Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,
paní ministryně sociálních věcí,
pane ministře zdravotnictví,
drazí bratři v biskupské službě a drahý Mons. Giussepe Djido,
pane řediteli Centra kardinála Légera,
vážení pracovníci, drazí nemocní,

velmi jsem si přál strávit s vámi tyto chvíle a jsem rád, že vás mohu pozdravit. Zvláštní pozdrav patří vám, drazí bratři a sestry, kteří nesete tíhu nemoci a utrpení. Víte, že nejste ve svém utrpení sami, protože Kristus je solidární vůči těm, kteří trpí. On ukazuje nemocným a bezmocným místo, které mají v srdci Boha i ve společnosti. Evangelista Marek nám jako příklad předkládá uzdravení Petrovy tchýně: ?Hned mu o ní pověděli ? píše se tam ? Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji? (Mk 1,30-31). V tomto evangelním úryvku vidíme Ježíše, jak prožívá den mezi nemocnými, aby je potěšil. Ukazuje nám i konkrétními skutky svou něhu a svou laskavou péči o ty, kteří mají zkroušené srdce a zraněné tělo.

V tomto centru, které je pojmenováno podle kardinála Pavla Emila Légera z Kanady, který přišel mezi vás, aby léčil těla i duše, nemohu opominout ty, kteří jsou ve svých domovech, v nemocnicích, specializovaných zařízeních a poradnách, na osoby s handicapem tělesným či mentálním, ani na ty, kteří na svém těle nesou stopy násilí a válek. Myslím také na všechny nemocné, zejména tady v Africe, a na ty, kteří jsou oběťmi nemocí, jako je AIDS, malárie a tuberkulóza. Dobře vím, jak se katolická církev u vás angažuje v účinném boji proti těmto hrozným pohromám, a povzbuzuji ji, aby odhodlaně pokračovala v tomto naléhavém díle. Vám, kteří procházíte zkouškou nemoci a utrpení, a všem vašim rodinám bych rád přinesl od Pána trochu útěchy, zopakoval svou podporu a povzbudil vás, abyste se obraceli ke Kristu a k Marii, kterou nám dal za matku. Ona zakusila utrpení a následovala svého Syna cestou Kalvárie, uchovávala ve svém srdci tutéž lásku, kterou Ježíš přinesl všem lidem.

Tváří v tvář utrpení, nemoci a smrti doléhá na člověka pokušení křičet bolestí podobně jako Job, jehož jméno znamená ?trpící? (srov. Řehoř Veliký, Moralia in Job, I, 1,15). Sám Ježíš těsně před smrtí křičel (srov. Mk 15,37; Žid 5,7). Když se náš stav zhoršuje, zvyšuje se úzkost; někdo má pokušení pochybovat o tom, že Bůh je přítomný v jeho životě. Job si naopak uvědomuje Boží přítomnost ve svém životě; jeho výkřik není vzpourou, ale Job z hloubi svého neštěstí nechá vytrysknout svou důvěru (srov. Job 19; 42,2-6). Jeho přátelé, stejně jako každý z nás, když se setkáme s utrpením u osoby, jež je nám drahá, se ho snaží potěšit, ale užívají prázdná slova.

Před krutým utrpením si připadáme zaskočeni a nenacházíme správná slova. Vedle bratra nebo sestry, kteří jsou ponořeni v tajemství Kříže, může mlčení plné pochopení a soucitu, naše přítomnost podpořená modlitbou, něžné či útěšné gesto, pohled či úsměv učinit více než mnoho slov. Tuto zkušenost prožila skupinka mužů a žen, mezi nimi i Panna Maria a apoštol Jan, kteří následovali Ježíše na vrchol jeho utrpení, v jeho umučení a smrti na kříži. Jak nám připomíná evangelium, byl mezi nimi jeden Afričan, Šimon z Kyrény. Byl pověřen, aby Ježíšovi pomohl nést jeho kříž cestou na Golgotu.

Tento muž, byť nedobrovolně, přišel na pomoc Muži bolesti, kterého vlastní opustili a který byl vydán zaslepenému násilí. Dějiny tedy připomínají, že jeden Afričan, syn vašeho kontinentu, se svým vlastním utrpením podílel na neskonalé bolesti toho, který vykoupil všechny lidi, včetně těch, kteří ho pronásledovali. Šimon z Kyrény nemohl vědět, že má před sebou svého Spasitele. Byl ?přinucen?, aby mu pomohl (srov. Mk 15,21); byl donucen silou. Je těžké přijmout to, že máme nést kříž druhého. Teprve po vzkříšení mohl pochopit, co učinil. Tak je tomu s každým z nás, bratři a sestry: uprostřed zoufalství a vzpoury nám Kristus nabídne svou laskavou přítomnost, třebaže jen obtížně chápeme, že je nám nablízku. Teprve konečné Pánovo vítězství nám odhalí vlastní smysl našich zkoušek. Nelze snad říci, že každý Afričan je vlastně členem rodiny Šimona z Kyrény? Každý Afričan a každý trpící pomáhají Kristu nést jeho kříž a vystupují s ním na Golgotu, aby jednoho dne spolu s ním vstali z mrtvých. Když vidíme hrůzu, které je Ježíš vystaven, a rozjímáme o výrazu jeho tváře na kříži, uvědomujeme si krutost jeho bolesti a skrze víru můžeme vytušit oslnivou tvář Zmrtvýchvstalého, který nám sděluje, že utrpení a nemoc nebudou mít v našich životech poslední slovo. Modlím se za to, drazí bratři a sestry, abyste v tomto Šimonovi z Kyrény dokázali rozpoznat sami sebe. Modlím se za to, aby mnoho Šimonů z Kyrény přišlo také k vašemu polštáři.

Od zmrtvýchvstání až dodnes existuje mnoho svědků, kteří se s vírou a nadějí obrátili ke Spasiteli lidí a poznali jeho přítomnost uprostřed svých zkoušek. Otec veškerého milosrdenství vždy laskavě přijímá modlitby těch, kteří se k němu obracejí. Odpovídá na naše volání a naši modlitbu, jak On chce a kdy chce, k našemu prospěchu, a ne podle našich přání. Zaměřme svůj pohled na Ukřižovaného s vírou a odvahou, protože od něho pochází život, útěcha a uzdravení. Naučme se dívat na Toho, který chce naše dobro a dovede osušit naše slzy; naučme se spočinout v jeho náruči jako dítě v náruči své maminky.

Svatí nám dali příklad svým životem, když se cele oddali Bohu, našemu Otci. Svatá Terezie z Avily, která svěřila svůj klášter svatému Josefovi, aby ho chránil, byla v den jeho svátku uzdravena z jednoho utrpení. Říkávala, že jej nikdy neprosila nadarmo, a doporučovala ho všem, kteří si mysleli, že se neumí modlit: ?Nechápu ? psala ? jak je možné myslet na Královnu Andělů a na všechno, s čím se musela vyrovnávat během Ježíšova dětství, a neděkovat přitom svatému Josefovi za tak dokonalou oddanost, s níž dokázal oběma pomáhat. Ten, kdo nenachází nikoho, kdo by jej naučil se modlit, ať si zvolí za učitele tohoto úžasného světce, a nebude se už nikdy bát, že se pod jeho vedením ztratí? (Život, 6). Ve svatém Josefovi, který se přimlouvá za zdraví těla, viděla světice toho, kdo se přimlouvá za zdraví duše, učitele rozjímání a modlitby.

Zvolme si ho i my za učitele modlitby. Nejenom my, kteří se těšíme dobrému zdraví, ale také vy, drazí nemocní, a všechny rodiny. Myslím zejména na vás, kteří patříte k nemocničnímu personálu, a na všechny, kteří pracují ve zdravotnictví. Doprovázením těch, kteří trpí, svou péčí a léčbou, kterou jim poskytujete, naplňujete skutek charity a lásky, kterého si Bůh váží: ?Byl jsem nemocen a navštívili jste mne? (Mt 25,36). Vám, lékařům a badatelům, přísluší usilovat o vše, co je pro zmírnění bolesti dovoleno, vám v první řadě náleží, abyste chránili lidský život a byli obránci života od početí do jeho přirozeného konce. Úcta k životu je pro každého člověka právem a současně povinností, protože každý život je darem Božím. Chci spolu s vámi vzdát díky Pánu za všechny, kteří jakýmkoli způsobem slouží trpícím lidem. Povzbuzuji kněze a všechny, kdo navštěvují nemocné, aby se zapojili do pastorace v nemocnicích nebo do zajišťování služby církve u nemocných doma, aby jim svou přítomností a přátelstvím přinášeli útěchu a duchovní podporu. Bůh vám podle svého příslibu dá spravedlivou odměnu v nebi.

Dříve než vás osobně pozdravím a rozloučím se s vámi, chtěl bych každého ujistit svou blízkostí a vroucí modlitbou. Přál bych si, aby se nikdo z vás nikdy necítil sám. To platí vlastně pro každého člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu, aby se stal bližním pro toho, koho má vedle sebe. Svěřuji všechny přímluvě Panny Marie, naší Matky, a svatého Josefa. Ať nám Bůh dopřeje, abychom si vzájemně přinášeli milosrdenství, něhu a lásku našeho Boha, a kéž vám žehná!

Přeložil P.Milan Glaser SJ

Další články z podrubriky Promluvy