Vatikán. V kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater pronesl O. Raniero Cantalamessa první postní kázání pro Svatého otce a římskou kurii. Papežský kazatel se v souvislosti s probíhajícím Rokem kněží soustředil na téma ?služebníci nové smlouvy?, vzaté z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům (1 Kor 4,1).

?Dlouhá staletí se služba kněze omezovala téměř výlučně na liturgickou a obětní roli: ?přinášet oběť a odpouštět hříchy?. Až dekret Druhého vatikánského koncilu o kněžské službě Presbyterorum ordinis vyzdvihnul vedle této kultovní role, také roli evangelizační, související s tím, co koncilní konstituce Lumen gentium říká o funkci biskupů ?vyučovat? a ?posvěcovat?, přičemž vyučování se vztahuje k Božímu slovu a posvěcování k udílení svátostí.?

A právě na dimenzi služby Božímu slovu pak O. Cantalamessa zaměřil pozornost. Poukázal přitom na tendenci, vznikající ve 3. století, utvářet křesťanské kněžství co do jeho znaků, obřadů, titulů a oděvu na starozákonním základě, což se odráží v kanonických dokumentech jako jsou Apoštolské konstituce, Didaskalia a další podobné prameny. Právě tato vnějšková asimilace, pokračoval papežský kazatel, dává vytušit potřebu znovu objevit podstatnou novost a jinakost služebníků nové smlouvy ve srovnání s tou starozákonní. O.Cantalamessa se pak na základě úryvku z druhého listu apoštola Pavla Korinťanům (2 Kor 3,5-8) zabýval opozicí mezi literou a Duchem.

?Litera je mojžíšský zákon napsaný na kamenných deskách a v širším smyslu každý pozitivní zákon, který k člověku přistupuje zvnějšku; Duch je vnitřní zákon, který je vepsán do srdci, jak praví jinde apoštol Pavel: ?zákon Ducha dává život v Ježíši Kristu a osvobozuje od zákona hříchu a smrti?(Řím, 8,2).
Svatý Augustin napsal na citovaný text z druhého listu Korinťanům dílo De Spiritu et litera, jež je mezníkem v dějinách křesťanského myšlení. Novostí nové smlouvy vzhledem k té staré, vysvětluje sv. Augustin, je to, že Bůh se neomezuje na to, aby přikazoval či zakazoval člověku, co dělat či nedělat, ale On sám spolu s ním a v něm koná to, co přikazuje. ?Zákon skutků vládne hrozbami, zákon víry vymáhá vírou... Zákonem skutků Bůh člověku říká: Čiň, co ti poroučím?, zákonem víry člověk říká Bohu ?Dej, co mi poroučíš?. Nový zákon, kterým je Duch, je mnohem více než nějaká indikace vůle; je to čin, živý a aktivní princip. Nový zákon je nový život. Opozice litera ? Duch se u sv. Pavla rovná opozici zákon ? milost: ?Nejste přece pod zákonem, ale pod milostí!? (Řím 6,14).?

Také ve Starém zákoně, pokračoval papežský kazatel, existuje milost (chesed) ve smyslu benevolence, Boží náklonnosti a odpuštění. Avšak nyní slovo charis dostalo nový význam. Milost plyne ze smrti a zmrtvýchvstání Krista a ospravedlňuje hříšníka.

?Z toho plyne, že novým zákonem či zákonem Ducha není ve vlastním smyslu ten, který Ježíš vyhlásil na hoře blahoslavenství, nýbrž ten, který vepsal do našich srdcí Sesláním Ducha. Evangelní předpisy jsou zajisté vznešenější a dokonalejší než ty mojžíšské, ale samy o sobě by rovněž zůstaly neúčinné. Svatý Tomáš Akvinský dokonce říká, že ?by zabíjely, kdyby zevnitř nevstupovala milost víry, která uzdravuje? (srov. ST I-II, q.106, a.2). Jak ale konkrétně působí tento zákon, který je Duchem. Působí skrze lásku. Tomáš Akvinský v komentáři Pavlova listu Římanům říká: amor quo Deus nos diligit et quo ipse nos dilectores sui facit. Bůh nás miluje láskou, která působí, že milujeme Jeho a bližní. (cap. V, lec.1, n. 392)?

Tento bod, pokračoval pak O.Cantalamessa, se jeví jako mimořádně aktuální. To čím se liší nová smlouva od staré, Duch od litery, milost od zákona je ? vedle nezbytných rozlišení - přesně to, čím se dnes liší křesťanství od každého jiného náboženství. Formy se mění, ale podstata je tatáž. Skutek zákona či lidské dílo a každá lidská praxe, nakolik je na ní závislá spása, ať už je pojata jako společenství s Bohem nebo jako společenství se sebou samými či harmonie s vesmírnými energiemi, předpoklad zůstává stále stejný: Bůh není ten, kdo se dává, nýbrž ten, kdo je dobýván! Křesťanství však nezačíná tím, že říká člověku, co má dělat, ale, co Bůh udělal pro člověka. Ježíš nezačíná své kázání slovy ?Obraťte se věřte evangeliu, aby k vám přišlo Boží království,? nýbrž začíná slovy: ?Království Boží se přiblížilo, obraťte se a věřte evangeliu.? Nikoli nejprve obrácení, pak spása, ale nejprve spása a pak obrácení.

?My křesťané určitě nevstupujeme do dialogu s jinými náboženskými vyznáními tvrzením odlišnosti či nadřazenosti našeho náboženství. To by bylo popření samotného dialogu. Klademe důraz spíše na to, co nás spojuje, na společné cíle, přiznáváme druhým stejné právo (alespoň subjektivní) pokládat jejich náboženské vyznání za dokonalejší a definitivní. Nezapomínáme, ostatně ani na to, že kdo žije důsledně a v dobré víře nějaké náboženství skutků a zákona, je lepší a milejší Bohu než ten, kdo patří k náboženství milosti, ale nikterak nevěří v milost, ani nekoná skutky víry. To vše nás, ovšem nemá vést k tomu, abychom kladli do závorky naši víru v novost a v jedinečnost Krista. Nejde ani o hlásání nadřazenosti jednoho náboženství nad druhým, ale o uznání specifičnosti každého. Jde o to vědět, kdo jsme a co věříme.
Není složité vysvětlit, proč je tak těžké pro moderního člověka, připustit pojem milosti, který instinktivně odmítá. Být ?spasen milostí? znamená uznat závislost na někom. Právě to se ukazuje jako nejtěžší. Sv. Bernard z Clairvaux podává následující vysvětlení Satanova hříchu: dal přednost tomu být nešťastný, ale svrchovaný, namísto toho, aby byl šťastný, ale závislý: misere praeesse quam feliciter subesse.

Odmítání křesťanství, jak se projevuje na některých úrovních naší západní kultury, pokud zároveň není odmítáním církve a křesťanů, je vlastně odmítáním milosti.?

Z toho pak jasně plyne, řekl v závěru letošního první postního kázání O. Cantalamessa, jaký je úkol kněží jakožto správců Božích tajemství, učitelů víry a služebníků nové smlouvy: Spočívá v tom, že mají pomáhat bližním žít novost milosti, která není ničím jiným než novostí Ježíše Krista.

(mig)