Vaše milosti,
jsem rád, že mohu zdvořile opětovat vaše návštěvy v Římě bratrskou návštěvou u Vás ve Vaší rezidenci. Děkuji za pozvání a pohostinnost, kterou jste mi tak velkoryse poskytl. Zdravím také přítomné anglikánské biskupy z různých částí Spojeného království, své spolubratry biskupy z katolických diecézí Anglie, Walesu a Skotska a rovněž přítomné ekumenické poradce.
Zmínil jste se o historickém setkání, které se konalo před třiceti lety v katedrále v Canterburry mezi našimi předchůdci Janem Pavlem II. a arcibiskupem Robertem Runciem. Na místě, kde svatý Tomáš z Canterburry prolitím své krve vydal svědectví Kristu, se společně modlili za dar jednoty mezi Kristovými učedníky. Také dnes pokračujeme v modlitbě za tento dar s vědomím, že jednota, kterou si pro své učedníky přál Kristus, přijde jako odpověď na modlitbu skrze působení Ducha Svatého, který bez ustání obnovuje církev a vede ji k plnosti pravdy.
Nemám v úmyslu hovořit dnes o těžkostech, se kterými se ekumenické hnutí setkalo a stále setkává. Všem zde přítomným jsou tyto těžkosti dobře známy. Chtěl bych se spíše spojit s Vámi v díkůvzdání za hluboké přátelství, které mezi námi vzniklo, a za významný pokrok, ke kterému došlo v mnoha oblastech dialogu za čtyřicet let, které uplynuly od doby, kdy zahájila svou práci Mezinárodní katolicko-anglikánská komise. Svěřme plody tohoto úsilí Pánu žně v důvěře, že požehná našemu přátelství dalším významným rozvojem.
Od soukromého setkání papeže Jana XXIII. a arcibiskupa Geoffrey Fishera v roce 1960 se okolnosti, ve kterých probíhá dialog mezi anglikánským společenstvím a katolickou církví, mimořádně rozvinuly. Na jedné straně se kultura, jež nás obklopuje, rozvíjí se stále větším odstupem od svých křesťanských kořenů, navzdory hlubokému a rozšířenému hladu po duchovním pokrmu. Na druhé straně rostoucí multikulturní rozměr společnosti, na který se klade zvláštní důraz v této zemi, přináší s sebou příležitost k setkání s ostatními náboženstvími. Pro nás křesťany se tím otevírá možnost společně se členy ostatních náboženských tradic prozkoumat způsoby vydávání svědectví o nadpřirozeném rozměru lidské osoby a univerzálním povolání ke svatosti a vybízí nás k uskutečňování ctností ve svém osobním i společenském životě. Ekumenická spolupráce v této oblasti je nadále podstatná a přinese zajisté plody při prosazování pokoje a harmonie ve světě, který se tak často zdá být ohrožen rozpadem.
My křesťané zároveň nemáme nikdy váhat s hlásáním naší víry v jedinečnost spásy, kterou nám získal Kristus, a máme společně rozvíjet hlubší porozumění prostředkům, které nám dal k dispozici, abychom dosáhli spásy. Bůh ?chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy? (1 Tim 2,4). Tou pravdou není nikdo jiný než Ježíš Kristus, věčný Syn Otce, který smířil všechno mocí svého kříže. Uznáváme s věrností Pánově vůli, vyjádřené v tomto verši prvního listu svatého Pavla Timotejovi, že církev je povolána k tomu, aby zahrnovala vše, ale nikdy ne na úkor křesťanské pravdy. Jde o dilema, kterému čelí všichni, kdo jsou opravdově zapojeni v ekumenickém hnutí.
V postavě Johna Henryho Newmana, který bude v neděli blahořečen, slavíme muže, jehož církevní vize byly živeny jeho anglikánským zázemím a uzrály během jeho dlouhých let služebného kněžství v anglikánské církvi. On nás může učit ctnostem, které vyžaduje ekumenismus. Na jedné straně jednal podle vlastního svědomí i za cenu vážných osobních ztrát. Na druhé straně pokračující srdečné přátelství s jeho bývalými kolegy jej přivedlo k tomu, že v opravdovém duchu pokoje a v hluboké snaze najít jednotu víry zkoumal spolu s nimi otázky, ve kterých se rozcházeli. Vaše Milosti, obnovme ve stejném přátelském duchu své rozhodnutí směřovat k nejvyššímu cíli jednoty ve víře, naději a lásce podle vůle našeho jediného Pána a Spasitele, Ježíše Krista. S těmito pocity se s vámi loučím. Kéž milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého zůstává s vámi se všemi (2 Kor 13,13).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Promluvy
odeslat článek
vytisknout článek
