Řím.
Na závěr tradiční velkopáteční pobožnosti Křížové cesty, konané po 21 hodině u římského kolosea oslovil Benedikt XVI. několik tisíc přítomných věřících:
"Drazí bratři a sestry,
V modlitbě, s duší usebranou a v pohnutí jsme tento večer procházeli cestou kříže. S Ježíšem jsme vystoupili na Kalvárii, meditovali jsme o jeho utrpení a znovu jsme nahlédli jak hluboká je láska, kterou choval a chová k nám. V této chvíli se však nechceme omezit na soucit, diktovaný pouze naším slabým cítěním. Chceme se spíše účastnit Ježíšova utrpení, chceme provázet našeho Mistra a sdílet jeho Utrpení v našem životě, v životě církve a za život světa, poněvadž víme, že právě v Pánově kříži, v lásce, jež nezná mezí a cele se rozdává, spočívá pramen milosti, osvobození, pokoje a spásy.
Texty, meditace a modlitby Via Crucis nám pomáhaly pohlédnout na tajemství Utrpení, abychom přijali nezměrné poučení o lásce, kterou nám Bůh projevil na kříži, aby se v nás zrodila obnovená touha po konverzi našeho srdce, a žili jsme denně toutéž láskou, jedinou silou, jež je schopna změnit svět.
Tento večer jsme kontemplovali Ježíše v jeho tváři naplněné bolestí, zesměšněné, zhanobené a znetvořené hříchem člověka; v sobotní noci Jej budeme kontemplovat v jeho tváři naplněné zářící a oslnivou radostí. Od chvíle, kdy byl Ježíš pohřben, nejsou již hrob a smrt místem, kde by chyběla naděje, kde by se dějiny končily tím největším nezdarem a kde by se člověk dotýkal krajní meze své bezmocnosti. Velký pátek je dnem největší naděje, té která uzrála na kříži, když Ježíš umíral, když naposledy vydechnul a hlasitě zvolal: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha" (Lk 23,36). Odevzdáním své ?darované? existence do rukou Otce, Ježíš ví, že se jeho smrt stává pramenem života jako se pšeničné zrno musí v zemi rozpadnout, aby mohlo zrodit klas: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek" (Jan 12,24). Ježíš je pšeničným zrnem, které padá do země, drobí se, láme a odumírá, aby tak mohlo přinést užitek. Dnem, kdy byl Kristus povýšen, se kříž, který vypadal jako znamení opuštěnosti, samoty a nezdaru, stává nový počátkem: z hloubi smrti stoupá příslib života věčného. Na kříži se již skvěje vítězná záře úsvitu Velikonočního rána.
V tichu této noci, v tichu, které obestírá Bílou sobotu, dotčeni bezmeznou láskou Boží, žijeme v očekávání rána třetího dne, jitra vítězství Lásky Boha, jitra světla, které umožňuje očím srdce nově vidět život, těžkosti a utrpení. Naše neúspěchy, naše zklamání, naše hořkosti, které vypadají jako příznak úplného nezdaru, jsou osvěcovány nadějí. Skutek lásky kříže bude potvrzen Otcem a zářivé světlo Zmrtvýchvstání všechno prostoupí a promění: ze zrady se může zrodit přátelství, ze zapření odpuštění, z nenávisti láska.
Dopřej nám, Pane, abychom s láskou nesli svůj kříž, naše každodenní kříže, v jistotě, že budou osvíceny září tvých Velikonoc, tvé Paschy. Amen!"
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
