Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Srdečně zdravím pět bratří presbyterů, kteří za okamžik obdrží biskupské svěcení: Mons. Savio Hon Tai-Fai, Mons. Marcello Bartolucci, Mons. Celso Morga Iruzubieta, Mons. Antonio Guido Filipazzi e Mons. Edgar Peña Parra. Rád bych jim vyslovil vděčnost jménem svým i jménem církve za službu, kterou dosud velkodušně a oddaně plnili, a zároveň vybízím k modlitbě za službu, ke které jsou povoláni v římské kurii a papežských delegaturách jako nástupci apoštolů, aby byli na Pánových žních stále osvěcováni a vedeni Duchem svatým.

?Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!? (Lk 10,2). Tato slova z evangelia dnešní mše se nás dotýkají velmi zblízka. Nastala hodina poslání: Pán posílá vás, drazí přátelé, na svou žeň. Máte spolupracovat na pověření, o kterém mluví prorok Izaiáš v prvním čtení: ?Hospodin mne poslal zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce? (Iz 61,1). To je práce žní na Božím poli, na poli lidských dějin: nést lidem světlo pravdy, vysvobodit je z nedostatku pravdy, který je opravdovým smutkem a pravou chudobou člověka. Nést jim radostnou zvěst, která není jenom slovem, ale událostí: Bůh, On sám přišel mezi nás. Bere nás za ruku a táhne vzhůru, k Sobě samému, a tak uzdravuje pukající srdce. Děkujme Pánu, že poslal dělníky na svou žeň v dějinách světa. Děkujme, že posílá vás, že jste přitakali a že nyní znovu vyjádříte svůj souhlas, abyste se stali dělníky Páně pro lidi.

?Žeň je hojná? také dnes, ba právě dnes. I když se může zdát, že se rozsáhlé oblasti moderního světa, dnešních lidí otáčejí k Bohu zády a pokládají víru za věc minulosti, přesto existuje touha, že konečně nadejde spravedlnost, láska a pokoj, že budou překonány chudoba a utrpení a že lidé dojdou radosti. Všechny tyto touhy jsou v dnešním světě přítomny, touha po tom, co je velké a co je dobré. Stesk po Vykupiteli, po Bohu samotném se vyskytuje i tam, kde Bůh bývá popírán. Právě nyní je práce na Božím poli obzvláště naléhavá a právě nyní cítíme obzvláště bolestně pravdu Ježíšových slov: ?Dělníků je málo?. Zároveň nám Pán dává pochopit, že my sami jednoduše nemůžeme poslat dělníky na jeho žeň; že to není otázka managementu, našich vlastních organizačních schopností. Pouze Bůh sám může poslat dělníky na svou žeň. Chce je však posílat branou naší modlitby. Můžeme spolupracovat na příchodu dělníků, ale můžeme tak činit jenom ve spolupráci s Bohem. Tato chvíle díkůvzdání za uskutečnění tohoto poslání je zvláštním způsobem také chvílí modlitby: Pane, pošli dělníky na svou žeň! Otevři srdce tomuto svému povolání! Nedovol, aby naše prosba vyšla naprázdno!

Dnešní liturgie nám podává dvě definice vašeho poslání biskupů, kněží Ježíše Krista: být dělníky na žni dějin světa s úkolem uzdravovat a otevírat brány světa vládě Boha, aby Boží vůle byla na zemi plněna jako v nebi. Dále je naše služba popsána jako spolupráce na poslání Ježíše Krista, jako podíl na daru Ducha svatého, který Mu byl dán jakožto Mesiáši, Synovi pomazanému Bohem. List Židům to v druhém čtení doplňuje obrazem kněze Melchisedecha, jenž je tajemným odkazem ke Kristu, pravému veleknězi, Králi pokoje a spravedlnosti.

Chtěl bych však říci něco o tom, jak tento velký úkol prakticky plnit a co konkrétně od nás žádá. Pro Týden modliteb za jednotu křesťanů zvolily křesťanské komunity Jeruzaléma pro letošní rok slova ze Skutků apoštolů, v nichž sv. Lukáš směrodatně ilustroval základní prvky křesťanské existence ve společenství církve Ježíše Krista. Vyjadřuje to takto: ?Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách? (Sk 2,42). Tyto čtyři prvky drží pohromadě výrazem ?setrvávali? ? erant perseverantes. Latinská Bible tak překládá řecký výraz προσκαρτερέω. Vytrvalost, ustavičnost patří k podstatě křesťanského bytí a je zásadní pro poslání pastýřů, dělníků na Pánově žni. Pastýř nesmí být rákosem, který se kymácí podle toho, jak vane vítr, služebníkem ducha doby. Být neochvějný a mít odvahu odporovat momentálním proudům patří podstatně k poslání Pastýře. Nesmí být rákosem, ale má být ? podle obrazu z prvního Žalmu ? jako strom, který má hluboko zapuštěné kořeny a stojí pevně a neochvějně. To nemá nic společného se strnulostí nebo nepružností. Pouze tam, kde je stabilita, je také růst. Kardinál Newman, jehož pouť byla poznamenána třemi konverzemi, říká, že žít znamená transformovat se. Avšak jeho tři konverze a transformace, ke kterým v nich došlo, jsou přesto jedinou souvislou cestou, cestou poslušnosti k pravdě, k Bohu, cestou pravé kontinuity, která právě takto roste.

?Setrvávat v apoštolském učení? ? víra má konkrétní obsah. Není to neurčitá spiritualita, nedefinovatelný smysl pro transcendentno. Bůh jednal. Právě On mluvil. Skutečně něco učinil a skutečně něco řekl. Zajisté, víra je v první řadě svěření se Bohu, živý vztah k Němu. Avšak Bůh, kterému se svěřujeme, má tvář a daroval nám svoje Slovo. Můžeme tak stavět na stabilitě jeho slova. Starověká církev shrnula podstatné jádro apoštolského učení do takzvané Regula fidei, která je v podstatě vyznáním víry. To je spolehlivý základ, na kterém my křesťané stavíme také dnes. Je to bezpečný základ, na kterém můžeme postavit dům naší víry (srov. Mt 7,24). A znovu, stabilita a definitivnost toho, co věříme, neznamená strnulost. Jan od Kříže přirovnal svět víry k dolu, ve kterém objevujeme stále nové poklady, v nichž se rozvíjí jediná víra, vyznání Boha, který se zjevuje v Kristu. Jako pastýři církve žijeme tuto víru a tak ji můžeme také zvěstovat jako radostnou zprávu, která nás ujišťuje o lásce Boha, o tom, že jsme Bohem milováni.

Druhý sloup naší církevní existence nazývá svatý Lukáš κοινωνία ? communio. Po Druhém vatikánském koncilu se tento výraz stal ústředním slovem teologie a zvěsti, protože vyjadřuje všechny dimenze křesťanské existence a církevního života. Co přesně chtěl Lukáš říci tímto slovem, nevíme. Můžeme jej proto klidně chápat na základě globálního kontextu Nového zákona a apoštolské tradice. Jednou z prvních velkých definic communia podal svatý Jan na začátku svého prvního listu: Co jsem viděli a slyšeli, čeho se naše ruce dotýkaly, zvěstujeme vám, abyste měli communio spolu s námi. A naše communio je společenství s Otcem a s Jeho Synem, Ježíšem Kristem (srov. 1 Jan 1,1-4). Bůh se pro nás stal viditelným a hmatatelným a tak vytvořil skutečné společenství se Sebou samým. Vstupujeme do tohoto společenství vírou a společným životem s těmi, kteří se jej dotkli. S nimi a jejich prostřednictvím Ho jakýmsi způsobem vidíme, dotýkáme se Boha, který se stal našim bližním. Horizontální i vertikální dimenze jsou tak spolu neoddělitelně spojeny. Jsme-li ve společenství s apoštoly, jsme v jejich víře a tím jsme sami v kontaktu s živým Bohem. Drazí přátelé, takový je účel biskupské služby: aby se tento řetěz společenství nepřerušil. To je podstata apoštolské posloupnosti: uchovat společenství s těmi, kteří se setkali s Pánem viditelně a hmatatelně a tak držet otevřené nebe, přítomnost Boha mezi námi. Jedině společenstvím s nástupci apoštolů jsme také v kontaktu s vtěleným Bohem. Platí to však také opačně: jedině díky společenství s Bohem, pouze skrze společenství s Ježíšem Kristem zůstává tento řetěz svědků sjednocen. Biskupové nejsou nikdy samotní, říká Druhý vatikánský koncil, ale vždycky a pouze ve sboru biskupů. Ten však nemůže být omezen na jedinou generaci. Ke kolegialitě biskupů patří spojení se všemi generacemi, živá církev všech dob. Vy, drazí spolubratři, máte poslání zachovávat toto katolické společenství. Víte, že Pán pověřil Petra a jeho nástupce, aby byli středem tohoto společenství, zárukou bytí celku apoštolského společenství a jeho víry. Nabídněte svou pomoc, aby byla stále živá radost z velké jednoty církve, ze společenství všech míst a dob, ze společenství víry, která objímá nebe i zemi. Žijte communio, žijte srdcem den ze dne jeho nejhlubší střed v oné posvátné chvíli, kdy se samotný Pán dává ve svatém přijímání.

Tímto jsme dospěli k dalšímu zásadnímu prvku církevní existence, který zmiňuje svatý Lukáš: lámání chleba. Pohled evangelisty v tomto bodě sahá nazpět k Emauzským učedníkům, kteří rozpoznali Pána při lámání chleba. A odtud se obrací ještě více dozadu, ke chvíli Poslední večeře, kdy Ježíš při lámání chleba, dává sebe sama, stává se chlebem pro nás a předjímá tak svou smrt a své vzkříšení. Lámání chleba, posvátná eucharistie je středem církve a má být středem naší křesťanské existence a našeho kněžského života. Pán se nám dává. Zmrtvýchvstalý vstupuje do mého nitra a chce mne transformovat, aby mi umožnil vstoupit do hlubokého společenství s Ním. Takto mne otevírá ke všem ostatním: my, ač je nás mnoho, jsme jedním chlebem a jediným tělem, říká svatý Pavel (srov. 1 Kor 10,17). Snažme se slavit eucharistii se stále hlubší oddaností a horlivostí, snažme se řídit své dny tímto měřítkem, nechme se od ní utvářet. Lámání chleba je zároveň také výrazem sdílení, předávání naší lásky druhým. Sociální dimenze či sdílení není jenom morálním dodatkem, který se pojí k eucharistii, nýbrž její součástí. Zcela zřetelně to plyne z následujícího verše ve Skutcích apoštolů: ?Všichni, kteří přijali víru, ? měli všechno společné,? říká sv. Lukáš (2,44). Buďme pozorní k tomu, aby se víra vždycky vyjadřovala láskou a spravedlností jedněch ke druhým, aby naše sociální praxe byla inspirována vírou a aby víra byla žita v lásce.

Jako poslední pilíř církevní existence zmiňuje Lukáš ?modlitby?. Používá množného čísla: modlitby. Co tím chce říci? Pravděpodobně má na mysli účast první Jeruzalémské komunity na modlitbách v chrámu, na běžném zvyku modlitby. Vychází tak najevo důležitá věc. Modlitba má být na jedné straně velmi osobní, sjednocení s Bohem v nitru. Má být mým zápasem s Ním, Jeho hledáním, mým díkůvzdáním Jemu a mou radostí v Něm. Nicméně, není jenom soukromou věcí mého individuálního ?já?, které se netýká druhých. Modlit se v podstatě vždycky znamená modlit se v množném čísle dětí Božích. Pouze v tomto ?my? jsme dětmi našeho Otce, jak nás Pán učil se modlit. Pouze toto ?my? nám otevírá přístup k Otci. Na jedné straně se naše modlitba má stávat stále osobnější, dotýkat se a pronikat stále hlouběji jádro našeho ?já?. Na druhé straně se má neustále živit společenstvím těch, kdo se modlí, jednotou Kristova těla, abych byl opravdu utvářen láskou Boží. Modlit se tak v posledku není jen jednou z aktivit, jistým zákoutím mého času. Modlitba je odpověď na imperativ, který stojí na začátku kánonu eucharistického slavení: Sursum corda ? vzhůru srdce! Je to výstup vlastní existence k výšinám Boha. U svatého Řehoře Velikého se v této souvislosti nacházejí krásná slova. Připomíná, že Ježíš nazývá Jana Křtitele ?hořící a svítící lampou? (Jan 5,35) a pokračuje: ?hoří touhou po nebi, svítí slovem. Aby tedy byla zachovávána opravdovost zvěsti, musí být zachovávána výšina života (Hom. in Ez. 1,11,7). Výšinu, vysoké měřítko života, které je právě dnes tolik podstatné ke svědectví vydávané Ježíši Kristu, můžeme nalézt jedině tehdy, když se od Něho v modlitbě necháme ustavičně táhnout do Jeho výšin.

Duc in altum (Lk 5,4) ? Vyplujte a rozhoďte sítě, říká Ježíš Petrovi a jeho druhům, když je povolal, aby se stali ?rybáři lidí?. Duc in altum ? papež Jan Pavel II. v posledních letech svého života několikrát mocně užil tohoto slova a hlasitě jej hlásal dnešním Pánovým učedníkům. Duc in altum ? říká Pán v této chvíli vám, drazí přátelé. Jste povoláni plnit úkoly, které se týkají všeobecné církve. Jste povoláni házet sítě evangelia do rozbouřeného moře této doby, abyste dosáhli toho, že lidé přilnou ke Kristu; abyste je takříkajíc vytáhli ze slaných vod smrti a ze tmy, kam neproniká světlo nebe. Máte je přivést na zemi života, do společenství s Ježíšem Kristem.

V jedné pasáží z první knihy svého díla o Nejsvětější Trojici svatý Hilarius z Poitiers nečekaně přejde k modlitbě: Za to prosím, ?abys zadul do rozvinutých plachet naší víry a našeho vyznání vanutím Tvého Ducha a posunul mne vpřed na plavbě mého hlásání? (I, 37). Ano, vyprošujme to nyní pro vás, drazí přátelé. Rozviňte tudíž plachty svých duší, plachty víry, naděje a lásky, aby Duch svatý mohl zavanout a vyslat vás na požehnanou cestu jako rybáře lidí v oceánu naší doby.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie