Rádio Vaticana

Proč se čte evangelium o proměnění Páně na počátku postní doby? Zdá se, že má tuze slavnostní ráz a že by bylo líp, kdyby se četlo např. po velikonocích nebo po nanebevstoupení. Ale leckdo se podiví ještě víc, když odpovíme, že samo jméno svátku postní době odpovídá. Je to totiž doba pokání. Inspiruje se výzvou evangelia: ?Čiňte pokání, přiblížilo se nebeské království!? (srov. Mt 4,17). Evangelisté ovšem nepsali česky. Řecké slovo pro pokání je známe: metanoia. Znamená vnitřní změnu, proměnění. Měla by to být změna podobná jako na hoře Tábor? Tzv. hesychasté, duchovní směr mezi východními mnichy, byli o tom pevně přesvědčeni. Cestou pokání chtěli dospět k vidění ?táborského světla?. To ovšem musíme vysvětlit, aby se pochopila souvislost.

Evangelium o proměnění Páně na hoře vysvětlovali i Otcové církve. Origenes je první, který uvádí podání, že to bylo na hoře Tábor. Evangelium ji nejmenuje, jde tu tedy o místní tradici palestinských křesťanů. Hned od počátku se ovšem ptají, jaký smysl měl mít tento podivný zázrak. Většinou se opakuje v tradici vysvětlení Origenovo. Na hoře Tábor se tři apoštolové přenesli do doby tzv. osmého dne, tj. viděli svět, jaký bude po vzkříšení z mrtvých. Duchovním zrakem tedy předběhli staletí, přeletěli celé dějiny lidstva. Bůh jim dal toto vidění jako odměnu za Petrovo vyznání víry, které těsně předtím předcházelo: ?Ty jsi Kristus, syn živého Boha!? (Mt 16,16). Víra je totiž začátek budoucího vidění. Ale byla to také příprava k tomu, co mělo přicházet bezprostředně v čase: Kristovo utrpení. Bylo to posílení, aby neztratili víru, kterou získali.

V této živé víře, posílené viděním pravé duchovní skutečnosti, chtěli žít mniši na hoře Athosu. Proto slavili připomínku proměnění Páně jako zvláštní svátek. To dalo příležitost, že se často vysvětloval jeho smysl a také jeho jméno. Jmenuje se ?proměnění?, latinsky transfigurace, řecky metamorfosa. Jak se tomu dá rozumět? Latinský básník Ovidius napsal známou knihu básní, která má stejný titul. Jejím obsahem jsou staré mytologie, které mají námět stále se opakující: změnu lidí ve hvězdy, ve stromy apod. Když někdo změní svou podobu, není už tím, čím byl předtím. I v evangeliu čteme, že se Ježíš proměnil před očima apoštolů (Mt 17,2). Ale jak se to stalo? Jistě to nemohlo být tak, že by změnil svou formu. Nebyl by to už on, ale někdo jiný. Co se tedy změnilo? Světlo, odpovídají svorně duchovní autoři. Apoštolové ho uviděli v jiném světle. Ale i to není snadné si představit. Nemohlo tu jít o nějaký teatrální efekt, jaký se získává barevnými reflektory.

K lepšímu pochopení tajemství nám obyčejně pomáhají umělci. Malíři ikon pak proměnění Páně často zobrazovali a i oni tu měli příležitost ukázat své umění, jak znázornit světlo. Byli to většinou malíři duchovní. Těm pak bylo jasné, že není nejdůležitější osvětlení vnější. Musíme mít především vnitřní světlo očí, tj. schopnost vidět svět očima víry, tak jak vidí skutečnost sám Bůh. To pak má jisté následky.

Ve světle víry se především mění velikosti, důležitost toho, co vidíme. Malíři to vyjádřili změnou proporcí. Na leteckých snímcích hor vidíme obrovské skály, rozlehlé stráně, lesy. Člověk se tu zdá malým červíčkem. Malíř ikon to ovšem vidí jinak, obráceně. V očích Božích je velký člověk, proto jsou na obraze vysoké postavy Krista, Mojžíše, Eliáše. Hory jsou jenom naznačeny jako podstavec pod jejich nohy. Les je jen znázorněn dvěma malými kříčky. Bůh přišel spasit lidi, ti jsou tedy v jeho očích neskonale větší než přírodní zjevy.

Velmi důležitým malířským prvkem je znázornění světla. Na barokních malbách obyčejně přichází zhůry. Je to symbol Boží milosti. To světlo se pak obyčejně odráží v obličeji světců, kteří mají upřený pohled k nebi. Ikony to znázorňují jinak. Je-li světlo symbol Boží milosti, ta nepřichází zvenčí, ale sídlí v srdci člověka. Proto jsou osoby na ikoně proměnění jakoby celé prozářeny. Nejsou osvětleny, ale osvěcují své okolí.

Tím se pak stává zbytečným slunce. Podle předpovědi o posledních dnech světa se má zatmět (srov. Mt 24,29). I to vidí duchovní autoři symbolicky. Na počátku stvořil Bůh světlo, slunce a hvězdy přišly podle líčení Genese až později. Světlo pravé je totiž Kristus. Ten dává světu smysl. Slunce a hvězdy jsou jenom jeho obrazy ve viditelném světě. Až se Kristus zase objeví ve své slávě jako první a poslední vesmíru, viditelné slunce a hvězdy ztratí smysl. První křesťané se modlili směrem k vycházejícímu slunci. Ale nebyla to modloslužba. Věděli, že je to jenom obraz a že čekají toho, který má přijít. V tom pak je pravé obrácení: od viditelného k neviditelnému, od obrazů ke skutečnosti.

Jak to provést v denním životě? Je to velmi snadné. V postní době si máme odříci něco z jídla. Stane se něco zvláštního, když místo masa sníme např. kousek sýru? Uvažujeme-li jenom hmotně, bylo by směšné předpokládat, že se tím změní svět. Ale uděláme-li to se vzpomínkou na Boha, stává se obyčejný oběd krásnou modlitbou. Jiný příklad: Je nám někdo nesympatický. Nedáme to v jednání znát. Co se přihodí? Navenek nic zvláštního. Ale ukážeme Bohu, že považujeme jeho příkaz lásky za důležitější než denní nálady a city. Tyto druhy obrácení patří ke křesťanskému životu stále, zvláště však nás k tomu vybízí postní doba.