Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové, drazí bratři v biskupské službě!

S hlubokou radostí vás zdravím na Africké půdě! Kvůli Africe svolal roku 1994 první mimořádné zasedání biskupské synody můj ctihodný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., na znamení pastorační péče o tento kontinent, tak bohatý na přísliby i na tíživé lidské, kulturní a duchovní potřeby. Dnes ráno jsem Afriku nazval ?kontinentem naděje?. S vděčností vzpomínám na podpis posynodální apoštolské exhortace Ecclesia in Africa, ke kterému došlo právě zde před 14 lety, 14. září 1995 na svátek Povýšení sv. Kříže.

Děkuji Mons. Nikolovi Eterovičovi, generálnímu sekretáři biskupské synody, za slova, kterými mne vaším jménem pozdravil, když zahajoval toto setkání s vámi na africkém území, drazí členové mimořádné synodální rady pro Afriku. Celá církev pozorně sleduje toto setkání v souvislosti s druhým mimořádným zasedáním biskupské synody pro Afriku, které se ? dá-li Bůh ? bude konat letos v říjnu. Tématem je ?Církev v Africe ve službě smíření, spravedlnosti a pokoje. Vy jste sůl země? Vy jste světlo světa!? (Mt 5,13.14).

Srdečně děkuji kardinálům, arcibiskupům a biskupům ? členům Mimořádné synodní rady pro Afriku ? za jejich odbornou spolupráci při vypracování Lineament a Instrumentum laboris. Jsem vám vděčný, drazí spolubratři v biskupské službě, za to, že jste ve svých příspěvcích uvedli důležité aspekty aktuální situace v církvi a ve společnosti ve svých zemích a oblastech. Zdůraznili jste tím velkou dynamiku církve v Africe, ale zároveň jste poukázali na výzvy, které bude muset synoda projednat, aby růst církve v Africe nebyl jenom kvantitativní, ale také kvalitativní.

Drazí bratři, na začátku svých úvah považuji za důležité připomenout, že váš kontinent byl posvěcen přímo naším Pánem Ježíšem Kristem. Na počátku jeho pozemského života ho několik smutných okolností přivedlo na africké území. Bůh zvolil váš kontinent, aby se stal příbytkem jeho Syna. Skrze Ježíše Bůh vyšel vstříc každému člověku, zajisté, ale zvlášť Afričanům. Afrika nabídla Božímu Synu zemi, která jej živila a dobře chránila. Ježíšovým prostřednictvím Bůh před dvěma tisíci lety přinesl do Afriky sůl a světlo. Od té doby je semeno jeho přítomnosti hluboko v srdci tohoto milovaného kontinentu a postupně klíčí skrze události jeho lidského života. Afrika, kterou Kristus posvětil svou fyzickou přítomností, získala zvláštní povolání, totiž poznat Krista. Kéž by na to byli Afričané hrdí! Rozjímáním, duchovním a teologickým prohloubením této první etapy kenose bude moci Afričan najít dostatek sil k tomu, aby se vyrovnal se svým někdy velmi těžkým každodenním údělem, a bude moci objevit nezměrné oblasti víry a naděje, které mu pomohou růst v Bohu.

Některé významné okamžiky křesťanských dějin tohoto kontinentu nám mohou připomenout hluboké pouto, které spojuje Afriku s křesťanstvím již od jeho počátku. Evangelista Marek, který ?doložil písemně to, co hlásal Petr? (Irenej, Proti bludům, III,1,1), přišel podle respektované patristické tradice do Alexandrie, aby znovu oživil setbu, kterou zasel Pán. Tento evangelista vydal v Africe svědectví o smrti Božího Syna na kříži ? poslední okamžik kenose ? a jeho svrchovaného povýšení, aby každý jazyk vyznal ?ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán? (Flp 2,11). Dobrá zvěst o příchodu Božího království se rychle rozšířila na severu vašeho kontinentu, odkud pocházejí slavní mučedníci a světci i významní teologové.

Křesťanství během téměř jednoho tisíciletí, poté co bylo historickými okolnostmi vystaveno zkoušce, nezůstalo jinde než v severovýchodní části kontinentu. S příchodem Evropanů, kteří v 15. a 16. století hledali cestu do Indie, se s Kristem setkaly také subsaharské národy. Tyto pobřežní národy přijaly křest jako první. V 19. a 20. století poprvé přicházeli do subsaharské Afriky misionáři, muži i ženy, ze Západu, z Latinské Ameriky a také z Asie. Rád bych vyzdvihl jejich velkorysost, jejich bezvýhradnou odpověď na Pánovo povolání a horlivé apoštolské nadšení. Tady bych rád odbočil a hovořil o afrických katechetech, kteří byli neodmyslitelnými průvodci misionářů během evangelizace. Bůh připravil srdce značného počtu afrických laiků, mužů i žen, mladých i starších, aby přijali jeho dary a nesli světlo jeho Slova svým bratřím a sestrám. Laici dovedli najít v jazyce svých otců Boží slova, která se dotkla srdcí jejich bratří a sester. Dovedli sdílet chuť soli Slova a nechali zazářit světlo Svátostí, které hlásali. Provázeli rodiny v jejich duchovním růstu, povzbuzovali kněžská a řeholní povolání a stali se pojítkem mezi svými komunitami, kněžími a biskupy. Přirozeně se podíleli na inkulturaci, která přinesla podivuhodné plody (srov. Mk 4,20). Právě katecheté umožnili, aby ?světlo zasvítilo lidem? (Mt 5,16), a celé národy, když viděly, kolik dobrého dělají, mohly chválit našeho Otce, který je v nebesích. Afričané evangelizovali Afričany. S odkazem na jejich slavnou památku zdravím a povzbuzuji jejich důstojné nástupce, kteří dnes pracují se stejným odříkáním, stejnou apoštolskou odvahou a stejnou vírou svých předchůdců. Kéž jim Bůh štědře žehná! Během tohoto období byl pro africké území požehnáním velký počet světců. Uvedu jen slavné ugandské mučedníky, velké misionáře Annu Marii Javouhey a Daniela Comboniho, sestry Anuaritu Nengapeta a katechetu Isidora Bakanja, aniž bych opomenul pokornou Josefinu Bakhitu.

Stojíme dnes před historickým okamžikem, který z občanského hlediska souvisí se získáním nezávislosti a z hlediska církevního s 2. vatikánským koncilem. Církev v Africe během této doby připravovala a provázela vznik nových národních celků a zároveň se snažila předávat identitu Krista. Zatímco hierarchii postupně tvořilo stále více Afričanů, počínaje biskupskými svěceními za papeže Pia XII., začala se rozvíjet také teologická reflexe. Bylo by dobré, kdyby vaši teologové dnes pokračovali ve zkoumání hlubin trojičního tajemství a jeho významu pro váš kontinent. Toto století možná s pomocí Boží umožní vašemu kontinentu, i když zcela jinou a novou formou, aby se obnovila prestižní škola v Alexandrii. Proč bychom nemohli doufat v to, že by mohla připravovat pro Afriku i pro univerzální církev velké teology a duchovní učitele, kteří by dnes přispívali k posvěcení obyvatel tohoto kontinentu a celé církve? První mimořádné zasedání biskupské synody pro Afriku ukázalo směr, kterým je možné se vydat, a mimo jiné zdůraznilo, že je nutné prohloubit a vtělit tajemství Církve-Rodiny.

Rád bych nyní zmínil několik úvah ke specifickému tématu druhého mimořádného zasedání biskupské synody pro Afriku, která se bude zabývat otázkou smíření, spravedlnosti a pokoje.

Podle 2. vatikánského koncilu ?je totiž církev v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva? (Lumen Gentium, 1). K tomu, aby církev dobře plnila své poslání, musí být společenstvím osob smířených s Bohem i mezi sebou. Pak může hlásat dobrou zvěst smíření současné společnosti, která je bohužel na mnoha místech poznamenána konflikty, násilím, válkami a nenávistí. Váš kontinent toho nebyl ušetřen, ale byl a dosud je smutným jevištěm vážných tragédií, které vyzývají k opravdovému smíření mezi národy, etniky a lidmi. Pro nás, křesťany, je toto smíření zakořeněno v milosrdné lásce Boha Otce a uskutečňuje se skrze osobu Ježíše Krista, který v Duchu Svatém všem nabídl milost smíření. Důsledky toho se pak projevují ve spravedlnosti a pokoji, které jsou nezbytné k vybudování lepšího světa.

Co je vlastně v aktuálním sociálně-politickém a ekonomickém kontextu afrického kontinentu dramatičtější než často kruté boje mezi etniky a bratrskými národy? Zasedání synody z roku 1994 položilo důraz na Církev-Boží rodinu. Jaký přínos tedy může mít letošní zasedání, zaměřené na obnovu Afriky, která touží po smíření a hledá spravedlnost a pokoj? Lokální či oblastní konflikty, masakry a genocidy, ke kterým na tomto kontinentu dochází, se nás musí dotýkat zcela zvláštním způsobem. Pokud je pravda, že v Ježíši Kristu patříme do téže rodiny a sdílíme stejný život, protože v našich žilách koluje Kristova krev, která z nás činí Boží děti, členy Boží rodiny, neměla by už zde existovat nenávist, nespravedlnost a bratrovražedné války.

Když kardinál Bernardin Gantin, blahé paměti, poukázal na šíření násilí a egoismu v Africe, vyzýval k Teologii bratrství jako odpovědi na naléhavou výzvu chudých a těch nejnepatrnějších (srov. L'Osservatore Romano, vyd. franc. 12. dubna 1988, str.4-5). Možná se mu vybavovalo v mysli to, co napsal Afričan Laktancius počátkem IV.století: ?První povinností spravedlnosti je uznat v člověku bratra. Pokud nás totiž Bůh všechny stvořil a zrodil za stejných podmínek vzhledem ke spravedlnosti a životu věčnému, jsme zajisté spojeni pouty bratrství. Kdo to neuzná, je nespravedlivý? (Epitome des Intitutions Divines, 54,4-5: SC 335,str.210). Církev-Boží rodina, která je v Africe, si již od prvního mimořádného zasedání biskupské synody přednostně zvolila chudé. Dává tím najevo, že stav odlidštění a útisku, kterým africké národy trpí, není nezvratný. Naopak. Staví každého před výzvu k obrácení, svatosti a integritě.

Syn, jehož prostřednictvím k nám Bůh promlouvá, je Slovo, učiněné tělem. To bylo předmětem úvah nedávného XII. řádného generálního zasedání biskupské synody. Toto Slovo, učiněné tělem, je u počátků toho, co jsme a co děláme; je to základ každého života. Je třeba vycházet z tohoto Slova a posoudit africké tradice, upravit a zdokonalit jejich pojetí života, člověka a rodiny. Ježíš Kristus, Slovo života, je pramenem a dovršením všech našich životů, protože Pán Ježíš je jediným prostředníkem a vykupitelem.

Je nezbytné, aby se křesťanská společenství stávala stále více místy hlubokého naslouchání Božímu Slovu a meditativní četby Písma svatého. Prostřednictvím této meditativní a společné četby potkává křesťan v církvi vzkříšeného Krista, který jej oslovuje a vrací mu naději v plnost života, který On světu nabízí.

Eucharistie činí Pána skutečně přítomným v dějinách. Prostřednictvím svého Těla a své Krve je celý Kristus podstatně přítomný v našem životě. Je s námi po všechny dny až do konce časů (srov. Mt 28,20) a vrací nás k našim každodenním záležitostem, abychom je mohli naplnit jeho přítomností. V eucharistii je zřejmé, že život je vztah společenství s Bohem, s našimi bratry a sestrami a s celým stvořením. Eucharistie je zdrojem jednoty, které bylo dosaženo pokojným smířením.

Slovo a Chléb života nabízejí světlo a výživu jako protilék a pokrm na cestu, při zachování věrnosti Mistru a Pánu našich duší, aby církev v Africe byla ve službě smíření, spravedlnosti a pokoje podle programu života, který dal Pán: ?Vy jste sůl země? Vy jste světlo světa? (Mt 5,13.14). K tomu, aby se věřící stali solí a světlem, musí se obrátit a následovat Ježíše Krista, stát se jeho žáky, aby byli svědky jeho spasitelské moci. Během svého pozemského života byl Ježíš ?mocný slovy a skutky? (Lk 24,19). Svým vzkříšením si podrobil každou vládu a moc (srov. Kol 2,15), každou moc zla, aby osvobodil ty, kteří byli pokřtěni v jeho jménu. ?To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus!? (Gal 5,1). Křesťanské povolání spočívá v tom, že se necháváme osvobodit Ježíšem Kristem. On přemohl hřích i smrt a nabízí všem plnost svého života. V Pánu Ježíši už není žid, ani pohan, ani muž, ani žena (srov. Gal 3,28). On ve svém těle smířil všechny národy. Mocí Ducha Svatého se na vás všechny obracím s výzvou: ?Nechte se smířit s Bohem!? (2 Kor 5,20). Žádná etnická, kulturní a rasová odlišnost nebo různost pohlaví či náboženství se mezi vámi nesmí stát důvodem sporů. Vy všichni jste děti jediného Boha, našeho Otce, který je v nebesích. S tímto přesvědčením bude konečně možné vybudovat spravedlivější a pokojnější Afriku, která bude odpovídat legitimnímu očekávání všech svých dětí.

Nakonec vás vybízím, abyste se na synodu připravovali a modlili se společně s věřícími modlitbu za její zdárný průběh, kterou končí Instrumentum laboris, jenž jsem vám dnes předal. Modleme se proto nyní společně, drazí bratři:

?Svatá Maria, Matko Boží, Ochránkyně Afriky, tys dala světu pravé světlo, Ježíše Krista. Svou poslušností Otci a s milostí Ducha Svatého jsi nám dala zdroj našeho smíření a spravedlnosti, Ježíše Krista ? náš pokoj a naši radost.

Něžná Matko moudrosti, ukaž nám Ježíše, svého Syna a Syna Božího, buď nám oporou na cestě našeho obrácení, aby skrze Ježíše nad námi zazářila jeho sláva v každém prostředí našeho osobního, rodinného i společenského života.

Matko, plná milosrdenství a spravedlnosti, pro tvé podřízení Duchu Utěšiteli, vypros nám milost, abychom byli svědky Vzkříšeného Pána, abychom se stávali stále více solí země a světlem světa.

Matko ustavičné Pomoci, tvé mateřské přímluvě svěřujeme přípravu i plody druhého zasedání synody pro Afriku. Královno pokoje, oroduj za nás! Naše Paní Afriky, oroduj za nás!?

Přeložil P. Milan Glaser, SJ

Další články z podrubriky Promluvy