Drazí bratři a sestry,
Kněžství Nového zákona je úzce spojeno s eucharistií. O slavnosti Božího Těla a na sklonku Kněžského roku jsme proto vyzváni rozjímat o vztahu mezi eucharistií a Kristovým kněžstvím. Tímto směrem nás orientují také první čtení a responsoriální žalm, které prezentují postavu Melchizedecha. Krátká pasáž z knihy Geneze (srov. 14,18-20) praví, že Melchizedech, král Šalemu, by „knězem nejvyššího Boha“, a proto „přinášel chléb a víno“ a „požehnal Abrámovi“, vítězi jedné bitvy; Abrám mu ze všeho dal desátek. Žalm obsahuje v poslední sloce slavnostní přísahu samotného Boha, který prohlašuje o králi a Mesiáši: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“ (Žl 110,4); Mesiáš je tak prohlášen nejenom králem, ale také knězem. Odtud bere podnět autor listu Židům ke svému rozsáhlému a obsažnému výkladu. Odráží se v refrénu, který jsme zpívali: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“; je jakoby vyznáním víry, které nabývá zvláštního významu dnešní slavností. Je to radost společenství, radost celé církve, která rozjímáním a adorací Nejsvětější svátosti v ní uznává reálnou a trvalou přítomnost svrchovaného a věčného Kněze.
Druhé čtení a evangelium obracejí pozornost k eucharistickému tajemství. Z prvního listu Korinťanům (srov. 11,23-26) byla vzata zásadní pasáž, ve které svatý Pavel tamější komunitě vysvětluje význam a hodnotu „Pánovy večeře“, které apoštol přijal a kterým vyučoval a jejichž ztráta v ní hrozila. Evangelium pak vypráví o zázraku rozmnožení chlebů a ryb v podání svatého Lukáše; znamení dosvědčené všemi evangelisty předpovídá dar, který Kristus činí ze sebe samého, aby dal lidstvu věčný život. Oba tyto texty zdůrazňují Kristovu modlitbu před lámáním chleba. Mezi oběma momenty je přirozeně zřetelný rozdíl. Když láme chléb a ryby pro zástupy, Ježíš děkuje Otci za jeho prozřetelnost v důvěře, že On nikdy nepřivede tento lid k nedostatku. V Poslední večeři však Ježíš proměňuje chléb a víno ve svoje vlastní Tělo a Krev, aby se mohli učedníci živit z Něho a žít ve vnitřním a reálném společenství s Ním.
První věcí, kterou je třeba vždy zmínit, je to, že Ježíš nebyl knězem podle židovské tradice. Jeho rodina nepatřila do kněžského rodu. Nepatřila k potomstvu Áronovu, nýbrž Judovu, čímž byla zákonně zamezena jeho cesta ke kněžství. Osoba a působení Ježíše z Nazareta nezapadá do šlépějí starozákonních kněží, ale spíše proroků. V tomto smyslu Ježíš zaujal odstup od rituálního pojetí náboženství a kritizoval založení, které přikládalo význam lidským předpisům, pojícím se spíše k rituální čistotě než k zachovávání Božích přikázání, tzn. lásky k Bohu a k bližnímu, které „jsou víc než všechny oběti a dary“ (Mk 12,33). Dokonce uvnitř Jeruzalémského chrámu, místa povýtce posvátného, Ježíš vykoná výjimečně prorocké gesto, když vyžene penězoměnce a prodejce zvířat, tedy odstraní všechno, co sloužilo k přinášení tradičních obětí. Ježíš tedy nebyl rozpoznán jako kněžský, ale jako prorocký a královský Mesiáš. Také jeho smrt, kterou my křesťané právem nazýváme „obětí“, neměla nic společného se starozákonními oběťmi, ba dokonce byla jejich protikladem: ukřižování za hradbami Jeruzaléma bylo vykonáním rozsudku té nejhanebnější smrti.
V jakém smyslu je tedy Ježíš knězem? Říká nám to právě eucharistie. Můžeme přitom vyjít z jednoduchých slov, jimiž je líčen Melchizedech: „přinesl chléb a víno“ (Gen 14,18). To učinil Ježíš při poslední večeři; přinesl chléb a víno a v tomto gestu cele shrnul sebe samého a celé svoje poslání. V tomto aktu, v modlitbě, která ho předcházela a ve slovech, která jej doprovázela, spočívá veškerý smysl mystéria Kristova, tak jak ho vyjadřuje list Židům v rozhodující pasáži, kterou je třeba citovat: „V době, kdy jako člověk žil na zemi - píše autor o Ježíšovi - přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova“ (5,7-10). V tomto textu, který jasně naráží na duchovní agónii v Getsemanech, je Kristovo utrpení prezentováno jako modlitba a jako oběť. Ježíš se vyrovnává se svojí „hodinou“, která jej vede k smrti kříže; je ponořen do hluboké modlitby, která spočívá ve sjednocení jeho vůle s vůlí Otcovou. Tato dvojí a jediná vůle je vůlí lásky. Tragická zkouška, které Ježíš čelí, je prožita v modlitbě a proměněna v oběť, v živou oběť.
List Židům praví, že Ježíš „byl vyslyšen“. V jakém smyslu? Tak, že ho Bůh Otec vysvobodil ze smrti a vzkřísil. Byl vyslyšen právě pro svou naprostou oddanost do Otcovy vůle. Boží plán lásky se mohl dokonale naplnit v Ježíši, jenž se - poslušný až do krajnosti smrti na kříži - stal „příčinou věčné spásy“ pro všechny, kteří ho poslouchají. Stal se Veleknězem, protože na sebe vzal veškerý hřích světa jako „Beránek Boží“. Toto kněžství mu uděluje Otec v té chvíli, kdy Ježíš prochází svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Není to kněžství zřízené podle mojžíšského zákona (srov. Lv 8-9), nýbrž „podle řádu Melchizedechova“, podle prorockého řádu, a vyplývá pouze z jeho jedinečného vztahu s Bohem.
Vraťme se k výrazu z listu Židům, který praví: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Kristovo kněžství obnáší utrpení. Ježíš opravdu trpěl a učinil tak kvůli nám. On byl Synem a nepotřeboval se učit poslušnosti k Bohu. My však ano. Potřebovali jsme to a potřebujeme to vždycky. Proto přijal Syn naše lidství a pro nás se nechal „vyučit“ v tavící výhni utrpení; nechal se jím proměnit jako pšeničné zrno, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Touto cestou Ježíš, „dokonal své dílo“, řecky teleiotheis (Žid 5,9). U tohoto termínu se musíme pozastavit, protože je velmi významný. Označuje dovršení nějaké cesty, tzn. průběhu vyučení a proměny Syna Božího utrpením skrze bolestné umučení. Díky tomuto proměnění se Ježíš Kristus stal „veleknězem“ a může zachránit všechny, kteří se mu svěří. Termín teleiotheis , správně překládaný slovem „být zdokonalen“, patří ke slovnímu kořenu, který v řecké verzi Pentateuchu, tj. prvních pěti knihách Bible, vždycky označuje zasvěcení starozákonních kněží. Toto odhalení je velmi cenné, protože nám říká, že utrpení bylo pro Ježíše kněžským zasvěcením. Nebyl knězem podle Zákona, ale stal se jím existenciálně svou Paschou umučení, smrti a vzkříšení. Nabídnul sebe sama jako výkupnou oběť a Otec jej povýšil nade všechno stvoření a ustanovil ho univerzálním Prostředníkem spásy.
Vraťme se v naší meditaci k eucharistii, která bude za chvíli středem našeho liturgického shromáždění a následujícího slavnostního procesí. V ní Ježíš předjal svoji Oběť, nikoli Oběť rituální, ale osobní. V Poslední večeři jedná na podnět onoho „věčného Ducha“, skrze něhož pak sám sebe obětuje na kříži (srov. Žid 9, 14). Ježíš svým díkůvzdáním a požehnáním proměňuje chléb a víno. Božská láska proměňuje; láska, kterou Ježíš předem přijímá odevzdání sebe samého za nás. Touto láskou není nic jiného než Duch svatý, Duch Otce a Syna, který posvěcuje chléb a víno, proměňuje jejich podstatu na Tělo a Krev Páně, zpřítomňuje ve svátosti tutéž Oběť, která bude potom dovršena krvavým způsobem na kříži. Můžeme tedy uzavřít, že Kristus byl pravým a účinným knězem, protože byl naplněn silou Ducha svatého, byl naplněn veškerou plností lásky Boží a to právě „v tu noc, kdy byl zrazen“, právě v „hodinu temnoty“ (Lk 22,53). Tatáž božská moc, která uskutečnila Vtělení Slova, proměnila extrémní násilí a extrémní nespravedlnost na svrchovaný skutek lásky a spravedlnosti. Toto je dílo Kristova kněžství, které církev převzala a prodlužuje v dějinách dvojitou formou všeobecného kněžství pokřtěných a služebného kněžství svěcených, aby svět byl proměněn láskou Boží. Všichni, kněží a věřící, se živíme toutéž eucharistií, všichni poklekněme a klaňme se Jí, protože v Ní je přítomen náš Mistr a Pán, pravé Ježíšovo Tělo, Oběť a Kněz, spása světa. Pojďte, zpívejme radostnou píseň! Pojďte, klaňme se! Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
