Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Ctění umělci,
Dámy a pánové!

S velkou radostí vás přijímám na tomto majestátném místě bohatém na umění a paměť. Všechny a ke každého srdečně zdravím a děkuji vám, že jste mé pozvání přijali. Tímto setkáním toužím vyjádřit a obnovit přátelství církve se světem umění, přátelstvím, které utužil čas, poněvadž křesťanství již od svého počátku dobře chápalo hodnotu umění a moudře užívalo jeho různorodé jazyky při předávání svého neměnného poselství spásy. Toto přátelství je třeba neustále prosazovat a podporovat, aby bylo autentické a plodné, odpovídalo době a bralo do úvahy sociální a kulturní situace a změny. A to je důvod tohoto našeho setkání. Srdečně děkuji mons. Gianfranco Ravasimu, předsedovi Papežské radě pro kulturu a Papežské komise pro církevní kulturní památky za to, že jej se svými spolupracovníky uspořádal a připravil, a také za jeho slova na uvítanou. Zdravím pány kardinály, biskupy, kněze a vážené přítomné osobnosti. Děkuji také Papežskému chrámovému sboru Sixtina, který tuto významnou událost doprovází. Protagonisté tohoto setkání jste vy, drazí a ctění umělci, z různých zemí, kultur a náboženství. Možná jste i zcela vzdálení náboženským zkušenostem, ale toužíte po určité komunikaci s katolickou církví bez omezování obzoru bytí na pouhou materiálnost, na reduktivní a banalizující perspektivu. Reprezentujete rozmanitý svět umění a právě proto bych vaším prostřednictvím chtěl vyzvat všechny umělce k přátelství, dialogu a spolupráci.

Tuto chvíli obohacují některé významné okolnosti. Vzpomeňme na desetileté výročí Listu umělcům od mého ctihodného předchůdce Jana Pavla II. Tento papež, sám rovněž umělec, v předvečer Velkého Jubilea roku 2000 poprvé přímo oslovil umělce slavnostní formou papežského dokumentu a přátelským tónem konverzace mezi ?těmi, kteří ? jak praví v úvodu ? dychtivou odevzdaností hledají nové ?epifanie? krásy.? Tentýž papež před 25 lety prohlásil patronem umělců Beato Angelica, kterého představil jako vzor dokonalého souladu mezi vírou a uměním. Moje mysl pak zalétá k 7.květnu roku 1964, kdy se před 45 lety na tomtéž místě jako dnes uskutečnilo historické setkání, po kterém velmi toužil papež Pavel VI., aby tak potvrdil přátelství mezi církví a uměním. Slova, která při té příležitosti pronesl, dosud znějí pod touto klenbou Sixtinské kaple a dotýkají se srdce a intelektu. ?My vás potřebujeme ? řekl. Naše služba potřebuje vaši spolupráci. Protože, jak víte, naší službou je hlásat, zpřístupňovat a činit srozumitelným, ba dojímavým, svět ducha, neviditelného, nevyslovitelného Boha. A v tom vy jste mistři. Je to vaše řemeslo, vaše poslání; vaše umění spočívá v tom, že dostanete z duchovního nebe jeho poklady a odějete je slovem, barvami, formami, přístupností? (Insegnamenti II, 1964, 313). Pavel VI. si vážil umělců natolik, že k nim pronesl slova opravdu smělá: ?Kdyby se nám nedostávalo vaší pomoci ? řekl tehdy ? stala by se naše služba žvatlavou a pochybnou a musela by vyvíjet snahu být sama uměním, ba dokonce proroctvím. Aby se pozvedla k moci lyrického vyjádření intuitivní krásy, musela by v sobě spojit kněžství s uměním? (Ibid., 314). Pavel VI. tehdy přijal závazek ?opětovně nastolit přátelství mezi církví a umělci? a požádal je, aby jej navázali a sdíleli, vážně a objektivně analyzovali důvody, které tento vztah narušily, a každý aby s nadšením a odvahou převzal zodpovědnost za obnovu a prohloubení cesty poznání i dialogu vzhledem k autentické ?obrodě? umění v kontextu nového humanismu.

Ono historické setkání, jak jsem řekl, se konalo tady, v této svatyni víry a lidské kreativity. Není tedy náhodou, že se setkáváme právě na tomto místě, jež je cenné svou architekturou a svými symbolickými rozměry, ale ještě více svými freskami, které je činí nezaměnitelným, počínaje mistrovskými díly Perugina, Botticelliho, Ghirlandaia a Cosima Rosselliho, Luca Signorelliho a dalších, až k Dějinám stvoření a Poslednímu soudu, výjimečných děl Michelangela Buonarrottiho, který tady zanechal jedno z nejmimořádnějších děl celých dějin umění. Často zde také zněl univerzální jazyk hudby díky géniu velkých skladatelů, kteří dali své umění do služeb liturgie, aby pomohli duši povznést se k Bohu. Sixtinská kaple je zároveň jedinečnou schránkou paměti a vytváří tak velkolepý a strohý scénář událostí, které poznamenávají dějiny církve a lidstva. Tady, jak víte, kardinálský sbor volí papeže; tady jsem také já s chvěním a absolutní důvěrou v Pána prožíval nezapomenutelný moment svého zvolení za nástupce apoštola Petra.

Drazí přátelé, nechme se dnes těmito freskami oslovit a přitáhnout k poslednímu cíli lidských dějin. Poslední soud, který se nachází za mnou, připomíná, že dějiny lidstva jsou pohybem a výstupem, nevyčerpatelným tažením k plnosti, k poslednímu štěstí, k horizontu, který neustále přesahuje přítomnost a zároveň ji proniká. Ve své dramatičnosti však tato freska klade před náš zrak také nebezpečí definitivního pádu člověka, hrozby, která visí nad lidstvem, pokud se nechá svádět silami zla. Freska tak vydává mocný křik prorokující proti zlu; proti každé formě nespravedlnosti. Avšak pro věřící je vzkříšený Kristus Cestou, Pravdou a Životem. Pro toho, kdo jej věrně následuje, je Branou, jež vede k patření na Boha ?tváří v tvář?, odkud již neomezeně proudí plné a definitivní štěstí. Michelangelo tak našemu zraku nabízí Alfu a Omegu, Počátek i Konec dějin, a vyzývá nás kráčet s radostí, odvahou a nadějí cestou života. Dramatická krása Michelangelovy malby v jejích barvách a formách se tedy stává zvěstí naděje, mocnou výzvou pozvednout zraky k poslednímu horizontu. Hluboké pouto krásy a naděje je rovněž podstatným jádrem sugestivního Poselství, které Pavel VI. adresoval umělcům na závěr Druhého vatikánského ekumenického koncilu 8.prosince 1965: ?Vám všem ? prohlásil slavnostně ? církev koncilu praví naším hlasem: jste-li přáteli opravdového umění, jste našimi přáteli!? (Enchiridion Vaticanum, 1str.305). A dodal: ?Svět, ve kterém žijeme, potřebuje krásu, aby nepropadl beznaději. Krása, stejně jako pravda, je tím, co vlévá radost do srdce lidí, je oním cenným plodem, který odolává hlodání času, sjednocuje generace a umožňuje jim v úžasu vzájemně komunikovat. A to díky vašim rukám? Pamatujte, že jste ve světě strážci krásy.? (Ibid.). Současnost je, bohužel, poznamenána kromě negativních jevů na rovině sociální a ekonomické, také ochabováním naděje, určitou nedůvěrou v lidských vztazích, takže narůstají příznaky rezignace, agresivity a zoufalství. Světu, ve kterém žijeme, pak hrozí, že změní svou tvář v důsledku ne vždy moudrého jednání člověka, který namísto pěstování krásy, nesvědomitě vykořisťuje zdroje planety ku prospěchu menšiny a nezřídka znetvořuje přírodní krásy. Co může dodávat nadšení a důvěru, co může dodávat odvahu lidské duši znovu nalézat cestu, pozvedat zrak k horizontu a snít život hodný svého povolání, ne-li krása? Vy dobře víte, drazí umělci, že zkušenost krásy - autentické, nikoli pomíjivé a povrchní krásy - není při hledání smyslu a štěstí něčím podružným či druhotným, protože tato zkušenost nevzdaluje od reality, nýbrž naopak vede k výstižné konfrontaci s každodenním životem, který vysvobozuje ze zatemnění, proměňuje ho a činí jej zářivým, krásným.

Podstatnou funkci pravé krásy ozřejmil už Platon a spočívá v tom, že člověku uděluje hojivý ?záchvěv?, který mu umožní vyjít ze sebe samého, vytrhává jej z rezignace, ze smíření se s každodenností, připravuje mu i soužení jako zraňující šíp, ale právě tak ho ?probouzí? a opětovně mu otevírá zrak srdce i mysli, dává mu křídla i rozlet. Dostojevského výraz, který ocituji, je bezpochyby smělý a paradoxální, ale vybízí k zamyšlení: ?Lidstvo může žít bez vědy a může žít bez chleba, ale jedině bez umění by žít nemohlo, protože pak by už na světě nebylo co dělat. V tom je celé tajemství, celé dějiny.? Malíř Georges Braque jakoby v ozvěně praví: ?Umění se dělá, aby zneklidňovalo, zatímco věda ubezpečuje.? Krása otřásá, ale právě tak odkazuje člověka k jeho poslednímu určení, uvádí ho znovu na cestu, naplňuje ho novou nadějí, dodává mu odvahu žít až do dna jedinečný dar bytí. Hledání krásy, o které mluvím, evidentně nespočívá v útěku do iracionálna nebo pouhého estetismu.

Příliš často je však propagovaná krása iluzorní a lživá, mělká a oslňující, ba omračující, a namísto toho, aby dala lidem vyjít ze sebe, otevřela je k horizontům pravé svobody a přitáhla vzhůru, uvězňuje je v nich samotných a ještě více je zotročuje, zbavuje naděje i radosti. Jde o svůdnou, ale pokryteckou krásu, která budí žádostivost, vůli po moci, majetku a utiskování druhého a která se velmi záhy mění na svůj opak, nabývá podob obscénnosti, výstřelku či samoúčelné provokace. Autentická krása však odemyká lidské srdce nostalgií, hlubokou touhou poznat, milovat a jít k Druhému, Jinému. Dovolíme-li kráse, aby se nás vnitřně dotkla, zranila nás a otevřela nám oči, objevíme znovu radost nazírání, schopnost chápat hluboký smysl naší existence, Tajemství, jehož jsme součástí a z něhož můžeme čerpat plnost, štěstí a nadšení ke každodennímu snažení. Jan Pavel II. v Listě umělcům cituje v této souvislosti polského básníka Cypriana Norwida: ?Krása má nadchnout pro práci, práce je pro vzkříšení? (č.3). A potom dodává: ?Jakožto hledání krásy, jež je plodem představivosti, přesahující všednost, je umění co do své povahy určitým druhem apelu na Tajemství. Dokonce i při zkoumání nejtemnějších hlubin duše nebo nejotřesnějších aspektů zla je umělec v jistém smyslu hlasem universálního čekání na vykoupení.? (č.10). A v závěru tvrdí: ?Krása je šifrou tajemství a odkazem na transcedenci? (č. 16).

Tato poslední vyjádření nás v našem přemítání nutí postoupit o krok vpřed. Krása, počínaje tou, která se projevuje v kosmu a v přírodě, až k té, která se vyjadřuje uměleckou tvorbou, právě proto, že otevírá a rozšiřuje horizonty lidského vědomí, může jej odkazovat nad ně samotné, dát mu přistoupit k propasti Nekonečna, a může se právě proto stát cestou k Transcendentnu, k poslednímu Tajemství, k Bohu. Umění ve všech svých výrazech, konfrontuje-li se s velkými otázkami existence, se základními tématy, z nichž vyplývá smysl života, může nabýt náboženské platnosti a proměnit se na hlubokou cestu vnitřní reflexe a na spiritualitu. Tuto spřízněnost, tento soulad mezi cestou víry a uměleckým přístupem dosvědčují nespočetná umělecká díla, jejímiž protagonisty jsou osobnosti, příběhy a symboly onoho nezměrného pokladu ?tvarů? ? v nejširším smyslu slova ? kterým je Bible, Písmo svaté. Velké biblické příběhy, témata, obrazy, podobenství inspirovaly nesčetná mistrovská díla v každém uměleckém odvětví a promlouvaly k srdcím všech generací věřících prostřednictvím řemeslných děl a konkrétních dovedností, jež jsou neméně výmluvná a strhující.

V této souvislosti se mluví o via pulchritudinis, cestě krásy, která je zároveň uměleckým, estetickým přístupem a cestou víry a teologického hledání. Teolog Hans Urs von Balthasar začíná své velké dílo, nazvané Gloria. Estetická teologie těmito působivými slovy: ?Naším počátečním slovem je krása. Krása je poslední slovo, které si myslící intelekt může dovolit vyslovit, neboť tím korunuje, jako aureola nepostižitelné nádhery, dvojitou hvězdu pravdy a dobra a jejich nerozdělitelného vztahu.? A potom dodává: ?Je to krása nezištná, bez níž byl starý svět nesrozumitelný, ale která se hned na počátku rozloučila s moderním světem zájmů, aby jej ponechala jeho chamtivosti a smutku; krása, kterou už ani náboženství nemiluje a nestřeží.? A uzavírá: ?Komu při jejím vyslovení hraje na rtech úsměv, protože ji považuje za exotickou tretku buržoazní minulosti, ten si může být jistý, že ? vskrytu či navenek ? nebude už schopen se modlit a vbrzku ani milovat.? Cesta krásy nás tedy vede k chápání Celku ve zlomku, Nekonečného v tom, co je konečné, Boha v dějinách lidstva. Simone Weil v této souvislosti napsala: ?Ve všem, co v nás vzbuzuje cítění ryzosti a autenticity krásy, skutečně je Boží přítomnost. Je to jakoby druh Vtělení Boha ve světě, jehož krása je toho znamením. Krása je experimentální důkaz, že vtělení je možné. Proto je každé umění svou podstatou v první řadě náboženské.? A ještě pronikavější je tvrzení Hermanna Hesseho: ?Umění znamená ukázat Boha uvnitř všeho?. S odvoláním na slova papeže Pavla VI., služebník Boží Jan Pavel II. opětovně vyslovil touhu církve obnovit dialog a spolupráci s umělci: ?Aby církev mohla předávat poselství, které ji svěřil Kristus, potřebuje umění? (List umělcům, č.12); ale hned poté klade otázku: ?Má umění zapotřebí církve?? a povzbuzuje pak umělce, aby znovu objevili náboženskou zkušenost a aby v křesťanském zjevení a ve ?velkém kódu?, kterým je Bible, objevili pramen nové a motivované inspirace.

Drazí umělci, ještě než skončím rád bych vám stejně jako moji předchůdci i já adresoval srdečnou, přátelskou a zanícenou výzvu. Vy jste strážci krásy; vy máte díky svému talentu možnost mluvit k srdci lidstva, dotýkat se individuální i kolektivní vnímavosti, vyvolávat sny a naděje, rozšiřovat horizonty poznání a lidského nasazení. Buďte proto za obdržené dary vděční a plně si uvědomujte velkou odpovědnost sdělovat krásu, za sdílení v kráse a skrze krásu! Buďte také vy, prostřednictvím svého umění pro lidstvo hlasateli a svědky naděje! Nemějte strach konfrontovat se s prvním a posledním zdrojem krásy, vést dialog s věřícími, s těmi, kdo se jako vy považují za poutníky světem a dějinami vstříc nekonečné Kráse! Víra vašemu talentu nic neodnímá, ba dokonce jej povznáší, živí a povzbuzuje překračovat práh a nazírat okouzlenýma a dojatýma očima na poslední a definitivní cíl, nikdy nezapadající slunce, jež osvěcuje a zkrášluje přítomnost.

Svatý Augustin, zamilovaný opěvovatel krásy uvažuje o posledním určení člověka a jakoby ante litteram tj. ještě než byl namalován komentuje scénu Posledního soudu, kterou máte před sebou: ?Budeme se tedy, bratři, těšit z pohledu na to, co jsme nikdy neviděli, slyšením toho, co jsme dosud neslyšeli a nikdy si nepředstavili: z vize, která překonává všechny pozemské krásy, zlato, stříbro, lesy a pole, moře a nebe, slunce a měsíc, hvězdy a anděly; a to proto, že je zdrojem každé jiné krásy? (In Ep. Jo. Tr. 4,5: PL 35, 2008). Přeji vám všem, drazí umělci, abyste nesli ve svých očích, ve svých rukách, ve svém srdci tuto vizi, aby vám dávala radost a stále inspirovala vaše krásná díla. Ze srdce vám žehnám a stejně jako to učinil Pavel VI. vás zdravím jediným slovem: nashledanou!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy