Celospolečenskou debatu o katolických školách ve Velké Británii vyvolala senzační zpráva z rodiny vicepremiéra Nicka Clegga. Ukázalo se, že tento lídr liberálních demokratů posílá svého syna do katolické školy. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se Clegg v nedávné volební kampani neprohlásil za ateistu. Voliče mu měla přilákat mimo jiné kritika církevních škol. Sám přitom vybral pro syna katolickou školu a to ne ledajakou, nýbrž školu slavné londýnké oratoře, spojené s
ultrakatolickým prostředím. V praxi to znamená mimo jiné latinské mše, často v předkoncilní obřadu, nebo povinné modlitby žáků několikrát denně. Pátrání novinářů odhalilo, že do téže školy posílá své děti také Harriet Harmanová, která za vlády Blaira a Browna podporovala proticírkevní zákony vedoucí mimo jiné k uzavření katolických adopčních agentur. Nic naplat,
London Oratory School platí za jednu z nejlepších škol hlavního města a její ukončení otvírá dveře na elitní university, jako Oxford nebo Cambridge.
Když pravda vyšla najevo, liberální a levicoví voliči se cítili podvedení. Své lídry obvinili z pokrytectví. Spokojeni nebyli ovšem ani katolíci. Ptají se pro koho jsou vlastně určeny katolické školy. Proč lidé, kteří nejenže podle učení Církve nežijí, ale otevřeně s ním bojují, zabírají místa v nejlepších církevních školách dětem z praktikujících katolických rodin. Ty jsou pak nuceny posílat děti do veřejných škol, kde jsou katolíci menšinou, nezřídka diskriminovanou za své přesvědčení.
Diskusi otevřel článek lodýnského kněze, P. Ashleye Becka v týdenníku The Tablet. Vyjádřil v něm přesvědčení, že Církev by měla z pastoračních důvodů podporovat praktikující katolické rodiny. Projevovat by se to mělo i v pravidlech pro přijímání do škol těšících se velké popularitě. P. Beck připomíná, že do jisté míry se tato zásada v Britské církvi respektuje. Žádost o přijetí do katolické školy má totiž doprovázet dobrozdání kněze. Díky tomu některé nepraktikující rodiny začínají jevit zájem o Církev, pravidelně se účastnit liturgie a jinak se podílet na životě farnosti. Londýnský kněz sice přiznává, že někteří se tak chovají čistě formálně a rozloučí se s Církví jakmile dostanou pozitivní vyjádření pro své děti. Nicméně, poznamenává P. Beck, pro naši pastoraci je to velká šance a nezřídka se daří dobře ji využít.
V posledních letech se ovšem situace kněží vystavujících dobrozdání výrazně zhoršila. Nejrůznější předpisy, jak církevní tak státní, omezují jejich povědomí o rodinách. Nesmí se například zeptat, zda rodiče uzavřeli církevní sňatek. Ze strany státu i některých církevních kruhů sílí nátlak, aby se katolické školství stalo otevřenější pro děti různých sociálních kategorií. To všechno vyznívá v neprospěch normálních katolických rodin, které jsou ponechávány samy sobě ve společnosti kulturně stále odcizenější.
Článek londýnského kněze vyvolal velký rozruch, který se neobešel bez osočování a urážek. Autor byl obviněn z úmyslu trestat na dětech nemorálnost rodičů. Oficiální představitelé katolického školství odmítli, pro pastoraci přece jen praktické, rozdělení katolíků na nominální a praktikující. Nicméně diskuse dovolila sáhnout ještě jednou k nedávnému učení Benedikta XVI. o nutnosti upevňovat identitu katolických škol ve Velké Británii. Připomněla, že jejich základním cílem není dláždit cestu do Oxfordu pro děti Clegga a dalších prominentů, nýbrž výchova nové generace britských katolíků.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
