Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Sv. Robert Bellarmino, o kterém bych dnes rád mluvil, nám připomene dobu bolestného rozštěpení západního křesťanství, kdy vážná politická i náboženská krize vyvolala odtržení celých národů od Apoštolského stolce.

Narodil se 4. října 1542 v Montepulciano, nedaleko Sieny, a z matčiny strany byl synovcem papeže Marcela II. Dostalo se mu skvělé humanistické formace ještě před tím než 20. září 1560 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studia filosofie a teologie, která konal v Římské koleji, v Padově a Lovani, byla soustředěna na sv.Tomáše a na církevní otce a měla rozhodující vliv na jeho teologickou orientaci. Byl vysvěcen na kněze 25. března 1570 a několik let působil jako profesor teologie v Lovani. Potom byl povolán do Říma jako profesor na Římské koleji, kde mu svěřena katedra Apologetiky. Během deseti let, kdy pověřen jejím vedením (1576-1586) vypracoval kurs přednášek, který pak shrnul ve spisu Kontroverze, díle, které vzápětí proslulo svou jasností, bohatostí obsahů a hlavně historickým přístupem. Bylo to těsně po skončení Tridentského koncilu a pro katolickou církev bylo nezbytné, aby oživila a potvrdila svoji identitu také ve vztahu k protestantské reformaci. Bellarminovo působení spadá právě do tohoto kontextu. Od roku 1588 do roku 1594 byl nejprve spirituálem jezuitských studentů Římské koleje, mezi nimiž potkal sv. Aloise Gonzagu, kterého duchovně vedl, a potom se stal řeholním představeným. Papež Klement VIII. ho jmenoval papežským teologem, konzultorem Svatého Oficia a rektorem Koleje zpovědníků při bazilice sv. Petra. Do tohoto dvouletého období 1597-1598 spadá vznik jeho katechismu Stručná křesťanská nauka, jež byla jeho nejpopulárnějším dílem.

3. března 1599 jej papež Klement VIII. jmenoval kardinálem a 8. března 1602 arcibiskupem v Capuyi. Biskupské svěcení obdržel 21. dubna téhož toku. Během tří let, kdy působil jako diecézní biskup, vyniknul kazatelskou horlivostí ve své katedrále, svými týdenními návštěvami ve farnostech, třemi diecézními synodami a provinčním koncilem, které zorganizoval. Účastnil se dvou konkláve, na nichž byli zvoleni papežové Lev XI. a Pavel V., a byl potom povolán do Říma, kde se stal členem několika Kongregací: Svatého Oficia, kongregace Indexu, Ritů a kongregací pro biskupy a Pro šíření víry. Plnil také diplomatické mise při Benátské republice a Anglii, když hájil práva Apoštolského stolce. Během posledních let života sepsal různá duchovní díla, v nichž shrnul plody svých každoročních duchovních cvičení. Křesťanský lid čerpá z jejich četby dodnes velký užitek. Zemřel v Římě 17. září 1621. Papež Pius XI. jej beatifikoval roku 1923, kanonizoval jej roku 1930 a za Učitele církve jej prohlásil v roce 1931.

Svatý Robert Bellarmino zastával významnou roli v církvi posledních desetiletí 16. století a prvních desetiletí 17. století. Jeho Kontroverze jsou doposud platným opěrným bodem pro katolickou eklesiologii v otázkách Zjevení, povahy církve, svátostí a teologické antropologie. Je v nich zvýrazněn institucionální aspekt církve vzhledem k omylům, které tehdy kolovaly v těchto otázkách. Bellarmino však objasnil také neviditelné aspekty církve jakožto mystického Těla a ilustroval je pomocí analogie těla a duše, aby tak popsal vztah mezi vnitřním bohatstvím církve a vnějšími aspekty, které jej umožňují vnímat. V tomto monumentálním díle se snaží systematizovat různé teologické kontroverze té doby, přičemž se vyhýbá jakýmkoli polemickým a agresivním výpadům proti idejím Reformace a za použití argumentů rozumu a církevní tradice jasně a účinně podává katolické učení.

Jeho odkaz však spočívá ve způsobu, jakým pojal svou práci. Tíživé úřady představeného mu totiž nebránily v tom, aby denně usiloval o svatost skrze věrnost požadavkům svého řeholního, kněžského a biskupského stavu. Z této věrnosti vyplývá jeho kazatelské nasazení. Protože byl jako kněz a biskup především pastýřem duší, cítil povinnost neustálého kázání. Existují stovky jeho sermones ? homilií, které pronesl ve Flandrech, Římě, Neapoli a Capuyi při liturgických slavnostech. Neméně početná jsou jeho expositiones a explanationes adresovaných farářům, řeholnicím, studentům Římské koleje. Jejich předmětem je často Písmo svaté, zvláště listy sv. Pavla. Jeho kázání a jeho katecheze charakterizuje důraz na podstatnost, který si osvojil z ignaciánské výchovy, jež zcela soustřeďuje duševní síly na Pána Ježíše, intenzivně poznávaného, milovaného a napodobovaného.

Ve spisech tohoto muže vlády je i přes rezervovanost, za niž skrývá svoje city, velmi jasně patrný primát Kristova učení. Sv. Bellarmino tak podává vzor modlitby, duši veškeré činnosti: modlitbu, která naslouchá Pánovu Slovu, sytí se kontemplací jeho velikosti, neuzavírá se do sebe samé, ale radostně se svěřuje Bohu. Rozlišujícím znakem Bellarminovy spirituality je živé a osobní vnímání nezměrné dobroty Boha, jež mu umožňovalo cítit se opravdu milovaným synem Božím. Bylo zdrojem jeho velké radosti, když se mohl klidně a jednoduše usebrat v modlitbě a kontemplovat Boha. Ve své knize De ascensione mentis in Deum ? Pozvednutí mysli k Bohu ? sepsané podle schématu Itineraria sv. Bonaventury, praví: ?Ó duše, tvým příkladem je Bůh, nekonečná krása, světlo beze stínu, záře, která překonává svit měsíce i slunce. Pozvedni oči k Bohu, ve kterém se nacházejí archetypy všech věcí, a z něhož jako ze zdroje nekonečné plodnosti plyne téměř nekonečná rozmanitost věcí. Proto musíš dojít k závěru: kdo nalézá Boha, nalézá všechno, kdo ztrácí Boha, ztrácí všechno?.

V tomto textu je patrná ozvěna proslulého contemplatio ad amorem obtinendum ? nazírání k nabytí lásky ? z Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly. Bellarmino, který žil v okázalé a nezřídka nezdravé společnosti konce 16. a začátku 17. století, čerpal z tohoto nazírání praktické aplikace a v životném pastoračním rozletu do ní promítal situaci církve svojí doby. V knize De arte bene moriendi ? O umění dobře zemřít ? například označuje za bezpečnou normu dobrého života, a také dobré smrti, častou a seriózní meditaci o tom, že je třeba vydávat počet ze svých skutků a ze svého způsobu života a snažit se neshromažďovat bohatství na této zemi, nýbrž jednoduše žít a s láskou shromažďovat dobra nebeská. V knize De gemitu columbe ? Úpění holubice, kde holubice představuje církev, působivě vybízí klérus a všechny věřící k osobní a konkrétní reformě vlastního života následováním toho, co učí Písmo a svatí, mezi nimiž cituje zvláště svatého Řehoře Naziánského, svatého Jana Zlatoústého, svatého Jeronýma a svatého Augustina, a také velké zakladatele řeholí jako sv. Benedikta, sv. Dominika a sv. Augustina. Bellarmino s velikou jasností a příkladem vlastního života učí, že opravdová reforma církve nemůže nastat, pokud nedojde k naší osobní reformě a konverzi našeho srdce.

V Duchovních cvičeních sv. Ignáce čerpal Bellarmino rady, jak předávat hluboce i těm nejobyčejnějším lidem krásu tajemství víry. Píše: ?Jsi-li moudrý, chápeš, že jsi stvořen ke slávě Boží a pro svou věčnou spásu. To je tvůj cíl, střed tvojí duše a poklad tvého srdce. Proto považuj za své pravé dobro to, co tě vede k tvému cíli, a za pravé zlo to, co tě od něho odvádí. Prospěšné či nepříznivé události, bohatství a chudoba, zdraví i nemoc, cti i urážky, život i smrt nemá ten, kdo je moudrý, kvůli sobě ani hledat, ani před nimi utíkat. Jsou dobré a žádoucí pouze tehdy, když přispívají ke slávě Boží a k tvému věčnému štěstí, a jsou špatné a je třeba se jich vyvarovat, pokud tomu brání? (De ascensione mentis in Deum, 1).

Toto, samozřejmě, nejsou slova, která vyšla z módy, nýbrž slova, nad nimiž bychom dnes měli dlouze rozjímat, abychom dali směr svému putování na této zemi. Připomínají nám, že cílem našeho života je Pán, Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu, v němž nás nepřestává volat a slibovat společenství. Připomínají nám, že je důležité Pánu důvěřovat, strávit život ve věrnosti evangeliu, přijímat a osvěcovat vírou a modlitbou každou okolnost a každý skutek svého života ve stálé pohotovosti ke spojení s Ním.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience