Vatikán.
Na Jana Pavla II. vzpomíná švýcarský kardinál
Georges Cottier, jeden z jeho blízkých spolupracovníků. Více než 16 let byl teologem papežského domu. Významně se podílel také na důležitých dokumentech tohoto pontifikátu, zejména na encyklice
Fides et ratio. Dnes téměř devadesátiletý kardinál pohlíží na Jana Pavla II. ani ne tak prizmatem jeho učení, jako spíš jeho hlubokého vztahu k Bohu...
Řekl bych, že byl člověkem modlitby. Pamatuji si, že kdykoliv jsem s ním mluvil, zcela se soustředil na mě, jakoby na světě nebyl nikdo jiný. Nikdy nespěchal. Nevzpomínám si, že by pokukoval po hodinkách. Je to překvapující, když si uvědomíme jaké měl povinnosti a co všechno dělal. Věděli jsme také, že poměrně brzy začal trpět, daleko dřív, než to bylo vidět. Nikomu o tom nevyprávěl. Trpěl a přitom zachovával veliký pokoj. Proto tvrdím, že byl člověkem modlitby. Ačkoliv svou pozornost zcela věnoval druhému člověku, zůstával ve spojení s Bohem. Ještě jiná věc byla vidět ho při modlitbě. Jeho koncentrace během liturgie. Jan Pavel II. byl soustředěný a zároveň zcela přítomný. Myslím, že skutečně byl v Bohu. Byl v něm pokoj, který zcela jistě pocházel od Boha. Nikdy jsem o tom nepochyboval.
Velmi zajímavá byla také spolupráce s Janem Pavel II. Všechno probíhalo hladce, bez napětí. Setkávali jsme se v poledne. Posléze jsme přecházeli do jídelny na oběd, a pak jsme se znovu vraceli k práci. Všechno se odehrávalo v nesmírně uvolněné atmosféře, ačkoliv jsme pracovali velmi intenzívně. Papež byl mimořádně taktní. Usnadňoval vzájemnou komunikaci. V jeho přítomnosti dýchala svoboda – protože on byl svobodným člověkem. Nikdy jsem se necítil nějak utlačovaný jeho přítomností. Samozřejmě, byl jsem trochu nesmělý, ale to je něco jiného.
Měl velkou intuici. Dokázal například rozpoznat, kdo trpí, lidi, které něco trápilo. V davu viděl konkrétního člověka. Vždy věnoval druhému člověku velkou pozornost. Velmi mne to udivovalo.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
