Nový portál Vatikánského rozhlasu

VERBUM DOMINI

Svatého otce Benedikta XVI.
biskupům, kněžím, zasvěceným osobám a věřícím laikům
o Božím Slovu v životě a poslání církve

ÚVOD

1. „Slovo Páně trvá navěky, totiž slovo evangelia, které vám bylo zvěstováno“ (1 Petr 1,25; srov. Iz 40,8). Tento citát z prvního listu svatého Petra, který přebírá slova proroka Izaiáše, nás staví před mysterium Boha, který sděluje sám sebe skrze dar svého Slova. Toto Slovo, které trvá navěky, vstoupilo do času. Bůh pronesl své věčné Slovo lidským způsobem; jeho Slovo „se stalo tělem“ (Jan 1,14). To je dobrá zpráva. Je to zvěst, která prostupuje staletími a dosahuje dnes i k nám. XII. Generální zasedání biskupské synody, pořádané ve Vatikánu od 5. do 26. dubna 2008, mělo jako téma slovo Boží v životě a poslání církve. Byla to hluboká zkušenost setkání s Kristem, Otcovým Slovem, který je přítomen tam, „kde jsou dva nebo tři“ (Mt 18,20) v jeho jménu. Touto posynodální apoštolskou exhortací rád přijímám žádost otců seznámit Boží lid s bohatstvím, které vzešlo z tohoto vatikánského zasedání, a směrnice vyjadřující společnou práci.[1] Lineamenta, Instrumentum laboris, zprávy ante a post disceptationem a texty jednotlivých vystoupení ať už čtených v aule nebo in scriptis, zprávy pracovních skupin a jejich diskuse, závěrečné poselství Božímu lidu a zejména některé specifické návrhy (Propositiones), na které otcové položili zvláštní důraz. Rád bych takto poukázal na některé zásadní rysy opětovného objevování Božího Slova v životě církve, které je pramenem neustálé obnovy, a zároveň vyjádřil přání, aby se Boží Slovo stávalo stále více jádrem veškeré církevní aktivity.

Aby naše radost byla úplná

2. Chtěl bych především připomenout krásu a půvab nového setkání s Pánem Ježíšem, zakoušené ve dnech synodálního zasedání. Jménem otců se proto obracím ke všem věřícím slovy svatého Jana z jeho prvního listu: „zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem“ (srov. 1 Jan 1,2-3). Apoštol mluví o slyšení, dotýkání a rozjímání (srov. 1 Jan 1,1) Slova života, poněvadž se v Kristu zjevil Život. A my - povoláni ke společenství s Bohem a mezi sebou - máme být hlasateli tohoto daru. V této kérygmatické perspektivě bylo synodální zasedání svědectvím církvi a světu o tom, jak krásné je setkání se Slovem Božím ve společenství církve. Proto vybízím všechny věřící, aby znovu objevili osobní a komunitní setkání s Kristem, Slovem života, který se stal viditelným, a byli jeho hlasateli, aby se dar božského života a společenství stále více šířil do celého světa. Účast na životě Boha, Trojici Lásky, je úplná radost (srov. 1 Jan 1,4). Zvěstování radosti, která plyne ze setkání s Osobou Krista, Slovem Božím přítomným mezi námi, je darem a nezbytným posláním církve. Ve světě, který často vnímá Boha jako zbytečného nebo cizího, vyznáváme spolu s Petrem, že jedině On má „slova života věčného“ (Jan 6,68). Neexistuje větší priorita než tato: otevřít dnešnímu člověku znovu přístup k Bohu, který mluví a sděluje nám svou lásku, abychom měli život v hojnosti (srov. Jan 10,10).

Od »Dei Verbum« k synodě o Božím Slovu

3. Uvědomujeme si, že 12. všeobecným zasedáním biskupské synody o Božím Slovu jsme přijali téma, které je v určitém smyslu jádrem křesťanského života a souvisí s předešlým synodálním zasedáním o Eucharistii jako zdroji a vrcholu života a poslání Církve. Církev se totiž zakládá na Božím Slovu, rodí se a žije z něj.[2] V průběhu svých staletých dějin v něm Boží lid vždycky nalézal svou sílu a církevní společenství roste nasloucháním, slavením a studiem Božího Slova i dnes. Je třeba uznat, že v posledních desetiletích církevního života narostla vnímavost k tomuto tématu se zvláštním odkazem na křesťanské zjevení, na živou tradici a Písmo svaté. Počínaje pontifikátem papeže Lva XIII. lze říci, že přibývala vystoupení vyjadřující rostoucí vědomí důležitosti Božího Slova a biblických studií v životě církve[3], což vyvrcholilo na Druhém vatikánském koncilu zejména promulgací dogmatické konstituce o Božím zjevení Dei Verbum. Tento text představuje milník církevního putování: „Synodální otcové... s vděčností uznávají velká dobrodiní, která přinesl tento dokument životu církve na rovině exegetické, teologické, duchovní, pastorační a ekumenické“.[4] V těchto letech narostlo zejména vědomí „spásonosného trinitárního a historického horizontu zjevení“[5], ve kterém je rozpoznáván Ježíš Kristus jako „prostředník a zároveň plnost celého Zjevení“.[6] Církev nepřetržitě vyznává, že On v každé generaci „celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu“.[7]
Všem je známo, jak velký podnět dala konstituce Dei Verbum ke znovuobjevení Božího Slova v životě církve, k teologické reflexi o božském Zjevení a ke studiu Písma svatého. Také církevní učitelský úřad se v této věci během posledních čtyřiceti let nejednou vyslovil.[8]

4. Na 12. synodálním zasedání se sešli pastýři celého světa kolem Božího Slova a symbolicky umístili do středu svého shromáždění text Bible, aby opětovně objevovali to, co jsme v každodennosti nakloněni považovat za samozřejmost: fakt, že Bůh mluví a odpovídá na naše otázky.[9] Společně jsme naslouchali Slovu Páně a slavili ho. Vyprávěli jsme si navzájem o tom, jak Pán působí v Božím lidu, a dělili se o naděje a starosti. To vše nám umožnilo si uvědomit, že můžeme prohloubit náš vztah k Božímu Slovu jedině v rámci „my“ církve ve vzájemném naslouchání a přijetí. Odtud pramení vděčnost za svědectví o církevním životě v různých částech světa, která vyšla najevo při různých vystoupeních v aule. Stejně tak působivé bylo, když jsme naslouchali bratrským delegátům, kteří přijali pozvání k účasti na synodálním zasedání. Mám na mysli zejména meditaci, kterou pronesl ekumenický patriarcha Konstantinopole a kterou synodální otcové hluboce ocenili.[10] Kromě toho biskupská synoda poprvé pozvala také jednoho rabína, aby nám poskytl cenné svědectví o židovských svatých Písmech, která jsou součástí také našich svatých Písem.[11]
Mohli jsme tak s radostí a vděčností konstatovat, že „v církvi jsou Letnice také dnes, to znamená, že mluví mnoha jazyky a to nejenom ve vnějším smyslu, protože jsou v ní přítomny všechny velké světové jazyky, ale mnohem více v hlubším smyslu, protože jsou v ní přítomny rozmanité způsoby zkušeností Boha a světa, bohatství kultur; pouze tak se ukáže šíře lidské existence a tím také šíře Božího Slova.“[12] Kromě toho jsme mohli konstatovat také postupující Letnice. Vidíme totiž kolik národů dosud čeká, až jim bude zvěstováno Boží Slovo v jejich jazyce a v jejich kultuře.
Jak nepřipomenout, že nás během celé synody provázelo svědectví apoštola Pavla! 12. všeobecné zasedání biskupské synody se totiž řízením prozřetelnosti konalo právě v roce, který byl věnován postavě velkého apoštola národů u příležitosti dvou tisíc let od jeho narození. Jeho život plně poznamenala horlivost pro šíření Božího Slova. V našem srdci nemůžeme neslyšet jeho pronikavá slova o poslání zvěstovat Boží Slovo: „všechno dělám pro evangelium“ (1 Kor 9,23); „Za evangelium se nestydím – píše v listě Římanům. - Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchranu každému, kdo věří“ (Řím 1,16). Když reflektujeme o Božím Slovu v životě a poslání církve, nemůžeme nemyslet na svatého Pavla a na jeho život zasvěcený hlásání Kristovy spásy všem národům.

Prolog Janova evangelia je průvodcem

5. Rád bych, aby prostřednictvím této posynodální apoštolské exhortace výsledky synody účinně ovlivnily život církve: osobní vztah vůči Písmu svatému, jeho interpretaci v liturgii a v katechezi jakož i vědecké bádání, aby Bible nezůstala Slovem minulosti, ale živým a aktuálním Slovem. Proto mám v úmyslu prezentovat a prohloubit výsledky synody za pomoci soustavného odkazování k prologu Janova evangelia (Jan 1,1-18), ve kterém je nám podán základ našeho života: Slovo, které je od počátku u Boha, stalo se tělem a přebývalo mezi námi (srov. Jan 1,14). Jde o podivuhodný text, který podává syntézu celé křesťanské víry. Jan, kterého tradice označuje za „učedníka, kterého Ježíš miloval“ (Jan 13,23; 20,2; 21,7.20), vyvozuje vnitřní jistotu z osobní zkušenosti ze setkání s Kristem a z Jeho následování: Ježíš je vtělená Moudrost Boží, je to Jeho věčné Slovo, které se stalo smrtelným člověkem.[13] Ten, který „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8), kéž pomůže také nám položit hlavu na Kristovu hruď (srov. Jan 13,25), z níž vytryskly krev a voda (srov. Jan 19,34), symboly svátostí církve. Podle příkladu apoštola Jana a ostatních inspirovaných autorů se nechejme vést Duchem svatým, abychom mohli stále více milovat Boží Slovo.