Jeden newyorský novinář se zeptal dalajlámy, kolik času by měl člověk v pracovním shonu, kulturním vyžití a ve sportovní činnosti nebo zábavě věnovat každý den modlitbě. Dalajláma ho odměnil úsměvem za takovou otázku, zamyslel se, pak upřel pohled na čekajícího reportéra a klidně ale bez okolků odpověděl: ?Myslím, že by mohly stačit čtyři hodiny denně?.
Čtu tento téměř františkánský ?kvítek? v jednom americkém týdeníku; autor se ale dušuje, že je autentický. Téměř cítím vzedmutý příboj námitek, že dalajláma je člověk Dálného východu, že nezná složitost současného západního života, kolik hodin jen vyžaduje, aby každý odpracoval v továrně nebo v kanceláři, jak narůstají povinnosti a úkoly, jak je každý den protkán desítkami zádrhelů, jejichž rozuzlení či rozetnutí bere klid. Je v tom hodně pravdy: naše existenční rytmy jsou odlišné od rytmů nějakého Inda nebo Tibeťana. Ale pozor nesmíme přehánět ve snaze jeho tvrzení odmytyzovat, protože máme hmatatelný důkaz, jak tato slova onoho, zbožného, spravedlivého a moudrého člověka naplnila jiná osoba, která také pracovala v Indii, ale byla křesťanka a ještě k tomu ze Západu, totiž blah. Matka Tereza z Kalkuty. Každý den strávila hodiny v modlitbách a přesto vykonala pro ty poslední na zemi mnohem více než celé lidumilné organizace nebo upachtění sociální pracovníci.
Zkusme se zamyslet nad oněmi požadovanými čtyřmi hodinami modlitby, jež se mnohým na první pohled zdály jako nemístný vtip. Odpovězme si upřímně na otázku: ?Kolik hodin strávíme před televizní obrazovkou?? Kdyby se ten novinář ptal dalajlámy, kolik času může aktivní člověk věnovat televizi, a kdyby dostal tutéž odpověď: ?Myslím, že by mohly stačit čtyři hodiny?, získal by uznání a všeobecnou pochvalu.
Přišel jsem jednou na bránu kláštera. Bratr fortnýř mě doprovázel, ale všude vládlo podezřelé ticho. Ptám se: ?Kde jsou všichni?? ?Inu, konají adoraci před satanášem!? Také se to dá odbýt jako nemístná jízlivost zarytého odpůrce televize. Ale...!?
Všichni, kdo dosvědčovali účinným a horlivým způsobem lásku, kteří se bezvýhradně dávali a dokázali zapalovat svou vírou druhé, tímže vytvářeli díla, jež trvají podnes (pomysleme např. na sv. Kamila de Lellis nebo sv. Jana z Boha nebo sv. Jana Boska), vyhradili ve svých všedních dnech či nocích dlouhé hodiny Bohu. Netroškařili, jak to děláme my, když si myslíme, že je všechno v pořádku, že stačí těch několik minut ráno a večer, věnovaných rychle odříkané modlitbičce.
Mám před sebou seznam 108 kněží zabitých komunistickými partyzány v posledních letech války, ale hlavně po jejím skončení. Při takové litanii jezdí mráz po zádech: Don Giuseppe Amateis, Turín, farář, zabit ranami sekyrou 16.3.1944. Don Ugo Bardotti, San Miniato, farář, zasažen do srdce střelou 4.2.1951 (šest let po skončení války!!!), Don Vittorio Barel, Vittorio Veneto, ekonom semináře, zastřelen komunisty ze samopalu 26.10. 1944, Don Alberto Corsi, Reggio Emilia, zmasakrován i s hospodyní, 22.9.1944, Don Sante Fontana, Pontremoli, mučen a zastřelen z pistole 16.1.1945, Don Ernesto Talé, Modena, farář, zrádně zabit i se svou sestrou 11.12.1944, P. Bruno Zanella, Čína, misionář, uškrcen a vhozen do žumpy čínskými komunisty 19.11.1944. Uvádím sedm spravedlivých, i když bych nejraději uvedl všechna jména.
Na podzim roku 2003 vyšla kniha dlouholetého komunistického funkcionáře Giampaola Pansy ?Krev poražených?. Měla v Itálii asi stejný význam jako v Německu před několika léty kniha Güntera Grassa ?Račí krok?. Po prvé levicový autor střízlivě a objektivně uvádí fakta o poválečných čistkách, při nichž partyzáni a milicionáři zabili ve jménu třídního boje a neskrývaného cíle rozpoutat komunistickou revoluci tisíce osob ? mluví se o dvaceti tisících. V pověstném ?rudém trojúhleníku? partyzáni zavraždili 30 kněží: 8 z diecéze Bologna, 4 v Modeně, 8 v Reggio Emilia, 4 v Imole, 1 v Ravenně atd. Avšak vraždění kněží se neomezilo jen na komunistickou baštu, provincii Emilia Romagna; byly postiženi i kněží v Turínu, v Locri (kde byl farář zastřelen milicionáři ?komunistické republiky Caulonia?), na Benátsku i v Toskánsku. Další žhavou oblastí byla Goricie a Istrie, kde skončilo více než 15 kněží a řeholníků ve vápencových ?foibách?. Paolo Mieli, redaktor Corriere della Sera to otevřeně nazývá ?úděsná jatka?, kdy faráři bránili své farníky před svévolnými represáliemi partyzánů. Byla to ?hromadné popravy? spravedlnosti lidu, který povstal proti utlačovatelskému režimu, jak se snaží namluvit levicová propaganda? Avšak většina farářů byla zavražděna neznámými vrahy, kteří je přepadali v noci, leckdy i pod záminkou, aby šli zaopatřit umírajícího, anebo prostě při plenění na farách.
O těchto kněžích zabitých komunnisty se dodnes ?politicky korektně? mlčí, nebo musí mlčet podle ideologického klíče. Devět kněží zabitých nacisty bylo vyznamenáno medajlí Italské republiky. Pro těch 108 zavražděných komunisty. Nic.
Začíná aspoň nyní, po šesesáti letech, podpisová akce na vyhlášení Dne obětí komunistických čistek. I v Itálii by levicové síly rády udělaly tlustou čáru a nepřipustili žádné historické objasnění poválečných zločinů. Není to nijak originální myšlenka, která se v pokomunistických dějinách naší vlasti propaguje: Udělat tlustou čáru za minulostí a nepřipomínat zločiny z odsunu Němců či za 40 let komunistického režimu. Vzpomínám si, jak při jedné debatě P. Konrád Kubeš S.J. ? bylo to v padesátých letech v Oseku, kdy jsme už prodělali noční přepad klášterů, zatčení, odvlečení na nucené práce, výslechy, řvaní a ponižování a jiné líbeznosti komunistické převýchovy vyhrazené řeholníkům - utrousil svým charakteristicky břitkým způsobem poznámku: ?Myslíte, že se členové Rudých gard, kteří prováděli odsun Němců, s mučením i vražděním, každý den modlili, že chodili na mši sv a přijímali svátosti??
A jsme opět u oné dalajlámovy rady. "Myslím, že by mohly stačit čtyři hodiny modlitby denně". Tváří v tvář hekatombám nevinných obětí se to zase tak nemístné nezdá! Viďte!
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
