Římská katolická akce přišla na tuto ideu, jak oživit smysl nedělního kázání. Začalo se zatím jen v postní době, ale zdá se, že se iniciativa rozšíří, protože měla úspěch. Několik dní před nedělí, obyčejně už ve středu večer, se sešla tzv. ?tavola rotonda?, společná diskuse, na téma evangelia, která se budou v neděli číst. Vysvětlil je jeden exegeta, profesor biblických věd, po něm jeden patrolog shrnul některé myšlenky, které četli v textu Otcové církve. Nato promluvil básník, kterého evangelium inspiruje. A nakonec veřejný pracovník, sociolog nebo politik. Když šlo o téma pokušení Páně, setkal jsem se tu v diskusi s italským spisovatelem Pascolim.
Jeho samého, jak říkal, téma o pokušení Páně, vždycky fascinovalo. Citoval pasáže z lidové sicilské hry o tomto tématu a pak dodal, že si nedovede Krista bez pokušení vlastně ani představit. Lidé se diví, jak se mohl odvážit ďábel na samého Mesiáše. Pascoli tvrdil, že pokušení patří naprosto nutně k růstu každého velikána. Všecko velké vzniká jakousi zásadní volbou a bojem proti zlu.
Protože Pascoli navazoval na to, co já jsem před ním řekl o pokušení v analyse prvních Otců pouště, ve všeličems jsme se shodli, ale něco bylo potřeba přece jenom lépe ujasnit.
Je zajímavé, že považoval pokušení za nutný prvek duchovního růstu i sv. Antonín Poustevník. Od něho pochází známá věta: ?Kdo není pokoušen (ke zlému), ten se ani nespasí.? Duchovní život je nutně boj a bojuje se proti nějakému nepříteli. Evagrius, který je teoretik egyptských poustevníků, rozlišil tyto nepřátele na dvojí: vnější a vnitřní. Když se někdo rozhodne k duchovnímu životu, setkává se na počátku s mnoha vnějšími potížemi. Všecko se mu staví do cesty. Příbuzní ho nechápou, přátelé odrazují, známí mu překážejí. Ale to všechno časem pomine. Vnějších potíží den ze dne ubývá. Znamená to, že by nastal klid? Právě naopak. Nyní přišla doba potíží vnitřních. Když nás přestalo zajímat to, co se děje kolem nás, začnou se vyvalovat vlny zevnitř, ze srdce. Vzpomeneme si najednou na setkání, na která jsme už dávno zapomněli, vynoří se nápady, o kterých bychom si mysleli, že nejsme nikdy schopni něco podobného vymyslet, představy fantasie nabývají nestvůrné a perversní formy. Ve vlnách srdce se vynořil Leviathan, biblická mořská obluda.
Nezkušený se poleká, diví se tomu, co se tu děje. Vydává se v nebezpečí, že své nápady, představy a touhy uskuteční, že skočí do té mořské propasti, která se před ním otevřela. V tomto okamžiku se musí podle nauky mnichů objevit zkušený duchovní otec. Ten tyto všechny zjevy duchovního vývoje zná. Naučí nezkušeného rozlišovat mezi dobrem a zlem, ukáže mu, jak se proti zlému bojuje, jak se pokušení odporuje, jak v tomto neustálém denním boji o dobro člověk sílí a roste, jak se stává nakonec mužem Božím, který se pokušením ďábla směje.
Spisovatel Pascoli byl nadšen, když jsem mu popsal tento duchovní boj, jak jej znám ze spisů prvních mnichů. Řekl, že tak si i on představoval vývoj genia: neustálé rozhodování se mezi dobrem a zlem, výběr mezi mnoha možnostmi, volba té nejlepší.
Ale v další diskusi jsme se najednou začali rozcházet. Pascoli řekl, že se mu zdá, jakoby dobro i zlo patřilo k samé podstatě člověka, jakoby bylo v kořenech jeho bytí. Kdyby tam nebylo, z nikoho by nevyrostl genius nebo světec.
Tu jsem ovšem musel začít odporovat, Ujistil jsem ho, že chápu, co chce vyjádřit. Těšilo ho, když jsem ho upozornil, že se podobně vyjadřuje i Jakub Boehme, protestantský lidový mystik, tolikrát zásadně odsouzený a který přesto inspiruje mnoho velkých myslitelů. Ale v zájmu pravdy křesťanského zjevení musíme přece jenom jisté výrazy podstatně změnit. Nutí nás k tomu i tradice prvních mnichů, kteří tuto vnitřní zkušenost tak prožívali.
I tenkrát byli někteří, kteří dávali pokušení větší význam než má doopravdy. Byli to zvláště mniši syrští. Semitská rasa, ze které pocházeli, měla vždycky víc smyslu pro přímý zážitek než pro logické myšlení. Je to snad víc básnické, víc mystické, ale dar Boží je také rozum, který se snaží pochopit zjevenou pravdu.
Zjevení pak nám říká, že všecko, co Bůh stvořil, je dobré (srov. Gn 1,10 násl.). Není tedy možné, aby bylo zlo v nás, v naší podstatě, v našem kořenu. Syrští charismatičtí mniši, tzv. mesaliáni, mysleli, že je naše duše jenom jakoby bitevní pole, že je to město, o jehož vládu zápasí ďábel a Duch svatý, a že člověk se musí k jedné z těch válčících stran přidat.
Pravověrní církevní Otcové dali tomuto boji trochu jiný podklad. Duše je hrad dobra a Duch svatý má v něm své přirozené sídlo. Zlo doráží zvenčí, útočí ve formě zlých myšlenek, přání, obrazů. Ale ty nejsou ani z nás ani naše. Vniknou do nás a stávají se našimi teprve tehdy, až jim dobrovolně přivolíme, až jim dáme souhlas, až jim otevřeme sami brány srdce.
Možná někdo namítne, že není velký rozdíl mezi obojím pojetím, ať už nepřítel přichází zvenčí nebo zvnitřku, praktický důsledek je stejný. Bojuj proti zlu a budeš Božím mužem!
A přece rozdíl tu je podstatný. Nikdo nemůže klidně vzdorovat zlu, leda má-li čisté svědomí. Jak by však mohl mít čisté svědomí ten, kdo je vnitřně rozdělený, kdo je podle výroku Pascalova napůl anděl a napůl zvíře, nebo podle Luthera světec a démon současně? Kristus chce, abychom bojovali jako světci, mniši vedli ?andělský boj?. Zlo, kterému nepřivolíme a s kterým se neztotožníme, nepatří k nám, nejsme to my.
V dějinách musela církev vícekrát zasáhnout proti těm, kdo to nedovedli pochopit. Tak čteme např. v Denzingerových výpiscích z úředních církevních dokumentů také odsouzení článků Baiových a tuto definici: ?Žádostivost pochází z hříchu, ke hříchu vede, ale není hřích?. Biblické slovo žádostivost, epithymia, concupiscentia, vyjadřuje všechno to, po čem bychom rádi sáhli, i když je to v rozporu s Božím zákonem. Je to zakázané ovoce v ráji duše, které je pěkné na pohled (srov. Gn 3,6). Jsme zlí proto, že po zlém zatoužíme? Konkrétně řečeno: Jsem sebevrah, když mě napadne skočit z okna? Hřeším proti lásce k bližnímu, když mu závidím jeho úspěch. Nenávidím ho proto, že je mně krajně nesympatický? Jsem pijan, když se mi chce pít a hřeším proti 6. přikázání, když se rozpálila fantasie?
Učení církve je tu vždycky pevné. Všecka tato pokušení jsou z hříchu, jsou následek porušení, k hříchu vedou, když se jim neodporuje. Ale nejsou hřích. Jsou to bzučící mouchy okolo hlavy, které znervózňují, ale pevného nepřivedou z rovnováhy. Proto mohl být pokoušen i Kristus, ?svatý Boží? (Mk 1,24). Jsme denně pokoušeni i my; a přece i tím denně rosteme ve svatosti, k dospělosti Božích dětí (Ef 4,13).
odeslat článek
vytisknout článek
