Vatikán.
V Římě a Vatikánu vrcholí přípravy na nedělní beatifikaci Jana Pavla II. Benedikt XVI. svého předchůdce prohlásí za blahoslaveného během bohoslužby na svatopetrském náměstí.
Připomeňme si, jak Benedikt XVI. vzpomínal na přátelství s Janem Pavlem II., které se zrodilo během konkláve v roce 1978, v rozhovoru vysílaném polskou veřejnoprávní 16. října 2005.
„Od počátku jsem cítil velkou sympatii. Tehdy mi ještě jako kardinál zcela nezaslouženě věnoval své přátelství. Jsem vděčný za důvěru, kterou mi prokazoval, aniž bych si to nějak zasloužil. Zvláště, když jsem ho spatřil se modlit, viděl jsem a ne jen pochopil, že to byl Boží muž. To byl hlavní dojem: muž, který žije s Bohem, ba v Bohu. Pak na mne udělala velký dojem jeho srdečnost, s níž se bez zcela předsudků se mnou stýkal. Během setkání kardinálů před konkláve se několikrát ujal slova a tu jsem měl možnost slyšet velkou osobnost myslitele. Bez velkých slov se tak zrodilo přátelství, které vyvěralo ze srdce a hned po zvolení mě několikrát zavolal do Říma a nakonec mě jmenoval prefektem kongregace pro nauku víry.“
Jaké jsou, podle Vás, nejvýznamnější body pontifikátu Jana Pavla II.?
„Můžeme se na to podívat ze dvou hledisek: navenek - směrem ke světu - a dovnitř - směrem k církvi. Co se týká světa, zdá se mi, že Svatý otec svými proslovy, svou osobou, svou přítomností, svou schopností přesvědčit, vytvořil novou sensibilitu pro náboženské problémy, pro nezbytnost náboženského rozměru člověka a především nepředstavitelným způsobem vzrostla důležitost římského biskupa. Všichni křesťané uznali - nehledě na rozdíly a na to, že neuznávají Petrova nástupce - že on je mluvčím křesťanství. Nikdo jiný na světě, na světové úrovni, nemohl takovým způsobem mluvit jménem křesťanství a dát hlas a sílu křesťanské skutečnosti v současném světě. Ale i pro nekřesťany a pro jiná náboženství byl hlasem velkých hodnot lidstva. Je třeba také připomenout, že dokázal vytvořit atmosféru dialogu mezi velkými náboženstvími a smysl společné odpovědnosti za svět, kterou máme všichni, ale také, že násilí a náboženství jsou neslučitelné a že musíme společně hledat cesty k míru ve společné odpovědnosti za lidstvo.
Přesuňme nyní pozornost k situaci v církvi. Řekl bych především, že dokázal nadchnout mládež pro Krista. Toto je nová věc, pomyslíme-li na mládež roku 1968 a na sedmdesátá léta. Aby se mládež nadchla pro Krista a pro církev a pro obtížné hodnoty, toho mohla dosáhnout jen osobnost s jeho charismatem; jen on mohl takovým způsobem dokázat zmobilizovat mládež světa pro Boží věc a pro lásku Kristovu. V církvi podnítil novou lásku k eucharistii. Vzbudil nový smysl pro Boží milosrdenství; a velmi prohloubil lásku k Matce Boží a tak nás vedl ke zvnitřnění víry a zároveň k její větší efektivitě. Přirozeně je třeba také zmínit, jak všichni víme, že byl podstatný jeho přínos k velkým změnám ve světě v roce 1989, ke zhroucení tzv. reálného socialismu.“
tak ohodnotil Benedikt XVI. pontifikát svého předchůdce v rozhovoru pro polskou veřejnoprávní televizi v roce 2005.
O čtyři roky dříve, ještě za života Jana Pavla II., popsal kardinál Josef Ratzinger v rozhovoru pro naše rádio, jaký je Karol Wojtyla člověk:
„Papež je především velmi dobrotivý. Je to muž, který má otevřené srdce, rád vtipkuje, je možné mluvit s ním velmi vesele a uvolněně. Nepohybuje se v oblacích, žije v tomto životě... O téhle jeho osobní dobrotě se stále znovu přesvědčuji. A nesmíme zapomenout na jeho vysokou kulturu,a přitom je naprosto normální, stojí stále oběma nohama pevně na zemi.“
(MaS)
odeslat článek
vytisknout článek
