela zastiňuje průhled do Bramantova chóru. Ten skrývá několik dalších významných děl: náhrobky kardinálů Ascania Sforzy a kardinála Girolama Basso Della Rovere od sochaře Andrey Sansovina. Objednal je papež Julius II., sám z rodu Della Rovere. Náhrobky, komponované do trojdílné skladby vítězného oblouku, mají smrt ukázat jako bránu ke konečnému vítězství. Odpovídají tomu i postavy obou kardinálů, očekavající vzkříšení v jakémsi poklidném spánku.
Většina návštěvníků Říma však spěchá do kostela S. Maria del Popolo kvůli dvěma obrazům, v kapli vlevo od chóru, zvané Cappella Cerasi. Namaloval je na vrcholu své římské kariéry Michelangelo Merisi da Caravaggio. Zobrazují Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra. Hlavní obraz v kapli ? Nanebevzetí P. Marie ? namaloval jeho neméně slavný současník, Annibale Carracci.
V Caravaggiových obrazech hraje hlavní roli světlo: vymaňuje postavy z temného pozadí a určuje celou režii scény. Malíře nezajímá krajina a okolí výjevu, nepoznáme denní či noční dobu, v níž se výjev odehrává. Všechno vzniká až se světlem, které modeluje tvary a je nositelem vnitřního dramatu scény. Zvlášť silně se o tom přesvědčíme na zobrazení slavné konverze, kde se z pronásledovatele křesťanů stává oddaný Kristův apoštol. Pavel právě spadl z koně, leží na zádech přemožen světlem, v němž se mu dostalo vidění. Má prázdné oči slepce a ruce vztahuje směrem ke zdroji světla. Při pozorném pohledu divák zjistí, že malíř jej ztotožňuje s novým apoštolem, dává mu stejnou vizuální perspetivu a snad i možnost nečekat na pád, povšimnout si, že světlo spadá do prostoru kaple i na něj a vyzývá k otevření duchovního zraku.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
