Rádio Vaticana

Vatikán. Benedikt XVI. dnes přijal čestné občanství města Freising. V tomto německém městě, které papež navštívil během apoštolské cesty do své vlasti před čtyřmi roky, Josef Ratzinger prožil část svého mládí a byl zde vysvěcen na kněze. Freising tvoří spolu s Mnichovem centrum bavorské arcidiecéze, kterou v letech 1977 až 1982 spravoval tehdejší kard. Ratzinger. Čestné občanství předal Svatému otci starosta města.

Benedikt XVI. ve své neformální promluvě k delegaci města Freising přiznal dojetí, jež se ho zmocnilo, když se dozvěděl, že mu byla udělena tato pocta, a připomněl některé momenty z doby, kterou v tomto městě strávil. Zmínil zejména únor roku 1946, kdy byl po dlouhém očekávání znovu otevřen seminář, ve kterém do té doby sídlil lazaret válečných zajatců.

?Mohli jsme zahájit studia a to byl v našem životě významný moment. Konečně jsme nastoupili cestu, na kterou jsme se cítili povoláni. Z dnešního hlediska jsme žili poněkud spartánským životem, bez komfortu. Spali jsme ve velkých noclehárnách, studovali ve studovnách a byli jsme šťastni nejen proto, že jsme vyvázli z běd a nebezpečí nacismu a války, ale protože jsme byli svobodní. A především proto, že jsme se mohli připravovat na naše povolání.?

Věděli jsme, pokračoval papež, že ?Kristus je silnější než tyranie, než moc její ideologie a jejích represivních mechanismů?.

?Věděli jsme, že čas a budoucnost patří Kristu; věděli jsme, že Pán nás povolal a že nás potřebuje. A věděli jsme, že lidé té doby zase čekali na nás, čekali na kněze, kteří přijdou s novým nadšením víry budovat živý dům Boží.?

Benedikt XVI. věnoval vzpomínku rovněž učitelům gymnázia, kde nejprve studoval a později nějaký čas také vyučoval. ?Nebyli to jenom profesoři, vzpomínal papež, ale především vyučující, kteří se neomezovali jenom na podávání základů svojí specializace, ale jejichž hlavním cílem bylo, aby ve studentech zakořenila víra a byli schopni ji šířit v nové době s novými problémy.
Benedikt XVI. připomněl pak ty nejosobnější okamžiky svého kněžského svěcení z 29.června 1951, kdy za tónů litanie ke všem svatým ležel na podlaze před oltářem:

?Když je člověk obrácen tváří k zemi, vědom si své ubohosti, ptá se: budu opravdu toho všeho schopen? Zároveň přitom znějí jména svatých, zatímco společenství věřících v modlitbě opakuje ?vyslyš nás, pomoz mu?. Roste tak sice vědomí vlastní slabosti a neschopnosti, ale zároveň i jistota, že nejsem sám. Kolem mne je tolik dalších! Celé společenství svatých je se mnou a pomáhá mi. Proto se mohu vydat na tuto cestu a vést druhé na jejich cestě. ?

Po vzpomínce na okamžik svého svěcení ve Freisingu Benedikt XVI. vzpomněl také na tři roky, které strávil v nedalekém Lerchenfeldhofu, vybavil si okolní krajinu a návrší Domberg, kde stojí dóm a ční jeho věže, jen nedaleko od mnichovského letiště:

?Dóm poukazuje na jinou výšinu než tu, kterou můžeme dosáhnout letadlem, ukazuje pravou výšinu, Boží výšinu, z níž proudí láska, která nás činí lidmi a která nám dává opravdové ?lidské bytí?. Dóm pak připomíná nejen výšku, ale šířku Boží, která nás formuje a vytváří z nás lidi a ukazuje nám cestu. Dóm ukazuje šíři nejen tím, že v sobě obsahuje staletí víry a modlitby společenství svatých a těch, kteří věřili, doufali, modlili se, trpěli a radovali se tam před námi; ukazuje šíři všech věřících všech dob a sahá tak dále než globalizace, protože v odlišnosti a protilehlosti kultur a původu dává vnitřní sílu jednoty, dává nám to, co nás může spojovat: jednotící sílu toho, že jsme milováni samotným Bohem.?

Řekl Benedikt XVI. v závěru své improvizované promluvy k delegaci města Freising, které mu udělilo čestné občanství.

(mig)