Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři biskupové,
vážení náboženští představitelé,
drazí přátelé,

mám velkou radost z tohoto našeho setkání. Rád bych poděkoval Jeho blaženosti patriarchovi Fouadu Twalovi za laskavá slova na uvítanou, pronesená jménem všech přítomných. Opětuji tyto vřelé city a srdečně zdravím vás i příslušníky skupin a organizací, které zastupujete.

?Hospodin řekl Abramovi: ?Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.? ? Abram se vydal na cestu? a vzal s sebou svou ženu Sáraj? (Gn 12,1-5). Vpád Božího povolání, které zahájilo dějiny našich tradic víry, se ozval v každodenním lidském životě. A dějiny, které z něj vyplynuly, se utvářely ne v izolaci, ale uprostřed setkání kultur: egyptské, chetitské, sumerské, babylónské, perské a řecké.

Víra je vždy prožívána v nějaké kultuře. Dějiny náboženství nám ukazují, že společenství věřících postupně roste ve věrnosti Bohu a z kultury, se kterou se setkává, čerpá a přitom ji přetváří. Podle této dynamiky jednají i věřící třech velkých monoteistických tradic: v souladu s hlasem Božím odpovídáme jako Abraham na jeho povolání a začínáme hledat naplnění jeho příslibů, snažíme se být poslušní jeho vůli a vytyčujeme cestu ve své vlastní kultuře.

Dnes, téměř čtyři tisíce let po Abrahamovi, se setkání mezi náboženstvími neuskutečňuje na rovině pouze zeměpisné. Některé prvky globalizace a zejména svět internetu vytvořily rozsáhlou virtuální kulturu, jejíž hodnota je tak proměnlivá jako její nesčetné projevy. Pro vytvoření smyslu pro pospolitost a jednotu v rámci všeobecné lidské rodiny se již bezpochyby podařilo učinit mnoho. Zároveň se však neomezené možnosti internetu, jehož prostřednictvím mají lidé snadný přístup ke zdrojům netříděných informací, mohou snadno stát nástrojem rostoucího tříštění: jednota poznání je narušena a souhrnné schopnosti kritiky, rozlišování a usuzování, kterým vyučují akademické a etické tradice, občas leží ladem nebo jsou opomíjeny.

Naskýtá se pak přirozeně otázka, jak může náboženství kulturám světa pomoci, aby mohly čelit dopadu rychlé globalizace. Mnozí lidé snadno poukazují na zjevné rozdíly mezi náboženstvími, avšak my jako lidé věřící či nábožensky založení stojíme před výzvou hlásat jasně to, co je nám společné.

Abrahamův první krok ve víře a naše kroky na cestě do nebo ze synagogy, kostela, mešity či chrámu provázejí náš jediný lidský osud a mohli bychom říci, že otevírají cestu k věčnému Jeruzalému (srov. Zj 21,23). Podobně je každá kultura se svou specifickou schopností dávat a přijímat výrazem jediné lidské přirozenosti. Žádného jedince však jeho kultura nemůže plně vyjádřit a on či ona ji vždy přesahuje v neustálém hledání něčeho, co stojí mimo ni. Z této perspektivy, drazí přátelé, se nám odkrývá možnost jednoty, která nespočívá v uniformitě. I když se rozdíly, které v mezináboženském dialogu analyzujeme, mohou někdy jevit jako bariéry, nemusí přesto zatemňovat společný pocit uctivé bázně a respektu k tomu, co je všeobecné i absolutní, k pravdě, která věřící nutí, aby navazovali vztahy. Společně sdílíme přesvědčení, že transcendentní skutečnosti mají svůj zdroj ve Všemohoucím a nesou stopy toho, kterého věřící povyšují nad sebe, nad své organizace, nad naši společnost i svět. Takto můžeme kulturu nejen obohatit, ale také ji utvářet: život v náboženské věrnosti odráží pronikavou přítomnost Boha a vytvářejí tak kulturu, která není omezena místem ani časem, ale je zásadně utvářena principy a skutky vyplývajícími z víry.

Náboženská víra předpokládá pravdu. Ten, kdo věří, zároveň hledá pravdu a podle ní žije. Třebaže se prostředky, skrze které chápeme objevování a předávání pravdy, v jednotlivých náboženstvích částečně liší, nesmíme se nechat odradit od úsilí dosvědčovat sílu pravdy. Společně můžeme hlásat, že Bůh existuje a že jej lze poznat, že země je jeho stvořením, že my jsem jeho tvorové a že volá každého člověka k takovému životnímu stylu, který respektuje jeho plán se světem. Přátelé, věříme-li, že máme kritérium k posuzování a rozlišování, které je božského původu a určené celému lidstvu, pak nemůžeme polevit v úsilí nechat toto poznání působit na občanský život. Pravda musí být nabízena všem, neboť slouží všem členům společnosti. Vrhá světlo na základy morálky a etiky, prostupuje rozum silou překračovat vlastní meze a dát tak výraz našim společným nejhlubším očekáváním. A tak aniž by ohrožovala toleranci rozdílů nebo pluralitu kultur, umožňuje pravda shodu, zachovává rozumnost, poctivost a ověřitelnost veřejné debaty a otevírá cestu k pokoji. Ochota k poslušnosti vůči pravdě ve skutečnosti rozšiřuje náš pojem rozumu a prostor jeho užívání a umožňuje pravý dialog kultur a náboženství, kterého je dnes obzvláště zapotřebí.

Každý z nás zde přítomných také ví, že Boží hlas je dnes slyšet stále méně zřetelně a samotný rozum se mnohdy stal hluchým k tomu, co je božské. Toto ?prázdno? však není mlčením. Je to naopak lomoz egoistických nároků, prázdných slibů a falešných nadějí, které velmi často pronikají i do toho prostoru, ve kterém nás hledá Bůh. Můžeme pak vytvářet prostory a oázy pokoje a hluboké reflexe, v nichž lze znovu naslouchat Božímu hlasu, kde lze odhalit jeho pravdu uvnitř univerzality rozumu a kde může být jedinec, bez rozdílu bydliště, etnika, politického zabarvení nebo náboženské víry, respektován jako osoba, jako lidská bytost, jako bližní? V době bezprostředního přístupu k informacím a se společenskými tendencemi, které rodí určitý druh monokultury, odporuje hluboká reflexe vzdalování se Boží přítomnosti, posiluje rozum, podněcuje kreativitu, usnadňuje kritické hodnocení kulturních zvyklostí a udržuje univerzální hodnotu náboženské víry.

Drazí přátelé, instituce a skupiny, které zastupujete, se účastní mezináboženského dialogu a prosazují kulturní iniciativy na nejrůznějších úrovních. Od akademických institucí ? a zde bych rád zmínil zvláště výjimečné úspěchy Betlémské univerzity ? ke skupinám rodičů v nouzi, od hudebních a uměleckých iniciativ k odvážnému příkladu obyčejných matek a otců, od uskupení věnujících se dialogu až po charitativní organizace každodenně dokazujete své přesvědčení, že naši povinnost před Bohem nevyjadřuje jen kult, ale také láska a péče o společnost, o kulturu, o náš svět a o všechny ty, kteří žijí v této zemi. Někteří by chtěli, abychom uvěřili tomu, že naše rozdíly jsou nezbytnou příčinou rozdělení a proto je lze nanejvýš tolerovat. Někdo dokonce tvrdí, že naše hlasy mají umlknout. My však víme, že rozdíly není nikdy nutné chybně vykládat jako nevyhnutelné zdroje třenic či napětí, ať už mezi námi samotnými nebo obecně v celé společnosti. Představují naopak pro osoby odlišných náboženství skvělou příležitost, jak společně žít v hlubokém respektu, úctě a porozumění a vzájemně se povzbuzovat na cestách Božích. Podníceni Všemohoucím a osvíceni jeho pravdou můžete odvážně pokračovat v cestě, respektovat vše, co nás odlišuje, a podporovat vše, co nás sjednocuje jako tvory obdařené touhou přinášet naději svým komunitám i světu. Bůh ať nás po této cestě vede.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy