Zprávy o skandálech proti veřejné mravnosti zaplňují dnes nemalou část novinových zpráv. Když pak jde o lidi na vyšších místech, co všecko žurnalisté nepodniknou, aby se dopátrali detailů. A jak reaguje všeobecné mínění? Celkem rádo se nahlas pohorší, když se to prozradilo na osoby, které nejsou sympatické. Ale v duchu většina lidí pokrčí rameny s povzdechem: Takový je dnes svět! Tradiční společnosti byly naopak přísné. Přísná je i Bible. Povinnost manželské věrnosti čteme sice plně ohlášenou až v evangeliu, ale už Starý zákon vyžaduje neústupně od žen věrnost muži a snoubenci (Lev 20,10; Deut 22,22nn). Má to být symbol věrnosti celého národa Hospodinu. Nevěrnost se trestá kamenováním.
Ježíš se ukázal snášenlivější. Tak se alespoň povrchně interpretuje scéna s ženou, kterou před něho přivedli, aby ji podle Zákona odsoudil. Zmírnil nebo doplnil on starou praxi? V jedné věci ji jistě doplnil. Požaduje totiž věrnost nejenom od ženy, ale také od muže. I on hřeší, když propustí manželku (Mt 5,31-32). Podle starých semitských zvyků se trestala jenom nevěrná žena, na kterou měl muž vlastnické právo. Ježíš lépe vysvětluje symbolický význam manželské smlouvy. Je to odlesk smlouvy lidu s Bohem. Smlouva je dvoustranná.
To však vede i k další úvaze. Jak zachoval smlouvu s Bohem Izrael? Proroci jej přirovnávají k nevěrné ženě, která upadla do prostituce s cizími bohy, pobíhala za cizími milovníky (Oz 2,7; 4,10; Jer 5,6). Bůh jí měl podle starého práva dát rozlukový list a cítit se svobodným od všech dalších závazků. Ale Bůh tak neučinil. Prorok Oziáš si na rozkaz Boží vezme za ženu nevěstku, aby ji přivedl na správnou cestu. Ukázal tak názorně, jaké je Boží milosrdenství s nevěrným lidem. Jedná-li tak Bůh s lidem, proč by se tedy nemohlo v jednom konkrétném případě aplikovat stejné milosrdenství vůči ženě, která zhřešila? Milosrdenství není shovívavost, tolerantnost vůči hříchu, ale postoj, který umožňuje nápravu, návrat.
Když uvažujeme jenom lidsky, není snadné najít soulad mezi smyslem pro právo a spravedlnost a milosrdenstvím k chybujícím. Básník V. Ivanov, který žil v Římě, viděl tento problém na třech klasických obrazech italské renesance. Podle toho mluví o třech stupních mystiky. Dává jim nezvyklá jména. První by byla mystika anarchistická, druhá mystika naděje a třetí mystika souhlasu. Bez vysvětlení jsou ovšem ty názvy nesrozumitelné. Výrazem první mystiky anarchistické je podle Ivanova Michelangelův poslední soud v Sixtinské kapli. Tam vidíme Krista ve formě atletické, plného síly, energie, který pronáší slova: ?Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!? (Mt 24,41). Prudkým gestem ruky odmetává zástup na levici ze své blízkosti. Matka Boží k tomu přihlíží s úlekem, jakoby vyjadřovala svou bezmocnost, protože se tu nedá už nijak pomoci.
Je to ovšem malířské veledílo, ale mnohým se nelíbí obsahově. Je to tuze jednostranné vyjádření křesťanského zjevení o posledním soudu. V. Ivanov to vysvětluje jinak, ne dogmaticky, ale lidsky. Podle něho je Michelangelův obraz typický výraz mladé ideální duše, která se setká v životě se skutečným zlem. Reakce je, jak ji nazval, anarchistická. Zlo je potřeba naprosto a nemilosrdně vyhubit, aby zmizelo z naší blízkosti, Kristus je na obraze sixtinské kaple opravdu mladý ideální muž plný síly a odvahy, který si je vědom, že stačí na to, aby zlo vyhubil, aby zavládla spravedlnost.
Druhý typ je mystika naděje. Jejím výrazem je Raffaelův obraz Proměnění Páně na hoře Tábor. Jsou tu dvě odlišná pásma. Dole je scéna s cizoložnou ženou. Farizeové požadují, aby byla odsouzena. Je tu tedy skoro týž postoj jako na posledním soudu Michelangelově, s tím rozdílem, že bojovníci proti zlu nejsou mladí ideální muži, ale staří zatrpklí starci. Ale hned nad to umístil malíř druhou scénu, docela odlišnou. Kristus na hoře Tábor se vznáší v bílé kráse nad zemi. Apoštolové ho sledují zrakem a ztratili naprosto zájem o to, co se děje dole pod nimi. I to má být výraz psychologického vývoje. Ten, kdo už není mladý, má za sebou smutnou zkušenost, že zlo ze světa nevyhubí. Pokračuje-li ve svém bojovném postoji, stane se zatrpklým starcem, jako farizeové. Apoštolové se k tomu postavili jinak. Zlo se ze světa nevyhubí, ale přestaneme mu věnovat pozornost. Máme totiž naději, že se dočkáme nového lepšího světa, kde jsou už jenom krása a ideály. Ten příští svět upoutal celou jejich pozornost. Žijí z naděje a zlo světa už je nemrzí.
Ale pak přijde třetí stupeň mystiky souhlasu. Jejím vyjádřením je Poslední večeře Leonarda z Vinci. Je to obraz známý a často je reprodukován, i když byl za války těžce poškozen. Uprostřed je Kristus, který nachyluje hlavu jako známku souhlasu, přijetí. S čím souhlasí? Právě vyslovil slova: ?Jeden z vás mě zradí.? Apoštolové se pozvedají pohoršeně a jsou ochotni zasáhnout, aby se něco tak hrozného nestalo. Víme, že o něco později Petr v zahradě vytasil meč. Ale Kristus se nebrání, naopak sklání hlavu a zlo přijímá. Jako slabost, neschopnost se bránit? Je to naopak výraz neslýchané důvěry, že i zlo, kterému lidsky nemůžeme zabránit, se v rukách Boží prozřetelnosti použije k dobrému jako prostředek spásy vlastní i všech lidí.
Zdá se, že je pro nás obyčejné křesťany nemožné dojít k tak vysoké mystice, k tak silné víře. A přece je to právě tento postoj, který nám umožňuje žít s důvěrou ten život, který denně vedeme. Není to obyčejně v hrdinském stupni, ale malých příležitostí k tomu máme dost a dost. Kolik věcí denně potkáváme, které by neměly být. O kolika věcech čteme v novinách, které jsou opravdovým pohoršením, i zločiny do nebe volající. Jak se na to může Pán Bůh dívat? Proč nezasáhne?
Kdysi prohlásil německý filosof, že je tento svět, ve kterém žijeme, nejlepším jaký jenom může být. Nic lepšího není možné. Znamenalo by to, že by to Bůh nedovedl nebo nechtěl. Ale obojí je proti Boží moudrosti a dobrotě. Takoví optimisté ovšem nejsme. Se zlem a s hříchy se setkáváme denně. A přece nás víra a zkušenost naučí, čemu máme odporovat, čemu máme nevěnovat pozornost a nakonec i to, s čím se máme smířit a tedy i odpustit druhým, protože milujícím Boha, všecko napomáhá k dobrému (Řím 8,28).
odeslat článek
vytisknout článek
