Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
S duší plnou vděčnosti jsme se sešli v této bazilice sv. Jana na Lateránu, abychom zahájili každoroční diecézní sympozium. Vzdejme díky Bohu za to, že nám umožňuje přisvojit si tento večer zkušenost prvního křesťanského společenství, které „mělo jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Děkuji kardinálu vikáři za vřelá slova na uvítanou, každého co nejsrdečněji zdravím a ujišťuji svojí modlitbou vás i ty, kteří zde s námi nemohou sdílet tuto významnou etapu života naší diecéze, zejména ty, kteří prožívají chvíle fyzického či duchovního soužení.

S potěšením jsem přijal, že jste v letošním pastoračním roce začali realizovat směrnice, které vyplynuly ze sympozia minulého roku. Doufám, že i v budoucnu bude moci každá zejména farní komunita nadále co nejlépe a za pomoci, kterou poskytuje diecéze, pěstovat slavení eucharistie zvláště v neděli, odpovídajícím způsobem připravovat pastorační asistenty a snažit se, aby oltářní mystérium bylo prožíváno stále více jako zdroj, z něhož je třeba čerpat sílu k pronikavějšímu svědectví lásky, jež obnovuje sociální tkanivo našeho města.

Téma této nové etapy pastoračního setkání zní: „Radost ze zrození k víře v římské církvi – křesťanská iniciace“. Navazuje na již uskutečněnou cestu, neboť naše diecéze již několik let přemýšlí o tématu předávání víry. Vybavuje se mi, že jsem právě v této bazilice při jedné přednášce během římské synody citoval slova, která mi napsal v jednom stručném dopise Hans Urs von Balthasar: „ Víru nelze předpokládat, nýbrž předkládat“. Právě tak tomu je. Víra se ve světě neuchovává sama od sebe, nesdílí se v srdci člověka automaticky, ale musí být neustále hlásána. A zvěst víry, aby byla účinná, musí vycházet ze srdce, které věří, doufá a miluje, ze srdce, které se klaní Kristu a věří v moc Ducha svatého! Tak je tomu již od počátku, jak nám připomněla biblická epizoda vybraná k tomu, aby osvítila toto naše pastorační setkání. Je vzata ze 2.kapitoly Skutků apoštolů, ve které svatý Lukáš hned po té, co podal událost seslání Ducha svatého o Letnicích, přibližuje první promluvu, se kterou se na všechny obrátil sv. Petr. Vyznání víry, které zaznívá na konci této promluvy - „Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36) – je radostnou zvěstí, kterou církev bez ustání opakuje každému člověku.

Tato zvěst „pronikla srdce těch, kteří ji slyšeli“. Taková reakce byla zajisté způsobena Boží milostí: všichni pochopili, že toto prohlášení realizovalo přísliby a každému umožnilo toužit po obrácení a odpuštění vlastních hříchů. Petrova slova se neomezovala na pouhé oznámení faktů. Sdělovala jejich význam a spojovala Ježíšovu událost s Božími přísliby, s očekáváním Izraele a tudíž i s očekáváním každého člověka. Lid Jeruzaléma pochopil, že Zmrtvýchvstání Ježíše je s to osvítit lidskou existenci. A z této události se skutečně zrodilo nové porozumění důstojnosti člověka a jeho věčného údělu, vztahu mezi mužem a ženou, nejzazšího významu bolesti a úsilí při vytváření společnosti. Odpověď víry se rodí, když člověk z milosti Boží objevuje, že věřit znamená nalézt pravý život, „plný život“. Jeden z velkých církevních otců, sv. Hilarion z Poitiers, napsal, že uvěřil, když nasloucháním evangelia pochopil, že k opravdu šťastnému životu nestačí ani majetek, ani poklidný požitek z věcí a že je třeba něco důležitějšího a cennějšího: poznání pravdy a plnost lásky darované Kristem (srov. De Trinitate 1,2).

Drazí přátelé, církev, každý z nás, má světu nést tuto radostnou zprávu, že Ježíš je Pán, Ten, ve kterém se blízkost a láska Boha ke každému jednotlivému muži a ženě a k celému lidstvu stala tělem. Tato zvěst se musí znovu rozeznít v zemích se starobylou křesťanskou tradicí. Blahoslavený Jan Pavel II. hovořil o nezbytnosti nové evangelizace těch, kteří, třebaže o víře už slyšeli, nedoceňují krásu křesťanství, ba dokonce jej někdy považují přímo za překážku k dosažení štěstí. Proto chci zopakovat to, co jsem řekl mladým na Světovém dni mládeže v Kolíně: „Štěstí, které hledáte, štěstí, z něhož máte právo se těšit, má jméno, má tvář Ježíše Nazaretského, skrytého v eucharistii“!

Pokud lidé zapomínají na Boha, pak je to také proto, že osoba Ježíše je často redukována jenom na moudrého člověka a bývá oslabováno, ne-li popíráno Jeho božství. Tento způsob myšlení zabraňuje pochopení radikální novosti křesťanství, protože, pokud Ježíš není jediným Synem Otce, potom Bůh nevstoupil do dějin člověka a máme jen lidské ideje o Bohu. Vtělení však patří k jádru evangelia! Je proto zapotřebí, aby vzešlo nasazení za nový čas evangelizace, jež je úkolem nejenom pro některé, ale pro všechny členy církve. Evangelizace nám dává pochopit, že Bůh je blízko. Není snad v této dějinné chvíli posláním, které nám svěřuje Pán, právě hlásání novosti evangelia stejně jako když přišli do našeho města Petr a Pavel? Nemáme také my dnes ukazovat krásu a rozumnost víry, nést světlo Boží člověku naší doby s odvahou, přesvědčením a radostí? Mnoho je lidí, kteří se ještě nesetkali s Pánem. Jim je třeba věnovat zvláštní pastorační pozornost. Kromě dětí a mládeže z křesťanských rodin, které si žádají vydat se cestou křesťanské iniciace, existují také dospělí, kterým se nedostalo křtu nebo kteří se vzdálili od víry a od církve. Tato pastorační pozornost dnes více než kdy jindy naléhavě žádá naše důvěřivé úsilí, nesené jistotou, že v srdci člověka stále působí milost Boží. Já sám mám každý rok to potěšení během Velikonoční vigilie udělit křest několika mladým, dospělým lidem.

Kdo je však poslem této radostní zvěsti? Zajisté každý pokřtěný. Především jsou to rodiče, kterým náleží úkol žádat křest pro své děti. Jak velký je tento dar, který liturgie nazývá „bránou naší spásy, počátkem života v Kristu, pramenem nového lidství“ (Preface ke Křtu)! Všichni tatínkové a maminky jsou povoláni spolupracovat s Bohem při předávání nedocenitelného daru života, ale také umožnit poznat Toho, který je Životem. Drazí rodiče, církev jako starostlivá matka vás chce v tomto základním poslání podporovat. Již od malička potřebují děti Boha a jsou schopny vnímat Jeho velikost; dovedou ocenit hodnotu modlitby včetně náboženských obřadů a stejně tak i rozeznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Snažte se je proto doprovázet ve víře již od nejútlejšího věku.

A jak pěstovat zárodek života postupně, když dítě roste? Svatý Cyprián nám připomíná: „Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.“ Křesťanské společenství odevždy doprovázelo formaci dětí a mládeže a pomáhalo jim nejenom rozumem chápat pravdy víry, ale také žít zkušenost modlitby, charity a bratrství. Slovu víry hrozí, že oněmí, pokud nenachází společenství, které ho uvádí do praxe a činí ho živým a přitažlivým. I dnes jsou oratoře, letní tábory, malé i velké zkušenosti ve službě druhým velkou pomocí pro dospívající mládež, která kráčí cestou křesťanské iniciace, aby v ní uzrávalo důsledné životní nasazení. Povzbuzuji tudíž k této cestě, která umožňuje objevit evangelium nikoli jako utopii, ale jako formu plnou existence. Toto všechno je třeba nabízet zejména těm, kteří se připravují k přijetí svátosti biřmování, aby dar Ducha svatého utvrdil radost z toho, že jsou dětmi Božími. Zvu vás proto, abyste se s nadšením pustili do znovu objevení této svátosti a aby ten, kdo je již pokřtěn, mohl přijmout dar Boží pečeti víry a stát se plně Kristovým svědkem.

Aby bylo toto všechno účinné a přinášelo plody, je nezbytné, aby poznání Ježíše rostlo a přesahovalo samotné vysluhování svátostí. A to je úkolem katecheze, jak připomínal bl. Jan Pavel II.: „Zvláštní ráz katecheze, jímž se liší od prvotního hlásání evangelia zaměřeného na osobní obrácení k víře, má dvojí cíl: působit, aby víra dozrávala, a vychovat opravdového Kristova učedníka tím, že mu umožňuje stále hlubší a uspořádanější poznávání osoby a poselství Krista, našeho Pána“ (Catechesi tradendae, 19). Katecheze je církevní úkon a proto je nezbytné, aby katecheté učili a dosvědčovali víru církve a nikoli svou vlastní interpretaci. Právě proto vznikl Katechismus katolické církve, který vám všem dnes večer v duchu předávám, aby se mohla římská církev s novou radostí věnovat výchově k víře. Struktura Katechismu vychází ze zkušenosti katechumenátu církve prvních staletí a přebírá základní prvky, které z člověka činí křesťana: víru, svátosti, přikázání, modlitbu Páně.

K tomu všemu je zapotřebí vychovávat ke ztišení a niternosti. V hloubi doufám, že římské farnosti kráčí po stezkách křesťanské iniciace a vychovávají k modlitbě. Ta má proniknout život a pomoci nalézat Pravdu, která přebývá v našem srdci. Věrnost víře církve se pak musí snoubit s určitou „katechetickou tvořivostí“, která dbá na kontext, kulturu a věk příjemců. Historický a umělecký odkaz, který uchovává město Řím, je další cestou, která přibližuje lidi k víře. Vybízím všechny, aby si v katechezi osvojili tuto „cestu krásy“. Která vede k Tomu, který je – podle sv. Augustina – Krásou velmi starodávnou a stále novou.

Drazí bratři a sestry, chci vám poděkovat za vaši velkodušnou a cennou službu v tomto fascinujícím díle evangelizace a katecheze. Nemějte strach nasadit se pro evangelium! Navzdory těžkostem, na které narazíte při slaďování nároků rodiny a práce s požadavky společenství, ve kterém plníte svoje poslání, důvěřujte vždycky v pomoc Panny Marie, Hvězdy evangelizace. Také bl. Jan Pavel II., který se až do posledního okamžiku věnoval hlásání evangelia v našem městě a měl obzvláště rád mládež, ať se za nás přimlouvá u Otce. Ujišťuji vás svou stálou modlitbou a ze srdce všem uděluji apoštolské požehnání.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy