Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Benedikt XVI. se dnes setkal se členy Tribunálu Římské Roty, tedy vatikánského soudu, který řeší především případy týkající se platnosti uzavřených sňatků a kromě toho od loňského roku také případy platnosti kněžského svěcení. Setkání přibližně sto padesáti členů tohoto soudního dvora, jehož děkanem je mons. Antoni Stankiewicz, se koná pravidelně na začátku nového roku a Svatý otec se ve své promluvě vždycky věnuje nějakému specifickému tématu z oblasti církevního práva.

Benedikt XVI. tentokrát poukázal na chystaný Rok víry, který vyhlásil ve šlépějích svého předchůdce Pavla VI. u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Právě tento papež, řekl Benedikt XVI. „si byl plně vědom závažných problémů své doby, zejména těch, které ztěžovaly vyznání pravé víry a její správný výklad“ (Porta fidei, 5) V této souvislosti se pak Svatý otec věnoval primárnímu aspektu soudní služby, totiž k tématu „interpretace zákona soudním rozhodnutím v jednotlivé věci“ ( CIC kán, 16, §3).

„Tato spojitost se v souvislosti se správnou interpretací víry neomezuje na pouhou sémantickou asonanci, vezme-li se do úvahy, že kanonické právo má svůj základ a smysl v pravdách víry a že lex agendi má odrážet lex credendi. Interpretace kanonického zákona je značně rozsáhlým a komplikovaným tématem, ke kterému si dovolím jen několik postřehů.“

V posledních letech, pokračoval níže Svatý otec, některé myšlenkové proudy varovaly před přehnaným lpěním na církevních zákonech, počínaje Kodexem kanonického práva, který označily za projev právnického formalismu. A namísto toho nabízely hermeneutické cesty, které umožňují přístup, jež více ladí s teologickými základy i pastoračními záměry kanonických norem. Zavedly tak určitou právní kreativitu, v níž se má jednotlivá situace stát rozhodujícím faktorem ověření autentického významu zákonného předpisu v konkrétním případě.

„Milosrdenství, rovnost, oikonomia, jež je tak oblíbená ve východní tradici, jsou některé z pojmů, kterých se dovolává takovýto způsob interpretace. Je vhodné ihned si povšimnout toho, že takovéto pojetí nepřekonává positivismus, od něhož se chce distancovat, poněvadž se omezuje jen na jeho nahrazení jiným positivismem, ve kterém se při stanovení toho, co je právo, stává rozhodující lidská interpretace. Chybí smysl objektivního práva, který je třeba hledat, jinak je vydán na pospas úvahám, které si nárokují teologický či pastorační charakter, ale nakonec se vystavují riziku libovůle.“

Tímto způsobem, pokračoval Benedikt XVI., se právní hermeneutika vyprazdňuje. Nejde přitom o porozumění zákonnému ustanovení, ale o jeho dynamické přizpůsobování jakémukoli řešení, dokonce i takovému, které odporuje jeho liteře.

„Existuje jiná cesta, na níž náležité porozumění kanonickému zákonu otevírá přístup k interpretaci, a je součástí procesu hledání pravdy o právu a spravedlnosti v církvi. Jak jsem řekl ve spolkovém sněmu ve své vlasti, v berlínském Reichstagu, opravdové právo je neoddělitelné od spravedlnosti. Tento princip ovšem platí také pro kanonické právo v tom smyslu, že jej nelze uzavřít do čistě lidského normativního systému, ale musí se pojit ke spravedlivému řádu církve, kde platí svrchovaný zákon.“

V této optice, pokračoval dále papež, pak pozitivní lidský zákon ztrácí primát, který mu bývá přikládán. Lidské normy je třeba interpretovat ve světle zákonem ošetřované reality, jejíž jádro obsahuje vždycky přirozené právo i pozitivní božské právo, s nímž musí být v souladu každá norma, aby byla racionální a opravdu právní.

„Užití interpretačních nástrojů daných Kodexem kanonického práva, počínaje „vlastním významem slov, sledovaným v textu a kontextu“ (kán. 17), není pouze logickým úkonem. Je to úkol, který je oživen autentickým kontaktem s celkovou realitou církve, která umožňuje proniknout pravý smysl litery zákona. Dochází tak k něčemu obdobnému, co popsal svatý Augustin v souvislosti s biblickou hermeneutikou, že totiž „přesah za literu činí samu literu věrohodnou“ (Verbum Domini, 38). Ukazuje se tak, že i v právnické hermeneutice je autentickým horizontem pravda práva, kterou je třeba milovat, hledat a které je třeba sloužit.“

Z toho plyne, pokračoval dále Benedikt XVI., že interpretace kanonického práva musí probíhat v církvi, což není pouhá vnější okolnost.

„Sentire cum Ecclesia - cítění s církví - má smysl také v rámci disciplíny, neboť věroučné základy jsou v zákonných normách církve vždycky přítomné a působí v nich. V tomto smyslu je třeba také na kanonický zákon aplikovat onu hermeneutiku obnovy v kontinuitě, o které jsem mluvil v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem, ke kterému je těsně vázán nynější Kodex kanonického práva. Křesťanská zralost vybízí ke stále větší lásce k zákonu a také vůli chápat ho a věrně jej aplikovat.“

Řekl mimo jiné Benedikt XVI. na setkání s církevními právníky Tribunálu Římské Roty.

(mig)