Drazí bratři a sestry,
Dnes bych rád mluvil o apoštolské cestě, kterou jsem vykonal do Svaté země ve dnech 8. až 15.května a za niž nepřestávám děkovat Pánu, protože se projevila jako velký dar Petrovu nástupci i celé církvi. Rád bych znovu vyjádřil své upřímné poděkování Jeho blaženosti patriarchovi Fouad Twalovi, biskupům různých ritů, kněžím, františkánům z kustodie Svaté země. Děkuji králi a královně Jordánska, prezidentovi Izraele a prezidentovi Palestinské samosprávy, spolu s příslušnými vládami, všem autoritám a těm, kteří se různými způsoby podíleli na zdárném průběhu návštěvy. Byla to především pouť, ba dokonce pouť
par excellence k pramenům víry; a současně pastorační návštěva církve, která žije ve Svaté zemi: společenství jedinečného významu, protože představuje živou přítomnost v místech svého vlastního počátku.
První etapa cesty se od 8.do 11.května uskutečnila v Jordánsku, na jehož území se nacházejí dvě hlavní posvátná místa: Hora Nebo, z níž Mojžíš spatřil Zaslíbenou zemi a kde zemřel, aniž by do ní vstoupil; a potom Betánie ?za Jordánem?, kde podle čtvrtého evangelia sv. Jan začal křtít. Mojžíšův památník je místo mocného symbolického významu; mluví k nám o naší situaci jakožto poutníků mezi ?již? a ?ještě ne?, mezi příslibem tak velkým a krásným, že nám oporou na cestě, a dovršením, které nás přesahuje a které přesahuje také tento svět. Církev žije v sobě samé tento ?eschatologický a poutní ráz?; je již sjednocena s Kristem svým ženichem, ale svatební slavnost je zatím jenom předchutí v očekávání jeho slavného návratu na konci časů (srov. Lumen gentium, 48-50). V Betánii jsme měl to potěšení požehnat základní kameny prvních dvou kostelů, budovaných v oblasti, kde křtil svatý Jan. Tento fakt je znamením otevřenosti a respektu, kterým se v hášimovském království těší náboženská svoboda a křesťanská tradice, což si zasluhuje velkého ocenění. Měl jsem příležitost vyjádřit toto zasloužené uznání, pojící se s hlubokou úctou, muslimské komunitě, náboženským představitelům, diplomatickému sboru a rektorům univerzit v mešitě Al-Hussein bin Talal, kterou nechal postavit král Abdallah II. na památku otce, slavného krále Husseina, který přijal papeže Pavla VI. na jeho historické pouti roku 1964. Jak je důležité, aby křesťané a muslimové žili společně v míru a ve vzájemné úctě! Díky Bohu a úsilí vlády v Jordánsku se tak děje. Modlil jsem se proto, aby tomu tak bylo také jinde, a myslel jsem zejména na křesťany, kteří žijí za svízelných podmínek v nedalekém Iráku.
V Jordánsku žije významná křesťanská komunita, posílená palestinskými a iráckými uprchlíky. Je jich značné množství a ve společnosti jsou váženi také díky svým výchovným a dobročinným dílům, zaměřeným na lidskou osobu nezávisle na její etnické či náboženské příslušnosti. Krásným příkladem je rehabilitační centrum Regina pacis v Ammánu, které pečuje o množství invalidních osob. Když jsem ho navštívil mohl jsem přinést slovo naděje, kterou jsem však sám také obdržel v podobě svědectví utvrzeného utrpením a lidským sdílením. Na znak zapojení církve do oblasti kultury jsem také požehnal základní kámen univerzity latinského patriarchátu v Madabě. Velmi mne potěšilo, že jsem mohl stát u počátků této nové vědecké a kulturní instituce, která hmatatelně dokazuje, že církev prosazuje hledání pravdy a obecného dobra a nabízí otevřený a kvalifikovaný prostor všem, kdo se chtějí takovýmto hledáním zabývat, což je nezbytnou podmínkou pravého a plodného dialogu mezi civilizacemi. V Ammánu se konaly také dvě velké liturgické slavnosti: nešpory v řecko-melchitské katedrále sv. Jiří a mše svatá na mezinárodním stadionu, které nám umožnily společně zakusit krásu toho, že jsme putujícím lidem Božím, bohatým na své různé tradice a spojeným jedinou vírou.
V pondělí 11.května brzo ráno jsem opustil Jordánsko a vydal se do Izraele, kde jsem se hned na začátku představil jako poutník víry v zemi, kde se Ježíš narodil, žil, byl usmrcen a vstal z mrtvých a současně jako poutník pokoje vyprošoval na Bohu mír, aby tam, kde se On chtěl stát člověkem, mohli všichni lidé žít jako jeho děti, tedy jako bratři. Tento druhý aspekt mojí cesty, samozřejmě vcházel najevo při setkání s občanskými autoritami: na návštěvě u prezidenta Izraele a prezidenta Palestinské samosprávy. V této Bohem požehnané zemi, se někdy jeví jako nemožné prolomit spirálu násilí. Avšak nic není nemožné Bohu a těm, kteří v něho důvěřují! Víra v jediného, spravedlivého a milosrdného Boha je proto ten nejcennější zdroj tamějších národů a musí uvolňovat veškerý jejich potenciál úcty, smíření a spolupráce. Toto přání jsem vyslovil jak při návštěvě Velkého muftího a představitelů muslimské obce v Jeruzalémě, tak na Vrchním rabinátu Izraele, jakož i na setkání s organizacemi, usilujícími o mezináboženský dialog, a také s náboženskými představiteli Galileje.
Jeruzalém je křižovatkou tří velkých monoteistických náboženství, a samo jeho jméno ? ?město pokoje? ? vyjadřuje plán Boha s lidstvem, z něhož chce vytvořit velkou rodinu. Tento plán, předpověděný Abrahamovi, se plně uskutečnil v Ježíši Kristu, kterého svatý Pavel nazývá ?náš pokoj?, protože svou Obětí zbořil zeď nepřátelství (srov. Ef 2,14). Všichni věřící musí proto odložit předsudky a touhu po nadvládě a svorně praktikovat základní přikázání: milovat Boha celým svým bytím a milovat bližního jako sami sebe. Židé, křesťané i muslimové jsou povoláni to dosvědčovat, aby tak skutky ctili onoho Boha, ke kterému se modlí ústy. A právě to jsem modlitbou nosil v srdci při návštěvě Jeruzaléma, Západní zdi či Zdi nářků a Skalního dómu - symbolických míst judaismu a islámu. Chvílí intenzivního usebrání byla také návštěva mauzolea Jad Vašem, vybudovaného v Jeruzalémě na počest obětí Shoa. Stanuli jsme tam v tichu, modlitbě a rozjímání nad tajemstvím ?jména?: každá lidská osoba je posvátná a její jméno je vepsáno do srdce věčného Boha. Strašlivá tragédie Shoa nesmí být nikdy zapomenuta! Naopak, je třeba, aby byla stále v naší paměti jako všeobecná připomínka posvátného respektu k lidskému životu, který má vždycky nekonečnou hodnotu.
Jak už jsem naznačil, primárním cílem mojí cesty byla návštěva katolických společenství Svaté země, k čemuž došlo několikrát v Jeruzalémě, Betlémě a v Nazaretu. Ve Večeřadle, s myslí obrácenou ke Kristu, který omývá nohy apoštolům, ustanovuje eucharistii a o Letnicích pak vlévá církvi dar Ducha svatého, jsem se mohl mimo jiné setkat s Kustodem Svaté země a společně rozjímat o našem povolání být jedno, tvořit jedno tělo a jednoho ducha a proměňovat svět mírnou mocí lásky. Toto povolání se ve Svaté zemi jistě setkává se zvláštními těžkostmi, a proto jsem svým bratřím opakoval slova vzešlá z Kristova srdce: ?Nebojte, malé stádce. Váš Otec rozhodl, že vám dá království? (Lk 12,32). Krátce jsem pak pozdravil kontemplativní řeholnice a řeholníky a poděkoval jim za službu, kterou nabízejí církvi svou modlitbou za pokoj.
Vrcholnými momenty společenství s věřícími katolíky byly především eucharistické bohoslužby. V údolí Josafat v Jeruzalémě jsme rozjímali o Kristově Vzkříšení jako síle naděje a pokoje pro toto město a pro celý svět. V Betlémě na Palestinském území byla před bazilikou Narození slavena mše svatá také za účasti věřících z Gazy, s nimiž jsem se mohl osobně setkat a ujistit je svou obzvláštní blízkostí. Betlém, místo, kde se rozezněl nebeský zpěv o pokoji pro všechny lidi, je symbolem vzdálenosti, která nás dosud dělí od naplnění této zvěsti: vratkost, izolace, nejistota, chudoba. To vše přivedlo mnoho křesťanů k odchodu. Církev však pokračuje na svojí cestě, podporována silou víry a dosvědčujíc lásku k bratřím konkrétními skutky, jako např. Caritas Baby Hospital v Betlémě, financovaný Německem a Švýcarskem, a humanitární činnost v uprchlických táborech. V jednom z nich, který jsem navštívil, jsem chtěl ujistit rodiny, které tam přebývají, o blízkosti a podpoře všeobecné církve a všechny vyzvat, aby usilovali o mír nenásilnými prostředky, následujíce příklad svatého Františka z Assisi. Třetí a poslední mši za účasti lidu jsem sloužil minulý čtvrtek v Nazaretu, městě Svaté rodiny. Modlili jsme se za všechny rodiny, aby byly znovu objeveny krásy manželství a rodinného života, hodnota domácí spirituality a výchovy, pozornost k dětem, které mají právo vyrůstat v pokoji a klidu. V bazilice Zvěstování jsme spolu se všemi pastýři, osobami zasvěceného života, církevními hnutími a aktivními laiky z Galileje opěvovali naši víru ve stvořitelskou a proměňující moc Boha. Tam, kde se Slovo v lůně Panny Marie stalo tělem, vyvěrá nevyčerpatelný pramen naděje a radosti, jenž nepřestává oživovat srdce církve, která putuje dějinami.
Moje pouť se skončila minulý pátek zastavením v bazilice Božího hrobu a dvěma důležitými ekumenickými setkáními v Jeruzalémě: na řeckém pravoslavném patriarchátu, kde byly shromážděny všichni církevní představitelé Svaté země a nakonec v kostele arménské apoštolské církve. Je útěšné zrekapitulovat celou cestu, kterou mi bylo dáno uskutečnit, právě ve znamení Kristova zmrtvýchvstání: navzdory všem peripetiím, které během staletí poznamenaly posvátná místa, navzdory válkám, destrukcím a, bohužel, také konfliktům mezi samotnými křesťany, církev pokračuje ve svém poslání, pobízena Duchem vzkříšeného Pána. Je na cestě k plné jednotě, aby svět uvěřil v lásku Boží a zakusil radost jeho pokoje. Při pokleknutí na Kalvárii a v Ježíšově hrobu jsem vzýval moc lásky, která pramení z velikonočního tajemství, jedinou moc, která může obnovit lidi a orientovat dějiny a svět k jejich cíli. Prosím také vás, abyste se modlili na tento úmysl v předvečer slavnosti Nanebevstoupení, kterou ve Vatikánu budeme slavit zítra. Děkuji vám za pozornost.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
