Již víme, že své místo v kapli měli Chorvaté, Slovinci i Poláci a právem bychom ji mohli nazývat kaplí slovanskou. Například chorvatský episkopát si velmi považoval gesta československého
Palestinského spolku umístit v naší kapli v Jeruzalémě chorvatský oltář ke cti blahoslaveného Mikuláše Taveliče. Rovněž by neměl zůstat zapomenutý čin polského kardinála Hląda, který aby nemusel žádat o příspěvky, rozhodl se pokrýt sám náklady spojené s pořízením okna s obrazem svatého Vojtěcha a nápisem: „
Vzkříšené Polsko patronu svatému Vojtěchu“. Musíme poznamenat, že přestože se výdaje s pořízením pozemku a domu, který byl přeměněn na kapli a malý klášter včetně stavebních prací, různých poplatků, zařízení a správu se vyšplhal na 1 milion korun v tehdejší měně.
Ještě mi dovolte malou zmínku o Mikuláši Taveličovi. Tento světec se narodil ve 14. století v Dalmácii. Vstoupil do františkánského řádu, působil v Bosně a později odešel do Jeruzaléma, kde byl r. 1391 spolu se svými druhy umučen. Za svatého jej prohlásil papež Jan Pavel II. 21. června 1970. Dokud nebyl v naší kapli v Jeruzalémě postaven Taveličův oltář, byl tento světec uctíván jen ve svém rodišti - v Šibeniku. Svatý stolec reskriptem z r. 1937 povolil, aby byl jeho svátek slaven po celé tehdejší Jugoslávii v den jeho mučednické smrti vždy 14. listopadu. A tak se také poprvé stalo v r. 1937. Ku příležitosti svěcení chorvatského oltáře se v červenci r. 1937 konala pouť nejen za účasti chorvatských, ale také našich kněží a poutníků. Oltář byl vysvěcen chorvatským arcibiskupem Andričem a zároveň bylo vysloveno přání, aby v budoucnu nějaký Chorvat jako řeholník těšitelů Božského srdce jednou přišel do Svaté země.
Po této pouti bylo rozhodnuto vystavět nad kaplí ještě jedno patro, ve kterém by byly pokoje pro hosty a prostory pro naše kněze, kteří by ve Svaté zemi studovali, k čemuž se vyslovil kladně i náš tehdejší episkopát. A tak byla v polovině října 1937 zahájena stavba prvního poschodí kláštera. V pracích bylo nutné pokračovat svižným tempem kvůli blížícímu se období dešťů. Pro srovnání jenom připomeňme, že stavba v té době byla přibližně 3x tak dražší než u nás doma. I bez ohledu na velké náklady se podařilo stavbou získat 11 pokojů a upravit hospic jako studijní dům pro kněze z Československa a do budoucna i Jugoslávie. Byla dokončena a slavnostně předána 2. května 1938. Nové prostory bylo ale nutné vybavit vším potřebným, proto byl v červnu z Brna vypraven celý železniční vagón s nábytkem, zařízením a prádlem. Do Svaté země putovaly židle, postele, noční stolky, skříně, klekátka a lůžkoviny. Bohužel malá část zásilky na své místo určení ale nikdy nedorazila.
V roce 1938 navštívilo Svatou zemi jen velmi málo poutníků. Situace v Palestině i v Evropě byla těžká a bolestná - bratři těšitelé v červenci a srpnu 1938 informovali: „Poměry v Palestině se zhoršily. Jsou přepadávány kláštery. … Přiznávám, není nám dobře u srdce, ale jsme v rukou Božích. … Denně teče krev buď židovská nebo arabská. … Nás zde zprávy zahraničních novin hodně straší, ale my pevně věříme a doufáme, že naše vlast zůstane, za kterou se zde ve smírné kapli denně modlíme.“
V prosinci r. 1938 se bratři rozhodli slavit slavnost Božího narození přímo v Betlémě. K tomu, aby se mohli zúčastnit bohoslužeb, potřebovali zvláštní povolení pro cestu z Jeruzaléma do Betléma. Ten rok se naše kaple pyšnila ozdobeným vánočním stromkem v podobě širokého cypřiše. A na svatého Štěpána přišli na koledu naši krajané – slovenští a moravští bratři, kteří pobývali v Jeruzalémě.
Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi
odeslat článek
vytisknout článek
