Vatikán.
Pokoncilní liturgická obnova ne vždy dostatečně respektuje ?vnitřní pouto mezi mší svatou a adorací?. Na jeho význam v celém učení církve upozornil Jan Pavel II. ve své poslední encyklice
Ecclesia de Eucharistia a Biskupský synod v roce 2005. Benedikt XVI. to připomněl během setkání s účastníky plenárního zasedání Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.
?Učení o přepodstatnění chleba a vína a reálné přítomnosti Krista v eucharistii je pravdou víry, zřejmou už v Písmu svatém a potvrzenou církevními otci. Papež Pavel VI. v tom ohledu připomínal, že ?katolická církev zachovala víru v přítomnost Kristova těla a krve v eucharistii nejen ve svém učení, ale i v životě, protože vždy vzdávala této velké svátosti kult chvály, náležící pouze Bohu.? V souvislosti s tím je dobré připomenout různé významy termínu ?adorace? v řečtině a v latině. Řecké slovo proskýnesis označuje gesto podřízení se, uznání Boha za svou míru, jejímiž normami se dáváme vést. Latinské slovo ad-oratio označuje fyzický kontakt - polibek, objetí - který se váže s představou lásky. Aspekt podřízenosti zakládá vztah sjednocení, protože ten, kterému se podřizujeme, je Láskou. V eucharistii se totiž adorace má stávat sjednocením s živým Pánem a s Jeho mystickým tělem.?
- řekl Benedikt XVI. v promluvě k účastníkům plenárního zasedání Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
