Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
?Kristus vstal z mrtvých!? Těmito slovy vás co nejsrdečněji zdravím! Děkuji patriarchovi Fouadu Twalovi za jeho slova na uvítanou, ale především chci vyjádřit svou radost z toho, že jsem tady, abych slavil eucharistii s vámi, církví v Jeruzalémě. Sešli jsme se pod Olivovou horou, kde se náš Pán modlil a trpěl, kde plakal z lásky k tomuto městu a v touze, aby mohlo poznat ?cestu k pokoji? (srov. Lk 19,42), a odkud se vrátil k Otci poté, co naposledy požehnal svým učedníkům i nám. Dnes toto požehnání přijímáme. Uděluje ho zvláště vám, drazí bratři a sestry, kteří jste spojeni nepřetržitou posloupností s prvními učedníky, kteří potkali Zmrtvýchvstalého Pána při lámání chleba, zakusili vylití Ducha Svatého v ?horní místnosti? a obrátili se po kázání svatého Petra a ostatních apoštolů. Mé pozdravy platí také všem přítomným a zejména věřícím Svaté země, kteří dnes z různých důvodů nemohou být s námi.

Jako nástupce svatého Petra jsem přišel v jeho stopách, abych mezi vámi hlásal Zmrtvýchvstalého Pána, abych vás utvrdil ve víře vašich otců a vyprošoval vám útěchu, která je darem Těšitele. Když jsem dnes zde před vámi, chci poznat soužení, zklamání, bolest a utrpení, které mnozí z vás zakoušeli v důsledku konfliktů, které tíží zdejší zemi, a také hořkou zkušenost stěhování, kterou mnohé z vašich rodin poznaly a ? Bůh chraň ? poznat by ještě mohly. Doufám, že moje zdejší přítomnost bude znamením toho, že nejste zapomenuti, že vaše trvalá přítomnost a svědectví jsou v Božích očích cenné a jsou důležité pro budoucnost těchto zemí. Právě kvůli vašemu hlubokému zakořenění v těchto místech, vaší dávné a silné křesťanské kultuře a vaší vytrvalé důvěře v Boží přísliby jste vy, křesťané Svaté země, povoláni k tomu, abyste sloužili nejenom jako maják víry pro celou univerzální církev, ale také jako kvas souladu, moudrosti a vyrovnanosti v životě společnosti, která tradičně byla a nadále je pluralistická, multietnická a multináboženská.

V dnešním druhém čtení apoštol Pavel žádá Kolosany, aby usilovali ?o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici? (Kol 3,1). Tato slova zní obzvlášť silně tady, pod Getsemanskou zahradou, kde Ježíš přijal kalich utrpení v naprosté poslušnosti Otcově vůli a kde podle tradice vystoupil na pravici Otce, aby se za nás, členy svého těla, neustále přimlouval. Svatý Pavel, velký hlasatel křesťanské naděje, poznal hodnotu této naděje a její cenu v utrpení a pronásledování z lásky k evangeliu a nikdy nezaváhal ve svém přesvědčení, že Kristovo zmrtvýchvstání bylo začátkem nového stvoření. Říká nám: ?Až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě? (Kol 3,4)!

Pavlovo povzbuzení ?usilujte o to, co pochází shůry? musí v našich srdcích neustále znít. Jeho slova nám naznačují dovršení víry v nebeském Jeruzalémě, kde podle dávných proroctví Bůh setře každému slzy z očí a připraví všem národům hostinu spásy (srov. Iz 25,6-8; Zj 21,2-4).

Tato naděje a vize nutí všechny, kdo milují pozemský Jeruzalém, aby v něm spatřovali proroctví a příslib univerzálního smíření a pokoje, který si Bůh přeje pro celou lidskou rodinu. Bohužel, pod hradbami tohoto města musíme uvažovat i o tom, jak daleko je náš svět od naplnění tohoto proroctví a příslibu. V tomto svatém městě, kde život zvítězil nad smrtí, kde byl seslán Duch jako prvotina nového stvoření, naděje nadále vítězí nad beznadějí, znechucením a cynismem a mír, který je Božím darem a povoláním, nadále ohrožují egoismus, konflikty, rozdělení a tíha minulých křivd. Proto křesťanské společenství tohoto města, které spatřilo Kristovo zmrtvýchvstání a vylití Ducha, musí učinit vše pro zachování naděje darované evangeliem, skutečně se spolehnout na záruku definitivního vítězství Krista nad hříchem a smrtí, dosvědčovat sílu odpuštění a projevit hlubší přirozenost církve, která je znamením a svátostí smířeného lidstva, obnoveného a sjednoceného v Kristu, novém Adamovi.

Jak bychom mohli ? shromážděni pod hradbami tohoto města, posvátného pro stoupence třech velkých náboženství ? neobrátit svoji mysl k univerzálnímu povolání Jeruzaléma? Toto povolání, oznámené proroky, je neoddiskutovatelný fakt, neodvolatelná realita, zakotvená ve složitých dějinách tohoto města a jeho lidu. Židé, muslimové a křesťané společně označují toto město za svou duchovní vlast. Co všechno je třeba ještě učinit, aby se opravdu stalo ?městem pokoje? pro všechny národy, kam všichni budou moci putovat, aby hledali Boha a naslouchali jeho hlasu, ?hlasu, který mluví o pokoji? (srov. Žl 85,9)!

Jeruzalém byl ve skutečnosti vždycky městem, na jehož ulicích zněly různé jazyky, po jeho kamenech kráčely národy všech ras a jazyků a jeho hradby jsou symbolem prozřetelnostní péče Boha o celou lidskou rodinu. Jako mikrokosmos našeho globalizovaného světa musí být toto město, chce-li žít své univerzální poslání, místem, které učí univerzalitě, úctě k druhým, dialogu a vzájemnému porozumění; místem, kde předsudek, nevědomost a strach, který je živí, budou překonány poctivostí, celistvostí a hledáním pokoje. V prostoru mezi hradbami by nemělo být místo pro uzavřenost, diskriminaci, násilí a nespravedlnost. Ti, kdo věří v jediného Boha milosrdenství ? ať už se nazývají židy, křesťany či muslimy ? musí jako první prosazovat kulturu smíření a pokoje, třebaže tento proces může být pomalý a vzpomínky na minulost tíživé.

Chtěl bych zde přímo poukázat na tragickou skutečnost, která nikdy nepřestane dělat starost všem, kteří toto město a tuto zem milují, totiž odchod tak velkého počtu příslušníků křesťanské komunity v posledních letech. Třebaže pochopitelné důvody vedou mnohé, zejména mladé lidi k emigraci, toto rozhodnutí s sebou nese jako důsledek velké kulturní a duchovní ochuzení města. Chci dnes zopakovat to, co jsem řekl již při jiných příležitostech: ve Svaté zemi je místo pro všechny! Vybízím zodpovědné představitele, aby respektovali a podporovali zdejší přítomnost křesťanů, a zároveň bych vás rád ujistil o solidaritě, lásce a podpoře celé církve a Svatého stolce.

Drazí přátelé, v evangeliu, které jsme právě vyslechli, svatý Petr a svatý Jan běží k prázdnému hrobu a Jan, jak bylo řečeno, ?viděl a uvěřil? (Jan 20,8). Spolu s poutníky z celého světa, kteří plní kostely a svatyně, jste tady ve Svaté zemi šťastni, když se očima víry díváte na místa posvěcená přítomností Krista, jeho pozemskou službou, jeho utrpením, smrtí, vzkříšením a darem jeho svatého Ducha. Stejně jako apoštolovi svatému Tomášovi je vám zde dána příležitost ?dotknout se? historických skutečností, které jsou základem našeho vyznání víry v Božího Syna. Modlím se dnes za vás, abyste nadále den co den ?viděli a věřili? ve znamení prozřetelnosti a nevyčerpatelného milosrdenství Boha, abyste s obnovenou vírou a nadějí ?naslouchali? slovům útěchy apoštolského hlásání, ?dotýkali? se zdrojů milosti ve svátostech, abyste pro druhé ztělesňovali záruku nového počátku, svobodu zrozenou z odpuštění, vnitřní světlo a pokoj, které mohou vnášet spásu a naději i do té nejtemnější lidské skutečnosti. V chrámu Božího hrobu poutníci během staletí uctívají kámen, o němž tradice praví, že onoho jitra v den Kristova zmrtvýchvstání ležel u vchodu do hrobu. Vracejme se často k tomuto hrobu. Utvrzujme tam svoji víru ve vítězství života a modleme se, aby každý ?těžký kámen?, stojící před vchodem našich srdcí a bránící našemu úplnému odevzdání se víře, naději a lásce k Pánu, byl odvalen pryč silou světla a života, které onoho prvního velikonočního rána z Jeruzaléma ozářily celý svět. Kristus vstal z mrtvých, aleluja! Vpravdě, z mrtvých vstal, aleluja!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie