Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry velké benediktinské rodiny!

Jsem obzvláště vděčný, že mohu závěr své dnešní návštěvy, strávit na tomto posvátném místě, v opatství, které bylo čtyřikrát zničeno a zase postaveno, naposledy po bombardování za druhé světové války před 65 lety. Succisa virescit: slova jeho nového erbu dobře vyjadřují jeho dějiny. Montecassino jako staletý dub zasazený svatým Benediktem, byl ?prořezán? válečným násilím, ale povstal ještě mocněji. Nejednou jsem měl příležitost těšit se ze zdejší pohostinnosti mnichů a strávil jsem v tomto opatství nezapomenutelné chvíle ztišení a modlitby. Tento večer jsme zahájili zpěvem Laudes regiae v úvodu společného slavení nešpor ze slavnosti Ježíšova Nanebevstoupení. Každému z vás chci říci, jak mne těší, že sdílím tyto chvíle modlitby spolu s vámi. Všechny vás srdečně zdravím a děkuji za přijetí, které jste připravili mně a těm, kdo mne na této apoštolské pouti doprovázejí. Zdravím zejména opata dom Pietra Vittorelliho, který mi tlumočil vaše pocity. Zdravím také přítomné opaty a abatyše benediktinských komunit.

Dnešní liturgie nás vybízí rozjímat tajemství Pánova Nanebevstoupení. V krátkém čtení z prvního Petrova listu jsme byli vybídnuti pohlédnout na svého Vykupitele, který ?vytrpěl jednou smrt za hříchy?, aby nás přivedl k Bohu, po jehož pravici se nalézá po té, co ?se odebral do nebe a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly? (srov. 1 Petr 3,18.22). Ježíš ?byl vzat vzhůru? a zmizel svým učedníkům z očí, ale přesto je neopustil: ?byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život? (1 Petr 3,18), a nyní je přítomen novým způsobem niterně ve věřících, a v Něm je spása nabízena každé lidské bytosti bez rozdílu národnosti, jazyka a kultury. První Petrův list obsahuje přesné odkazy na základní kristologické události křesťanské víry. Snahou apoštola je osvětlit universální přínos spásy v Kristu. Podobnou snahu nalézáme u svatého Pavla, jehož dvoutisícileté výročí narození slavíme, a který píše Korintské komunitě: ?Umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých? (2 Kor 5,15).

Nežít pro sebe, ale pro Krista ? to je to, co dává plný smysl životu toho, kdo se Jím nechal uchvátit. Jasně to ukazují duchovní a lidské osudy svatého Benedikta, který opustil všechno a věrně následoval Ježíše. Vtělil do svého života evangelium a stal se iniciátorem nezměrného hnutí duchovní a kulturní obnovy Západu. Rád bych zde poukázal na jednu mimořádnou událost z jeho života, o níž referuje životopisec svatý Řehoř Veliký, a vám je jistě dobře známa. Dalo by se skoro říci, že také svatý Patriarcha byl ?vzat vzhůru? jakousi nepopsatelnou mystickou zkušeností. V noci 29.října roku 540 ? čteme v jeho životopise ? když stál u okna ?s očima upřenýma ke hvězdám zahloubal se světec do božské kontemplace a pocítil, že jeho srdce zahořelo? Hvězdné nebe bylo pro něho jako vyšívaná opona halící Svatého svatých. Náhle jeho duše pocítila, že je přenesena na druhou stranu opony, aby bezprostředně nazírala tvář Toho, který přebývá v nedostupném světle? (srov. A.I.Schuster, Storia di san Benedetto a dei suoi tempi, Ed.Abbazia di Viboldone, Milano, 1965, str. 11). Poté co byl podobně jako Pavel vytržen do nebe, musel se v důsledku této mimořádné duchovní zkušenosti zajisté změnit i život svatého Benedikta, musel začít nový život. Přestože vidění bylo přechodné, účinky zůstaly, ba jeho samotná fyziognomie, jak tvrdí životopisci, byla pozměněna, jeho vzhled zůstal navždy prozářen a jeho vystupování bylo andělské, takže ačkoli žil na zemi, bylo zřejmé, že jeho srdce je už v Ráji.

Svatý Benedikt obdržel tento božský dar určitě ne proto, aby byla uspokojena jeho intelektuální zvědavost, ale spíše proto, aby charisma, kterým jej Hospodin obdařil, mělo schopnost reprodukovat v klášteře samotný nebeský život a zavést harmonii stvoření skrze kontemplaci a práci. Právem jej proto církev ctí jako ?vynikajícího učitele mnišského života? a ?učitele duchovní moudrosti v lásce k modlitbě a k práci?; ?zářivého vůdce národů ve světle evangelia?, který ?pozvedl k nebi zářivou cestu? a učí lidi všech dob hledat Boha a Jím připravené věčné bohatství (srov. Preface o světci v mnišském dodatku k ŘM, 1980, 153).

Ano, Benedikt byl zářivým příkladem svatosti a ukázal mnichům Krista jako jediný velký ideál; byl mistrem civilizace, která nabízí vyváženou a odpovídající vizi božských požadavků a posledních cílů člověka, měl také stále na paměti potřeby a důvody srdce při vyučování a vytváření autentického a trvalého bratrství, aby ve spleti sociálních vztahů nezmizel zřetel na jednotu ducha, schopnou ustavičně tvořit a živit pokoj. Nikoli náhodou slovo Pax vítá poutníky a návštěvníky u bran tohoto opatství, rekonstruovaného po nezměrné destrukci za druhé světové války a tyčícího se jako mlčenlivá výzva k odmítnutí každé formy násilí a k vytváření pokoje v rodinách, společenstvích, mezi národy a v celém lidstvu. Svatý Benedikt vybízí každého, kdo vystupuje na tuto horu, aby hledal pokoj a následoval ho: ?inquire pacem et sequere eam (Žl 33,14-15)? (Řehole, Prolog, 17).

Kláštery se v této škole staly během staletí zapálenými středisky dialogu, setkání a požehnaného smísení různých národů, sjednocených evangelní kulturou pokoje. Mniši dovedli vyučovat slovem a příkladem umění pokoje a konkrétně tak uskutečňovat tři ?závazky?, které Benedikt označuje za nezbytné pro zachování jednoty Ducha mezi lidmi: kříž, který je samotným zákonem Kristovým; kniha, tj. kultura; a pluh, který naznačuje práci, vládu nad hmotou a časem. Díky působení klášterů, artikulovaného v tomto trojím každodenním úsilí modlitby, studia a práce, dosáhly celé národy evropského kontinentu autentického osvobození a blahodárného mravního, duchovního a kulturního rozvoje, dostalo se jim výchovy ke smyslu pro kontinuitu s minulostí, pro konkrétní nasazení za obecné dobro a pro otevřenost k Bohu a k transcendentní dimenzi. Modleme se, aby si Evropa dovedla stále cenit tohoto odkazu křesťanských principů a ideálů, které jsou nezměrným kulturním a duchovním bohatstvím.

To je možné pouze tehdy, přijímá-li se stálé učení svatého Benedikta, totiž querere Deum, hledání Boha, jakožto základního úsilí člověka. Lidská bytost neuskuteční plně sebe sama a nemůže být plně šťastna bez Boha. Je právě na vás, drazí mniši, abyste byli živými příklady tohoto vnitřního a hlubokého vztahu k Bohu a bez kompromisů uskutečňovali program, který váš Zakladatel shrnul slovy ?nihil amori Christi praeponere? ? ?nic ať nemá přednost před láskou ke Kristu? (Řehole 4,21). V tom spočívá svatost, nabídka platná pro každého křesťana zejména v naší době, v níž je tak zřejmá nezbytnost zakotvit život a dějiny v pevných duchovních základech. Proto je vaše povolání, drazí bratři a sestry, více než aktuální a vaše mnišské poslání je nezbytné.

Svatý patron Evropy z tohoto místa, kde spočívají jeho ostatky, i nadále všechny zve, aby pokračovali v jeho díle evangelizace a humanizace. Povzbuzuje v první řadě vás, drazí mniši, abyste zůstali věrni duchu počátků a byli autentickými interprety jeho programu duchovní a sociální obnovy. Kéž vám Pán udělí tento dar na přímluvu vašeho Zakladatele, jeho sestry svaté Scholastiky a řádových světců a světic. A nebeská Matka Páně, kterou dnes vzýváme jako Pomocnici křesťanů, kéž nad vámi bdí a chrání toto opatství a všechny vaše kláštery jakož i toto diecézní společenství, které žije v okolí Montecassina. Amen!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie