Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. ?Kristus trpí pohanou svých kněží a soužením církve více nežli my. Avšak dopouští-li to, pak proto, že zná dobro, které odtud může vzejít v souvislosti s důkladnější očistou jeho církve.? ? řekl v pátek ráno ve vatikánské kapli papežský kazatel ve svém kázání určeném Svatému otci a členům římské kurie. Bylo v pořadí již třetí kázání, které se koná tradičně každý pátek během postní doby na vatikánské půdě.

?Opakem věrnosti je zrada Kristovy důvěry a důvěry církve, dvojí život, neplnění povinností vlastního stavu, zejména pokud jde o celibát a čistotu. Z bolestných zkušeností víme, jaké škody mohou vzejít z tohoto typu nevěrnosti. A je to možná nejtěžší zkouška, kterou církev nyní prochází.?

O. Cantalamessa se mimo jiných biblických pramenů ve své homilii inspiroval poslední knihou Písma svatého, Apokalypsou, z níž citoval pasáž listu určenému biskupovi z Laodiceje: ?Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst? Buď tedy horlivý a dej se na pokání? (Zj 3,14-15.19).

?Vlažnost části kléru, nedostatek horlivosti a apoštolská netečnost ? myslím, že toto oslabuje církev ještě více než ojedinělé skandály některých kněží, které vyvolávají větší rozruch a proti nimž je snadnější zakročit. ?Největším neštěstím pro nás faráře je ? říkal sv. Jan Maria Vianney ? když se duše stane otupělou, necitlivou.? On zajisté nepatřil mezi takovéto faráře, ale jeho slova stojí za zamyšlení.
Nelze zevšeobecňovat (církev je bohatá na svaté kněze, kteří tiše plní své povinnosti), ale bylo by také špatné mlčet. Jeden aktivní věřící laik mi se zármutkem řekl: ?Populace v naší zemi se za poslední dvacet let rozrostla o tři miliony, ale údaje o počtu katolíků zůstaly nezměněny. Něco v naší církvi nehraje.? A protože znám tamější klérus, věděl jsem, co nehraje: mnozí z nich se už nestarali o duše, nýbrž o peníze a pohodlí.
Jsou místa, kde církev žije a evangelizuje téměř výlučně díky horlivosti a nasazení některých věřících laiků a jejich seskupení, kterým však bývají kladeny překážky a hledí se na ně s podezřením. Bývají to však nezřídka tyto skupiny, které přimějí své kněze, jimž dokonce zaplatí cestu a pobyt, aby se účastnili duchovní obnovy či pouti, které by jinak nikdy nepodstoupili.?

O. Cantalamessa pak s použitím výroků sv. Petra (1 Petr 5,3) a sv. Pavla (2 Kor 1,24) poukázal na úskalí, kterého se farář musí vyvarovat, aby neupadl do postoje panovačného rozhodování ve věcech víry. Panovačnost ve věcech víry se projevuje například tím, řekl dále papežský kazatel, že se přistupuje k farním prostorám a majetku jako k vlastnímu domu, ačkoli je vlastnictvím farního společenství. O. Cantalamessa pak poukázal na poučný příklad takzvané druhé konverze, tedy z vlažnosti k horlivosti, jak o něm napsala sv. Tereza z Avily ve své Aubiografii:

?Padala jsem a povstávala a povstávala jsem tak špatně, že jsem zase padala. Má dokonalost měla tak nízkou úroveň, že jsem si téměř nevšímala všedních hříchů a nebála se smrtelných hříchů, jak bych měla, protože jsem se nevyhýbala nebezpečným příležitostem. Mohu říci, že můj život byl nejtrapnějším, jaký si lze představit, protože jsem neměla potěšení z Boha, a ani svět mne neuspokojoval. Když jsem se věnovala světským zábavám, pak mě celou tu dobu trápila myšlenka na to, co dlužím Bohu. Když jsem však byla s Bohem, pak mne vytrhovaly světské náklonnosti.? Mnozí kněží by z této analýzy sv. Terezie mohli najít důvod vlastní nespokojenosti a nelibosti. Byla to kontemplace Umučeného Krista, jež dala Terezii rozhodující podnět ke změně, která z ní učinila světici a mystičku, kterou známe.?

O. Cantalamessa se pak na jiném místě, v závěru své homilie opět vrátil k mediální atmosféře posledních několika týdnů a řekl:

?Pokud nebude chybět pokora, církev z této války vyvázne a ukáže se v ještě větší kráse než předtím. Zavilost sdělovacích prostředků, jak to vidíme i na jiných případech, v dlouhodobé perspektivě vyvolává účinek opačný, než má v úmyslu.?

(mig)