Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dneškem začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů, který si už více než sto let připomínají křesťané všech církví a církevních společenství, aby prosili o mimořádný dar, za který se modlil Pán Ježíš při Poslední večeři před svým utrpením: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Týden modliteb za jednotu křesťanů byl zaveden roku 1908 o. Paulem Wattsonem, zakladatelem anglikánské řeholní komunity, která následně vstoupila do katolické církve. Iniciativě se dostalo požehnání papeže, svatého Pia X., a byla potom podpořena papežem Benediktem XV., který ji 25. února 1916 doporučil celé katolické církvi svým breve - Romanorum Pontificum.

Oktáv modliteb se vyvíjel a zdokonaloval ve třicátých letech minulého století zásluhou abbé Paul Couturiera z Lyonu, který podporoval modlitbu za „jednotu církve tak, jak to chce Kristus a v souladu s nástroji, které chce On“. Abbé Couturier ve svých posledních spisech označuje Týden modliteb za nástroj umožňující Kristově univerzální modlitbě „prostoupit a proniknout celý Boží lid“, který prosí Boha o tento velký dar. A právě Týden modliteb za jednotu křesťanů je jedním z nejúčinnějších výrazů podnětu, který dal Druhý vatikánský koncil ke hledání plného společenství mezi všemi Kristovými učedníky. Toto duchovní setkání, které spojuje křesťany všech tradic, nám umožňuje si uvědomit skutečnost, že jednota, ke které směřujeme, nemůže být jenom výsledkem našeho úsilí, ale bude spíše darem, kterého se nám dostane shůry a o který je třeba neustále prosit.

Každoročně jsou nějakou ekumenickou skupinou z různých částí světa připravovány podklady textů pro Týden modliteb. U tohoto bodu bych se chtěl pozastavit. Letos byly tyto texty podány smíšenou skupinou představitelů polské katolické církve a ekumenické rady, která zahrnuje různé církve a církevní společenství v této zemi. Dokumentace byla přehlédnuta komisí složenou ze členů Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů a komise Víra a ústava Světové ekumenické rady církví. Také tato společná práce vykonaná ve dvou etapách je znamením touhy po jednotě, která oživuje křesťany, jakož i vědomí, že modlitba je primární cestou k dosažení plného společenství, neboť ve spojení s Pánem jdeme vstříc jednotě. Téma letošního Týdne je vzato z prvního listu Korinťanům: „Všichni budeme proměněni skrze vítězství našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 Kor 15,51-58), Jeho vítězství nás promění. Toto téma bylo vybráno zmíněnou ekumenickou skupinou z Polska, která reflexí o své národní zkušenosti chtěla poukázat na oporu, kterou poskytuje křesťanská víra uprostřed zkoušek a zmatků, jakými byly ty, jež jsou charakteristické pro dějiny Polska. Po rozsáhlých diskusích bylo zvoleno téma zaměřené na proměňující moc víry v Krista, zejména ve světle významu, jaký má pro naši modlitbu za viditelnou jednotu církve, Kristova Těla. Tuto reflexi inspirovala slova svatého Pavla, který se obracel k církvi v Korintu a hovoří o dočasné povaze toho, co patří k našemu přítomnému životu, poznamenanému také zkušeností „prohry“ hříchu a smrti, ve vztahu k tomu, co přináší „vítězství“ Krista nad hříchem a smrtí v Jeho velikonočním tajemství.

Konkrétní dějiny polského národa, který zakusil již v 16. století období demokratického soužití i náboženské svobody, byly poznačeny v posledních stoletích invazemi a neúspěchy, ale také stálým bojem proti útisku a prahnutím po svobodě. To všechno vedlo ekumenickou skupinu ke hlubšímu zamyšlení nad pravým významem „vítězství“; co je to „vítězství“ a co „prohra“. Ve srovnání s vítězstvím chápaným v triumfalistických kategoriích nám Kristus nabízí docela jinou cestu, která nevede skrze sílu a moc. Tvrdí totiž: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Kristus mluví o vítězství trpící lásky skrze vzájemnou službu, pomoc, novou naději a konkrétní útěchu darovanou těm, kdo jsou poslední, zapomenutí a odmítáni. Pro všechny křesťany je nejvyšším výrazem takovéto pokorné služby samotný Ježíš Kristus, naprostý dar, kterým dává Sebe samého, vítězství Jeho lásky nad smrtí v kříži, jež září úsvitem Velikonočního rána. Můžeme mít účast na tomto proměňujícím „vítězství“, pokud se necháme proměnit Bohem, pokud uskutečníme konverzi ve svém životě; tato proměna se uskutečňuje obrácením. To je důvod, proč polská ekumenická skupina považovala za mimořádně vhodné téma svého rozjímání slova svatého Pavla: „Všichni budeme proměněni skrze vítězství našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 Kor 15,51-58).

Plná a viditelná jednota křesťanů, po níž toužíme, vyžaduje, abychom se nechali stále dokonaleji proměňovat a připodobňovat obrazu Krista. Jednota, za niž se modlíme, vyžaduje vnitřní konverzi a to jak společnou, tak osobní. Nejde jenom o srdečnost či spolupráci, je zapotřebí zejména posílit naši víru v Boha, v Boha Ježíše Krista, který se stal jedním z nás a oslovil nás. Je třeba vstoupit do nového života v Kristu, který je naším pravým a definitivním vítězstvím; je třeba se vzájemně otevřít a přijmout všechny prvky jednoty, které nám Bůh uchoval a stále znovu nám je dává; je třeba cítit nezbytnost dosvědčovat člověku naší doby živého Boha, který se dal poznat v Kristu.

Druhý vatikánský koncil postavil ekumenické hledání do středu života a působení církve: „Proto tento posvátný sněm vybízí všechny katolické věřící, aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla“ (Unitatis redintegratio, 4). Blahoslavený Jan Pavel II. zdůraznil podstatnou povahu tohoto nasazení slovy: „Tato jednota, kterou Pán daroval své církvi a v níž chce obejmout všechny, není žádným doplňkem, ale samým středem jeho díla. Nelze ji stavět na úroveň jakéhosi druhotného přívlastku společenství Ježíšových učedníků. Je totiž vlastní samému bytí tohoto společenství“ (Ut unum sint, 9). Za ekumenické dílo je tedy odpovědná celá církev a všichni pokřtění, kteří mají růst v již existujícím částečném společenství mezi křesťany až k plnému společenství v pravdě a v lásce. Modlitba za jednotu se proto neomezuje na tento Týden modliteb, ale má se stát integrující součástí naší modlitby, života modlitby všech křesťanů na každém místě a v každé době, zejména když se setkávají lidé různých tradic a společně se v Kristu přičiňují o vítězství na veškerým hříchem, zlem, nespravedlností a násilím páchaným na důstojnosti člověka.

Od doby, kdy více než před sto lety vzniklo ekumenické hnutí, stále existuje jasné povědomí skutečnosti, že nedostatek jednoty mezi křesťany brání účinnějšímu hlásání evangelia, protože ohrožuje naši důvěryhodnost. Jak můžeme přesvědčivě svědčit, když jsme rozděleni? Pokud se týká základních pravd víry, spojuje nás toho zajisté mnohem více než toho, co nás dělí. Rozdělení však zůstávají a týkají se také různých praktických a etických otázek, vzbuzují zmatek a nedůvěru, oslabují naši schopnost předávat spásonosné Kristovo Slovo. V tomto smyslu je třeba, abychom si připomínali slova blahoslaveného Jana Pavla II., který ve své encyklice Ut unum sint mluví o škodě, kterou způsobil křesťanskému svědectví a evangelnímu hlásání nedostatek jednoty (srov. č. 98,99). Je to velká výzva pro novou evangelizaci, která bude moci být plodnější, pokud budou všichni křesťané společně hlásat pravdu evangelia Ježíše Krista a poskytnou společnou odpověď na duchovní žízeň naší doby.

Cesty církve i národů jsou v rukách zmrtvýchvstalého Krista, jenž zvítězil nad smrtí a nespravedlností, kterou podstoupil a vytrpěl za všechny. On nám dává účast na svém vítězství. Jenom On je s to nás proměnit a učinit z nás - slabých a váhavých - mocné a odvážné vykonavatele dobra. Jedině On nás může zachránit z negativních důsledků našich rozdělení.

Drazí bratři a sestry všechny vás vybízím, abyste se během tohoto Týdne co nejintenzivněji spojili v modlitbě za růst společného svědectví, solidarity a spolupráce křesťanů v očekávání slavného dne, kdy budeme moci společně vyznávat víru předanou apoštoly a společně slavit svátosti naší proměny v Kristu.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience