?Zajeďte na hlubinu!? ? poradil Ježíš apoštolům, rybářům z povolání. Jaká byla tenkrát situace v Galilejském jezeře, dovedeme dnes těžko odhadnout. Ale i ve Středozemním moři už není v nynější době jiná možnost pro rybolov, než spouštět sítě do hloubky daleko od pobřeží. Moře totiž beznadějně odumírá a na okraji se objeví jenom tu a tam nějaká rybička. Kolik tu je výkalů, práškového mýdla a jiných chemikálií, které se ze všech měst do moře vypouští! Jsou už dnes jenom tu a tam malé zbytky starého vodního bohatství. Pozorujeme to při srovnání. Tak např. na Bermudách se moře ještě hemží, sotva pustíme do vody udici, už se chytne ryba. A v Eilatu, v zálivu Rudého moře, se dá vstoupit na turistickou loď, která má skleněné dno. Pozoruje se tak nádhera rostlin a mořských živočichů, které jsou v hlubině.
Ale pro nás, obyvatele pevniny, to všecko má malý význam. Výraz ?zajet na hlubinu? se stal obrazným, symbolickým. Je za ním společné přesvědčení, že všechno opravdové a vážné je někde v hloubce skryté. Neceníme si toho o čem řekneme, že je to povrchní. Proto mluvíme o hlubší úvaze, o hlubším studiu a také o hlubším duchovním životě. Vždyť byla u nás odedávna dobře známá náboženská revue s titulem Na hlubinu.
Hloubky duchovního života jsou ovšem plny rozmanitosti životní. Zastavme se jenom u jedné a zeptejme se, čím se vyznačuje hlubší náboženské poznání. Má zvláštní jméno: kontemplace. Slyšíme-li mluvit o kontemplaci, vyvolá to v nás dojem něčeho vzdáleného od normálního života. Existují v církvi tzv. kontemplativní řády, žijí v klausuře, nevycházejí ven a nepouštějí návštěvníky dovnitř. Bližší je nám řecké slovo pro kontemplaci: theoria. Ale to v dnešní mluvě už ztratilo původní význam. Má stejný kořen jako ?theatr?- divadlo, tj. něco, nač se díváme. Theoria tedy znamená vidění, pozorování toho, co vidíme na vlastní oči.
Slovo má však dlouhou historii. Vyšlo z řeckého prostředí. To pak není náhodou. Antičtí Řekové byli po psychologické stránce lidé, kterým se říká visuální typ. Byli odlišní od Židů Starého zákona, kteří byli typu akustického. Semité totiž rádi naslouchali vypravování svých starých šejků a věřili každému pravdivému slovu, které se předávalo z pokolení na pokolení. Proto byli hlavními představiteli jejich náboženství proroci - lidé, kteří ?rokovali?, mluvili, zvěstovali slovy to, co jim řekl sám Bůh. Proto začínali svá kázání obvyklým zvoláním: ?Slyšte, toto praví Hospodin!? (srov. Jer 2,4). Hlavní literární dílo je u Židů Písmo, obsahující Boží slova.
Docela jiného typu byli antičtí Řekové. Ti tvrdili již od dob Heraklitových, že je oko daleko spolehlivější nástroj poznání než ucho. Věř tomu cos viděl, ne tak snadno tomu, cos slyšel od druhých. Otec evropské historiografie, psaní dějin, Hérodot, popisuje sice to, co mu bylo známo z vypravování, ale přesto si hleděl ověřit očima alespoň místa, kde se to událo. Podnikl tedy velkou cestu světem. Říká, že se vydal na ty potíže ?k vůli teorii?.
Pozorování světa očima a jinými smysly se může dělat spontánně, příležitostně, nebo systematicky. Tam, kde převládá pozorování systematické, začínají přírodní vědy. Staří Řekové jsou považováni za jejich zakladatele v evropské vzdělanosti. První knihy, které psali mají titul ?O přírodě?. Jejich tradice pokračuje dodnes. Přírodní vědy se rozrostly do mnoha oborů: fyziky, chemie, zoologie, botaniky atd. Všechny mají společné stanovisko ? je pravdivé to, co zjistíme pozorováním, ať už přímým okem, nebo nástroji. Jejich cíl totiž není jiný než prodloužení lidského zraku, aby zachytil věci nepatrné nebo vzdálené.
Tato důvěra v přírodní vědy však byla otřesena ve IV. století př. Kr. tak zvanými skeptiky. Všichni vidíme, tvrdili oni. Ale vidíme věci stejně? Jeden i druhý pozoruje louku a říká, že je zelená. Ale vidí ji opravdu stejně? Vidí zvířata barvy tak, jak je vidíme i my? Existují lidé barvoslepí, a přece i oni říkají, že něco je zelené, něco červené. Je-li pravdivé jenom to co vidíme, pak si musíme přiznat, že nepoznáváme pravdu, ale že se musíme spokojit pouze s pravděpodobností, s všeobecným míněním. Dodnes říkáme skeptik člověku, který o všem pochybuje a nic nepovažuje za jisté.
V Aténách se však ve stejnou dobu vyskytli velcí filosofové jako je Sokrates, Platón, Aristoteles. Ti odpovídali skeptikům a vyvraceli jejich námitky. Jakými argumenty? Uznávali, že nejsou oči dostatečné k tomu, abychom opravdu poznali to, co je. Snadno se mýlí. Naštěstí však máme ještě lepší nástroj k poznání, oko vnitřní - tj. mysl, rozum. Ten pak poznává pravdu neomylně. Dvě a dvě jsou čtyři, to platí pro všechny stejně, i pro barvoslepé. Jestli se fysika opírá o poznání očima, máme také meta-fysiku, tj. hlubší poznání. To se získá rozumem, ten tedy pozná pravdu. Může poznat všecku pravdu, i samého Boha. Je tedy pravá filosofie, říká Platón, ?pozdvižení mysli k Bohu?.
Může být ještě něco hlubšího? Filosofové staré doby se s metafysickým poznáním spokojili, ne však křesťané. Písmo svaté nás totiž učí, že Bůh ?bydlí v nedostupném světle? (1 Tim 6,16), že je jeho tajemství skryté rozumu nejenom lidskému, ale i andělskému. Nemůžeme ho ovšem vidět očima a nemůžeme ho pochopit ani rozumem. Jak si to však srovnáme s jiným výrokem Písma, s evangeliem, které zvěstuje radostnou zprávu, že jsou všichni povoláni, aby došli k poznání pravdy Boží? Jakou cestou k tomu cíli dojdou? Tu ukázal Kristus hned na počátku své činnosti v řeči na hoře: ?Blahoslovení čistého srdce, protože oni budou vidět Boha? (Mt 5,8).
Existuje tedy hlubší poznání pravdy, než je jenom vědecké pozorování a filosofická spekulace - poznání duchovní. Jeho zdrojem je čistota srdce a láska. Ta vidí věci, lidi i Boha ve zvláštním světle, vidí skutečnost v její hloubce. V hlubinách všeho co existuje, je totiž láska Boží, z lásky Bůh svět stvořil, proto se jenom láskou poznává. Vidět Boha ve všech věcech znamená ?zajet na hlubinu?, nespokojit se s povrchním viděním. Řeholníci o to usilují v kontemplaci, ale předstihnou je často i nejprostší křesťané. Kdo k tomu došel, objeví, že je svět krásný, že nebesa vypravují Boží slávu a obloha že zvěstuje dílo jeho rukou (Ž 18,1).
odeslat článek
vytisknout článek
