Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Máme pro všechny jenom tuto radu: Můžeš-li a jsi-li zdráv, jeď! Nebudeš toho litovati; pojedeme snad i my mnozí podruhé. Neboť veškerá námaha je stonásobně odměněna tím, co si odneseš v srdci do svého domova.“ – tak napsal poutní referent dr. Bernard Šůstek po I. moravské pouti konané v r. 1905.

Vážení posluchači a poutníci, dnes se seznámíme s historií poutí, které jsme v našem seriálu zmiňovali. Již jsme zaslechli něco málo o 1., 2. a dokonce o 4. moravské pouti, víme, že poutě organizoval Spolek poutníků diecésí moravských do Svaté země v čele s monsignorem Antonínem Bartošem a víme i to, že při nich bylo mnoho liturgických předmětů darováno svatým poutním místům. Pojďme se vrátit ale na začátek až do r. 1905, kdy to vlastně všechno začalo.

1. MORAVSKÁ POUŤ r. 1905
Na přelomu srpna a září r. 1905 se konala 1. moravská pouť. Zúčastnilo se jí 528 poutníků, z toho bylo 150 kněží. Poutníci cestovali z Moravy do Terstu vlakem, odtud potom lodí Tirolia do palestinské Jaffy a následně pokračovali zvláštním vlakem do Jeruzaléma a stejnou cestou zpátky. Organizoval ji plukovník Jindřich Himmel z Brna, který již r. 1890 uspořádal na vlastní nebezpečí velkolepou pouť do Jeruzaléma pro 500 mužů z Tyrol a po ní v průběhu 15 let – tedy do r. 1905 - ještě 8 dalších. Cílem pouti bylo během 8 dnů pobytu navštívit svatá místa v Jeruzalémě a Betlémě. Putování mělo velký úspěch i podporu tehdejšího episkopátu. Již na zpáteční cestě byly domlouvány nové plány a také poutě v periodě pěti let a rovněž založení poutního spolku, který by je pořádal. V dubnu r. 1909 byl založen Spolek poutníků diecesí moravských do Svaté země a již v následujícím roce se konala slavná 2. moravská pouť.

2. MORAVSKÁ POUŤ R. 1910
Tato 2. moravská pouť se konala v srpnu 1910 za rekordní účasti 533 poutníků většinou z moravských diecézí, z nich bylo 153 kněží. Podle dobových záznamů bylo odmítnuto ještě 112 poutníků, kteří se přihlásili pozdě. Trasa byla stejná jako u předešlé pouti, tedy vlakem z Brna přes Vídeň do Terstu, odtud lodí Tirolia do palestinské Jaffy a dále vlakem do Jeruzaléma. Na lodi byly pro poutníky připraveny přednášky a konaly se rovněž pobožnosti. Mnozí cestovali do Svaté země již podruhé. Nejstarším poutníkem byl Ferdinand Hruška ze Rtyně v Podkrkonoší, který byl ve svém úctyhodném stáří 87 let ve Svaté zemi již posedmnácté! Poutníci měli jako poznávací znamení odznak v podobě jeruzalémského kříže a bílou pásku na rukávu se svým číslem a rovněž s jeruzalémským křížem. Mottem této poutě se stalo jedno z kázání na ní pronesených, a to že: „Pouť do Jeruzaléma pozemského je obrazem pouti do Jeruzaléma nebeského“. Poutníci navštívili jako při předešlé pouti svatá místa v Jeruzalémě a v Betlémě.

POUŤ r. 1911
Další pouť se konala v březnu 1911, které se zúčastnilo na 130 poutníků, z nichž velký počet tvořila polská šlechta spolu se skupinkou poutníků z Vídně a pár Čechů. Mezi nimi byl nám již dobře známý kněz Antonín Bartoš, který chtěl navštívit nová místa a znalosti použít při některé z dalších lidových poutí. Organizace byla svěřena laické cestovní kanceláři a nebyla tak úspěšná jako pravá pouť. Trasa vedla tentokráte přes Rumunsko, Turecko a Řecko se zastávkou na zajímavých historických místech, dále po moři lodí Romania do Káhiry a odtud vlakem do Haify. Místa, která poutníci navštívili, byla Nazaret, Kána, hora Blahoslavenství, Galilejské jezero, hora Tábor, Jeruzalém a Betlém. V té době ještě nebyla z Nazareta do Tiberias pořádná silnice, a proto se poutníci dopravovali povozy. Cílem pouti bylo předat benediktýnům pro sijónskou svatyni v Jeruzalémě předměty k výzdobě dle jejich vlastní volby jako projev vděčnosti za prokázané laskavosti při druhé pouti v r. 1910. A tak byly pro kryptu v kostele věnovány lampy s českým nápisem „Druhá moravská pout 1910“, které jsou zde uchovány do dnes.

V letech 1912 – 1914 bylo plánováno rovněž několik poutí, které nebylo možné z různých důvodů realizovat. Pozdější doba, která byla krutě poznamenána obdobím první světové války, rovněž zamezila plánům putovat na svatá místa. Ani v poválečném období nebylo snadné vycestovat - jednak pro problémy s valutami, ale také z důvodu poškození hospiců, protože od zimy r. 1917 se Palestina stala válečným polem.

3. MORAVSKÁ POUŤ r. 1926
Po dlouhých 16ti letech se na přelomu července a srpna r. 1926 konala další, v pořadí již třetí moravská, která byla spíše poutí studijní. Zúčastnilo se jí pouhých 38 poutníků, z nichž bylo 27 kněží. Jejich cesta vedla vlakem z Brna přes Košice, Bukurešť do Konstance, odtud rychloparníkem Regele Carol do Cařihradu, Alexandrie a z Káhiry a dále vlakem do Haify. Během deseti dnů pobytu navštívili svatá místa v Galileji, Samařsku, Jeruzalémě a Betlémě. K Mrtvému moři bylo možné cestovat o mnoho pohodlněji autem a nebylo již potřeba využívat oslího hřbetu jako při předešlých poutích. Poutníci byli vřele přivítáni naším krajanem paterem Hermesem Kohoutem, který tehdy vykonával úřad hlavního jeruzalémského faráře. Z této pouti přivezl její pořadatel monsignore Antonín Bartoš malý kříž vyhotovený z oliv v Getsemanské zahradě, který byl zasazen do misijního kříže na průčelí kapucínského kostela v Brně.

4. MORAVSKÁ POUŤ r. 1928
Po předchozí studijní pouti chtěl Spolek poutníků diecésí moravských umožnit návštěvu širokým lidovým vrstvám – což byl vlastně jeden z důležitých úkolů spolku. Čtvrtá moravská pouť se konala od poloviny července téměř do konce srpna r. 1928. Trasa vedla vlakem přes Vídeň a Milán do Janova. Odtud lodí do Neapole přes Sicílii do Alexandrie. Doba plavby na lodi byla využita kromě slavení mší svatých také k modlitbám a přednáškám. Cesta pokračovala dále z Alexandrie do Káhiry a odtud vlakem do Jaffy a Jeruzaléma. Zde byli poutníci se všemi poctami přivítáni československým konzulem dr. Vladimírem Fricem, českým farářem v Jeruzalémě Hermesem Kohoutem, sijónskými benediktiny a dalšími jeruzalémskými přáteli. Stěžejním programem pouti bylo svěcení dvou nových oltářů v Betlémě a Nazaretě, darů našich věřících. Poutníci navštívili také Ain Karem, Betánii, horu Tábor, Kánu, Galilejské jezero a Haifu, kde se se Svatou zemí rozloučili. Pokračovali dále lodí do Bejrútu, Tripolisu, přes Kypr do Smyrny, Istambulu, Athén a Neapole. Odtud jeli vlakem do Říma, kde byli přijati na audienci u Svatého otce Pia XI. Poté pokračovali do Vídně a odtud po děkovné bohoslužbě do Brna. Cesty se zúčastnilo 45 poutníků, z nichž bylo 31 kněží. Mezi nimi byl také devětadvacetiletý František Tomášek, pozdější kardinál a primas český, který působil tehdy jako katecheta v Kelči u Hranic. Rovněž i z této pouti přivezl její pořadatel monsignore Antonín Bartoš malý kříž vyhotovený z getsemanských oliv, který byl umístěn spolu s tabulkou do 1. zastavení křížové cesty na Hostýně.

Vážení posluchači a poutníci, dovolte mi se s vámi dnes rozloučila svědectvím monsignora Antonína Bartoše, pořadatele 4. moravské pouti, který v r. 1928 napsal: „Všichni jsme dobré mysli a spokojeni, s modlitbou vroucích díků Bohu za velikou ochranu a za prokázaná dobrodiní ... Nákladná je dnes pout do Jerusalema, ale ani největší hmotné oběti nedokážou vyvážiti radost, kterou přináší poutníku pro celý život! …“

Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi