Rádio Vaticana

Jak jsme již říkali v jednom z předchozích pořadů, byla v roce 1935 ku příležitosti svěcení kaple uspořádána slavná pouť, která byla zároveň poutí jubilejní, protože uběhlo již 30 let od I. moravské pouti. Původně se mělo jednat o pouť lidovou, tedy určenou velkému počtu věřících, ale hospodářské poměry umožnily cestu pouze pro 49 poutníků. Skupina se vydala nejkratší cestou po moři do Jeruzaléma, aby s sebou mohli vzít dary a věci na vybavení kaple a jejich překládání v Terstu a Jaffě bylo co nejsnazší. Mobiliář kaple, který byl součástí expozice výstavy na prvním celostátním sjezdu československých katolíků v Praze, byl dopraven do Brna a uložen do 36 beden, které později putovaly do Svaté země. Monsignore Antonín Bartoš, organizátor této pouti a duchovní otec myšlenky zbudovat kapli, později napsal: „Kdo cestuje a zná obtíže dopravní a celní, pochopí, že radostně poděkovali jsme Pánu v kostele sv. Antonína v Jaffě po skutečnosti, kdy asi za hodinu bez poruchy dopravili jsme 36 beden s lodi na nákladní auta a vyřídili všechny celní formality. Anglické úřady byly kavalírské.“ Celá výprava poté pokračovala po staré poutní cestě z Jaffy přes Abugosh do Jeruzaléma. Abugosh je arabská obec vzdálená necelých 15 km západně od Jeruzaléma a právě v této obci očekával a přivítal naše poutníky československý konzul Josef Kadlec, aby podle staré tradice odtud zajistil bezpečí našim poutníkům do Jeruzaléma do hospice Svaté rodiny. Zde se část beden vybalila a věci se dopravovaly ke kapli postupně. Část beden s erby, hliněnými reliéfy našich katedrál a nápisy pro dům se přepravily ihned na místo, aby mohly být všechny předměty ihned instalovány.

Světicí biskup Antonín Eltschkner, pořadatel pouti monsignore Antonín Bartoš a pater Josef Koutný před svěcením navštívili Latinský patriarchát, kde byly ujasněny otázky týkající se svěcení kaple a znovu bylo ústně potvrzeno dovolení svěcení kaple a konsekrace oltáře. Kapli se rovněž dostalo přízně od Kustodie Svaté země i československého generálního konzulátu. Generální konzul Kadlec dokonce pozval všechny poutníky na slavnostní recepci. V jeho proslovu při této příležitosti zaznělo, že se jedná o „nejvýznamnější výpravu našich katolických poutníků, jaká kdy navštívila Svatou zemi“. Rovněž připomněl veliké úsilí při hledání pozemku i to, že „by bylo možno vyprávět do omrzení, jak se situace měnila z nejlepších výsledků do beznaděje a jak se cíl, zdánlivě dosažený, vždy zase vzdaloval do neurčita“. Při této příležitosti věnoval pater Hermes Kohout monsignoru Antonínu Bartošovi obraz kaple, jehož autorem byl akademický malíř Gustav Blum, brněnský rodák, který v té době žil v Jeruzalémě.

Den před svěcením navštívil kapli sám jeruzalémský patriarcha Alois Barlassina. Před tím si ještě prohlédl v hospici Svaté rodiny (dnešní Rakouský hospic) bohoslužebné nádoby, mešní roucha a další dary přivezené pro kapli. Samotná kaple učinila na patriarchu velmi dobrý dojem, stejně jako setkání s našimi poutníky, kteří mu zazpívali několik písní a státní i papežskou hymnu. S radostí vyslechli patriarchův příslib, že nabízí vše potřebné ke svěcení. Nato byly dokončovány horečné přípravy: poutnice celý dům i kapli omyly a vyčistily. Františkáni na přímluvu patera Hermese Kohouta zapůjčili nákladní auto plné palem a květin a stovku židlí. Generální konzul Kadlec zapůjčil sochu prezidenta Masaryka a dopravil darovaný obraz Jeruzaléma od Gustava Bluma. Hospic Svaté rodiny (Rakouský hospic) zapůjčil harmonium, Latinský patriarchát klekátka, křesla a koberce. Oltářní svíce byly dovezeny z Bystřice pod Hostýnem, okna byla vyzdobena chvojím ze svatohostýnských lesů, antipendia z látek podle vzorů z hrobky českých králů a slavnostní mešní roucha připomínala naši vlast. Biskupské erby a katedrály spojovaly slavnostní okamžiky ve Svaté zemi s tou naší. Dokonce samotný latinský patriarcha zapůjčil pro den svěcení berlu a biskupské odznaky, které věnoval Jeruzalému papež Pius IX. a do té doby nebyly nikomu zapůjčeny.

Další den, tedy v neděli 28. července 1935, nastal dlouho očekávaný den svěcení Cyrilometodějské smírné kaple. Časně z rána začalo žehnání kaple a kláštera a konsekrace hlavního oltáře. Oltář byl posvěcen ke cti Sedmibolestné Panny Marie a byly do něho uzavřeny ostatky svatých Klara a Salvata. Mezi tím probíhaly modlitby poutníků. První mši svatou obětoval světitel kaple pražský biskup Antonín Eltschkner za náš národ a dobrodince kaple. Mezi vzácnými hosty byli uvítáni palestinský apoštolský delegát Testa, dále československý generální konzul Kadlec a zaměstnanci konzulátu, zástupci všech jeruzalémských řeholí, akademický malíř Gustav Blum, naši kněží působící ve Svaté zemi – Hermes Kohout, Josef Henninger, Josef Koutný a mnoho dalších. Sborový zpěv obstarali sami poutníci a po požehnání byla hymnami československou a papežskou slavnost svěcení ukončena. Prostřednictvím pražské nunciatury byl odeslán Svatému otci Piu XI. slavnostní telegram, který rovněž obdržel prezident republiky Tomáš Garrique Masaryk a spolu s ním důležití představitelé našeho církevního i politického života.

Další den poutníci doprovázeni paterem Josefem Koutným opustili Svaté město a vypravili se přes Galileu, Damašek a Bejrút do Haify a odtud přes Egypt domů.

Vážení posluchači a poutníci, dovolte mi, abych závěrem citovala slova monsignora Antonína Bartoše: „Když jsme v pondělí 29. července časně ráno opouštěli Jerusalem, s bolestí způsobenou loučením hleděli všichni při objížďce hradeb na vesele vlající československou vlajku na našem domě … Po nejkrásnějším dni života, po splnění životního ideálu, cíle – opouštěl jsem s poutníky Svaté město, loučil se s ním na tradičním místě na hoře Scopus, s vtírající pochybovačnou otázkou: Zda spatřím je ještě kdy v životě, zda uvidím – dokončenou kapli. …“

Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi