Vážení posluchači a poutníci, dnes zastavíme svoje kroky v Jeruzalémě v Rakouském hospici. Když vejdeme do Starého města Damašskou bránou a vydáme se jím napříč směrem ke Zdi nářků, po několika minutách chůze přijdeme do míst, kde se nachází 3. zastavení na Via Dolorosa – tedy na Křížové cestě. Právě v té chvíli budeme stát před Rakouským hospicem. Pojďme ale jako vždy nejprve společně poznat historii tohoto místa.
Když byly v r. 1291 zmařeny poslední úspěchy křížových výprav ve Svaté zemi, padly křesťanské stavby do rukou nevěřících - pustly a byly ničeny. Tím bylo putování do Svaté země velmi ztíženo. R. 1342 vyhlásil papež Klement VI. bulou Gratiam agimus františkány oficiálními kustody, tedy správci Svaté země. Na opravu, udržování a správu svatých míst, klášterů, hospiců, získání nových svatých míst a na péči o poutníky bylo potřeba nemalých finančních prostředků, které bylo potřeba sebrat v Evropě. Proto bylo ustanoveno několik tzv. prokurátorů, kteří měli vykonávat sbírky a zasílat je do Jeruzaléma. Tento úkol byl později svěřen tak zvaným komisařům Svaté země. Proto vznikly generální komisariáty Svaté země v Římě, v Paříži a v Madridu, které byly ve spojení s františkánskou kustodií v Jeruzalémě. Podle těchto vzorů byl r. 1633 zřízen ve Vídni generální komisariát Svaté země pro Rakousko a celou Německou říši, což bylo potvrzeno Svatým stolcem. R. 1784 Josef II. tento komisariát zrušil. Zhruba o 50 let později podnikl vídeňský kanovník Salzbacher cestu do Svaté země a po svém návratu líčil nouzi a nedostatek podpory východním misiím. R. 1842 se obrátil císař Ferdinand I. na všechny ordinariáty říše, aby byly na Velký pátek nebo o některé neděli postní zavedeny v kostelích sbírky na Boží hrob. Zavedené sbírky, které byly určeny katolickým misiím, zvláště františkánským misiím v Palestině, Egyptě a Sýrii na tělesnou a duchovní péči o poutníky, daly podnět k obnově generálního komisariátu. Do Svaté země byli posláni rakouští františkáni, aby mohli sloužit poutníkům jako průvodci a zpovědníci. Zájmy katolíků ve Svaté zemi měli rovněž hájit rakouští konzulové. Brzy po obnově vídeňského komisariátu začala jednání o zřízení rakouského ústavu v Jeruzalémě. Důvodem byla skutečnost, že do Svaté země přijíždělo více a více poutníků, pro které již nestačil františkánský hospic. R. 1855 byl zakoupen pozemek pro stavbu hospice a v dalším roce byl slavnostně položen základní kámen nové budovy. Hospic byl vystavěn z příspěvků katolíků celého tehdejšího Rakouska r. 1862, oficiálně zahájil svoji činnost 19. 3. 1863 a byl určen pro všechny diecéze jako poutní dům a hospic. R. 1895 byly pro hospic vydány domácí stanovy, ve kterých bylo zdůrazněno, že hospic je dílem všech katolíků mocnářství, a proto v něm mají poutníci celé říše právo na pohostinství do 8 dnů zdarma. Při svém založení byl nazván Rakouským hospicem, poté Rakousko – uherským hospicem, později hospicem Svaté rodiny a dnes je známý pod původním názvem – tedy jako Rakouský hospic. Jeho představenými byli kněží nejen z Rakouska i Uher, ale měl své představené i české národnosti. Prvním českým představeným hospice byl František Kyzlink z brněnské diecéze, který vykonával funkci vicerektora od roku 1893. Dalšími představenými byli František Maleček z diecéze pražské (v letech 1894 – 1897), Josef Slabý z královéhradecké diecéze (v letech 1898 – 1900), Josef Heger z brněnské diecéze (v letech 1913 – 1914), Antonín Kleveta (v letech 1928 – 1930) jako vicerektor a Josef Koutný z brněnské diecéze (v letech 1933 – 1935) také jako vicerektor.
Palestinský spolek brixenský, který r. 1905 uspořádal I. moravskou pouť do Svaté země, založil dokonce r. 1908 velikou nadaci, jejíž úroky měly střídavě po několik let připadnout některému moravskému knězi, aby mohl studovat v Jeruzalémě a bydlet v hospici.
Zlom nastal po 1. světové válce, kdy byly po roce 1918 také v Praze a v Prešově zřízeny samostatné komisariáty Svaté země, které zajišťovaly pravidelné sbírky pro kustodii. Roku 1920 jednali čelní představitelé Spolku poutníků diecézí moravských do Svaté země s tehdejším československým nunciem Klementem Micarou , ministrem zahraničí Edvardem Benešem a arcibiskupem Františkem Xaverem Kordačem s cílem uhájit práva československých katolíků na hospic. R. 1927 vídeňský kardinál Piffl uznal toto právo a jmenoval československého zástupce nejen členem kuratoria, které hospic spravovalo, ale i vicerektorem hospice. Významné bylo rovněž rozhodnutí Propagandy fide (tedy dnešní kongregace pro evangelizaci národů) z července r. 1930, kterým bylo určeno, že část sbírek konaných komisariátem bude odevzdávána na udržování hospice. Tím se přidělovalo hospici v nástupnických státech Rakouska 25% velkopátečních sbírek. Nové a nemalé zásluhy získali Moravané, když v r. 1932 přispěli na nadstavbu 2. poschodí hospice částkou 200.000,- Kč a později se z Československa ročně přispívalo částkou 50.000 Kč. R. 1933 zde byli v nově vybudovaných prostorách ubytováni jako první právě naši poutníci. V r. 1939 byl hospic zabaven Brity jako německý majetek a sloužil jako internační tábor pro rakouské, německé a italské kněze a členy náboženských řádů. Po odchodu Britů z Palestiny v r. 1948, zde byla vytvořena jordánská vojenská nemocnice, která byla později přestavěna na civilní. Teprve r. 1985 byla uzavřena a předána zpět rakouským vlastníkům. Budova prošla rekonstrukcí, aby mohla být od 19. 3. 1988, tedy na den přesně jako tehdy před 125 lety, používána k původnímu účelu – tedy ubytování poutníků.
Když vejdeme do Rakouského hospice dnes, zavře se za námi brána, která nás oddělí od rušné Via Dolorosa, a my vystoupáme do schodů, první, s kým se setkáme, je socha Panny Marie z bílého mramoru, která drží v náručí malého Ježíše. Pod jejíma nohama jsou na podstavci zobrazeny erby zemí bývalého mocnářství, tedy včetně českého i slovenského, spolu s latinským textem: „Velká matka Rakouska, Matka slovanských národů, velká paní Maďarska“. Pokračujeme-li schodištěm až k samému vchodu do budovy, dostaneme se na terasu, ze které je krásný výhled na Via Dolorosa a na střechy okolních budov. Nyní ale již vejděme do hospicu.
Dáme-li se ve vstupní hale doprava, vejdeme do kaple Svaté rodiny, v jejíž apsidě můžeme spatřit mozaikový obraz z roku 1908, kde jsou vyobrazeni rovněž naši patroni. Na oblouku jsou zleva svatí Cyril a Metoděj, na vnitřní straně potom svatý Václav a dále postupně svatý Leopold, Jeroným, Štěpán, Florián, Stanislav a Thiem – patroni dalších zemí mocnářství. Na pravém okraji oblouku je vyobrazen Mikuláš Tavelič a Engelbert Rolland. Kapli zdobí oltářní obraz Svaté rodiny a desky se jmény rakousko – uherské šlechty, která navštívila Jeruzalém. Pro zajímavost připomeňme například Marii Terezii, Františka Ferdinanda, Josefa I. a mnoho dalších. Na schodišti, které nás vyvede do 1. patra, si můžeme prohlédnout působivé fotografie z návštěvy papeže Benedikta XVI. ve Svaté zemi v r. 2009. Chodby 1. patra jsou zdobeny obrazy významných osobností, které navštívili Jeruzalém a pobývali v hospici. Zde připomeňme mimo korunovaných hlav a státníků například návštěvu našeho ministra pátera Jana Šrámka v březnu 1932, Franze Maria Alfreda hraběte z Harrachů v únoru 1898 nebo kněze, cestovatele a arabistu Aloise Musila v říjnu roku 1917.
Vystoupíme-li až do 2. patra a odtud potom na střechu samotného hospice, bude nám odměnou překrásný pohled na staré jeruzalémské město. Zcela jistě potom nepřehlédneme kromě rakouské a vatikánské vlajky také Olivovou horu nebo dominantu města - zlatou kopuli Skalního dómu na Chrámové plošině či kopulemi a kříži zakončené věže baziliky Božího hrobu. Pokud bychom se cítili prohlídkou hospice přeci jen trochu unavení, můžeme si v jeho kavárně dopřát typické speciality jako vídeňský řízek, Sacher dort, štrúdl či vídeňskou kávu. Zdejší kavárna je stylově zařízena a je vyzdobena zvětšeninami starých pohlednic, mezi kterými bychom našli i loď Tirolia, kterou se dopravovali poutníci – včetně těch našich - z chorvatského Terstu do Jaffy a odtud potom vlakem až do Jeruzaléma.
Milí posluchači a poutníci, až jednou zavítáte ke 3. zastavení na Via Dolorosa, nezapomeňte obrátit svůj pohled na Rakouský hospic, kde je otisknuta také část naší historie. A pokud byste chtěli uniknout jeruzalémskému pouličnímu ruchu, vstupte a nechte na sebe toto místo působit. Jestliže se rozhodnete pro posezení na terase hospice s výbornou vídeňskou kávou, potom si jistě vzpomenete, jak jsme na začátku našeho seriálu zmiňovali, že pravou kávu si mohli poutníci dopřát až ve 20. století.
Další články z podrubriky O poutích a putování - Česká zastavení ve Svaté zemi
odeslat článek
vytisknout článek
