Nový portál Vatikánského rozhlasu

děkuji Bohu za příležitost setkat se s vámi zde v duchovním srdci Portugalska, jímž je Fatimská svatyně, kde se zástupy věřících z nejrůznějších míst země snaží znovu v sobě nalézt či posílit nebeské jistoty. Z Říma mezi vás přišel Petrův nástupce, neboť přijal opakovaná pozvání a cítil dluh vděčnosti vůči Panně Marii, která právě zde předala svým vizionářům a poutníkům intenzivní lásku ke Svatému otci, jejímž plodem je velký, Ježíšem vedený zástup, který se modlí: Petře, ?já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry? (Lk 22,32).

Jak vidíte, papež se musí stále více otevírat tajemství kříže, objímat jej jako jedinou naději a hlavní cestu, aby získal a shromáždil v Ukřižovaném všechny své bratry a sestry v lidstvu. V poslušnosti Božímu Slovu je povolán žít nikoli sám pro sebe, ale pro přítomnost Boha ve světě. Je pro mne útěchou, s jakou rozhodností mne také vy následujete, aniž byste měli obavu o cokoli jiného než o ztrátu věčné spásy svého lidu, jak to krásně vyjádřil Mons. Jorge Ortiga, když mě přivítal po příchodu mezi vás a vydal svědectví o bezvýhradné věrnosti biskupů Portugalska Petrovu nástupci. Srdečně vám děkuji. Děkuji také za veškerou péči, kterou jste věnovali organizaci mé návštěvy. Ať vás odmění Bůh a v hojnosti na vás a vaše diecéze vylije Ducha Svatého, abyste mohli jako jedno srdce a jedna duše dovršit pastorační závazek, který jste přijali, totiž nabídnout každému věřícímu náročnou a přitažlivou křesťanskou iniciaci, která by předávala celistvost víry a spirituality, zakořeněné v evangeliu, která formuje svobodné pracovníky ve veřejném životě.

Po křesťanech, povolaných být zralými laiky, kteří se ztotožňují s církví a jsou solidární se složitou transformací světa, vyžaduje doba, ve které žijeme, novou misijní sílu. Autentické svědky Ježíše Krista potřebují zejména ta lidská prostředí, kde je rozsáhlejší a hlubší mlčení víry: mezi politiky, intelektuály, pracovníky v komunikaci, kteří vyznávají a prosazují monokulturní nabídku a přezírají náboženský a kontemplativní rozměr života. V těchto prostředích nechybějí věřící, kteří se stydí a přispívají tak sekularismu, jenž vytváří bariéry pro křesťanskou inspiraci. Avšak ti, kteří v těchto prostředích s odvahou obhajují silné katolické myšlení, věrné učení církve, ať i nadále od vás, milovaní bratři, dostávají povzbuzení a poučná slova, aby jako věřící laici prožívali křesťanskou svobodu. Udržujte na aktuální světové scéně živou prorockou dimenzi bez okolků, protože ?Boží slovo není spoutáno!? (2 Tim 2,9). Lidé se dovolávají dobré zvěsti Ježíše Krista, která dává smysl jejich životu a chrání jejich důstojnost. Jako pro první hlasatele evangelia bude pro vás užitečné poznávat a chápat různé sociální a kulturní faktory, vyhodnocovat duchovní nedostatky a účinně plánovat pastorační zdroje. Rozhodující je však umět vštěpovat každému aktivnímu hlasateli evangelia pravou horlivost ke svatosti s vědomím, že výsledek závisí především na sjednocení s Kristem a na působení jeho Ducha.

Pokud totiž, jak mnozí tvrdí, není katolická víra společným jměním společnosti a často na ni ?božstva? a páni tohoto světa pohlížejí jako na záludné a zaslepené sémě, velmi obtížně se může dotknout srdcí prostřednictvím pouhých promluv nebo morálních výzev, a ještě obtížněji všeobecnými výzvami ke křesťanským hodnotám. Odvážné a ucelené odvolávání se na principy je podstatné a nezbytné. Nicméně pouhá formulace poselství nedojde až na dno lidského srdce, nedotkne se jeho svobody a nezmění život. Nadchne především setkání s věřícími osobami, které svojí vírou přitahují ke Kristově milosti, když o Něm vydávají svědectví. Napadají mě tato slova Jana Pavla II.: ?Církev potřebuje především velké proudy, hnutí a svědectví svatosti mezi ?christifideles?, protože právě ze svatosti se rodí každá autentická obnova církve, každé obohacení poznání víry a křesťanského rozvoje, opětovná, vitální a plodná aktualizace křesťanství při setkání s potřebami lidí, obnovená forma přítomnosti v srdci lidské existence a kultury národů? (Promluva ke 20.výročí promulgace koncilního dekretu Apostolicam actuositatem, 18. listopadu 1985). Někdo by mohl říci: ?církev potřebuje velké proudy, hnutí a svědectví svatosti??, ale vždyť nejsou!

V této souvislosti se vám svěřím s příjemným překvapením, které jsem zažil v kontaktu s novými církevními hnutími a společenstvími. Když jsem je sledoval, měl jsem radost a milost vidět, jak v obtížné chvíli pro církev, kdy se mluvilo o ?zimě církve?, Duch Svatý tvořil nové jaro a probudil v mladých i v dospělých radost z toho, že jsou křesťany a žijí v církvi, která je živým Tělem Kristovým. Díky těmto charismatům jsou radikálnost evangelia, věcný obsah víry a živý tok její tradice přesvědčivě předávány a přijímány jako osobní zkušenost, jako svobodné přilnutí ke Kristu.

Přirozeně, že nezbytnou podmínkou je, aby tyto nové reality chtěly žít v obecné církvi, byť v oblastech do určité míry vyhrazených jejich životu, který pak přináší plody všem ostatním. Nositelé zvláštního charismatu mají vnímat zásadní odpovědnost za společenství, společnou víru církve a mají se podřizovat vedení Pastýřů. Ti mají být zárukou církevní povahy těchto hnutí. Pastýři nejsou jenom lidé, kteří zastávají nějaký úřad, ale sami jsou nositeli charismat, jsou zodpovědní za otevřenost církve vůči působení Ducha svatého. My, biskupové, jsme svátostně pomazáni Duchem Svatým a svátost nám tedy zaručuje také otevřenost vůči jeho darům. Proto máme na jedné straně cítit odpovědnost za přijetí těch impulsů, které jsou pro církev darem a propůjčují ji novou vitalitu, ale na druhé straně máme také těmto hnutím pomoci najít správnou cestu, napravovat s porozuměním ? oním duchovním a lidským porozuměním, které dovede spojit vedení, uznání, určitou otevřenost a ochotu přijímat poučení.

Zasvěcujte či utvrzujte kněze právě v tomto bodě. Na sklonku Roku kněží znovu odhalte, milovaní bratři, biskupské otcovství zejména vůči vašemu kléru. Dlouho se odsouvala na druhé místo odpovědnost autority ve službě růstu druhých, zejména kněží. Ti jsou povoláni, aby sloužili ve své pastoraci, zapojeni do pastorační činnosti společenství či celku, jak připomíná koncilní dekret Presbyterorum ordinis: ?Žádný kněz není s to dobře plnit své poslání odděleně a jako jedinec, nýbrž jen spojenými silami s jinými kněžími pod vedením těch, kdo jsou představenými v církvi? (č. 7). Nejde o návrat do minulosti, ani jednoduše k počátkům, ale o znovunabytí původního nadšení a počáteční radosti z křesťanské zkušenosti tím, že se necháme doprovázet Kristem jako učedníci z Emauz v den Velikonoc, že umožníme, aby jeho slovo rozehřálo srdce, aby ?lámání chleba? otevřelo naše oči ke kontemplaci jeho tváře. Jen tehdy bude plamen lásky dostatečně planoucí, aby pomohl každému věřícímu křesťanovi stát se správcem světla a života v církvi a mezi lidmi.

Předtím než skončím, chtěl bych vás požádat jako hlavní představitele a služebníky lásky v církvi, abyste v sobě i kolem vás posílili smysl pro milosrdenství a soucit, abyste byli schopni reagovat na podmínky závažné sociální nouze. Ať se vytvoří organizace a ať se zdokonalí ty, které již existují, aby dokázaly tvůrčím způsobem reagovat na jakoukoli chudobu, včetně té, která postrádá smysl života a naději. Velmi chvályhodná je snaha, kterou vyvíjíte na pomoc potřebnějším diecézím, zejména v lusofonních zemích. Ať těžkosti, které jsou nyní velmi citelné, neoslabí vaši logiku daru. Ať v celé zemi i nadále pokračuje vaše svědectví proroků spravedlnosti a pokoje a obránců nezcizitelných práv člověka, když spojujete svůj hlas s hlasem nejslabších, které jste moudře motivovali k tomu, aby měli vlastní hlas, aniž byste se kdy obávali promluvit ve prospěch utiskovaných, ponížených a trýzněných.

Svěřuji vás Matce Boží Fatimské a prosím ji, aby vás mateřsky podporovala ve výzvách, v nichž se angažujete, abyste podporovali kulturu a spiritualitu lásky a pokoje, naděje a spravedlnosti, víry a služby a ze srdce uděluji apoštolské požehnání vám, vašim příbuzným a vašim diecézním komunitám.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy