Vatikán.
V pátek večer navštívil Petrův nástupce seminář římské diecéze, kde se účastnil
lectio divina a potom spolu se seminaristy povečeřel. Byl bouřlivě přivítán. Benedikt XVI. pronesl improvizovanou a pronikavou promluvu na úryvek z listu sv. Pavla Galaťanům o svobodě:
?Chceme se nyní podívat, co nám říká svatý Pavel tímto textem: ?Byli jste povoláni ke svobodě? (5,13). V každé době, již od počátku byla svoboda velkým snem lidstva, ale v novověku především. Víme, že Luther se tímto textem listu Galaťanům inspiroval a došel k závěru, že mnišská Regule, hierarchie a učitelský úřad se jeví jako břímě otroctví, z něhož je třeba se osvobodit. Osvícenství bylo později zcela proniknuto a řízeno touto touhou po svobodě, o níž mělo za to, že jí konečně dosáhlo. Ale také marximus se prezentoval jako cesta ke svobodě.
Ptáme se dnes. Co je to svoboda? Jak můžeme být svobodní? Svatý Pavel nám pomáhá pochopit tuto komplikovanou skutečnost, kterou je svoboda, a řadí tento pojem do kontextu základních antropologických a teologických pojetí. Říká: ?Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou? (5,13). Váš rektor před chvílí řekl, že ?tělo? v jazyce svatého Pavla není tělem ve vlastním smyslu, ale výrazem absolutizace vlastního já, které chce být vším a vzít si všechno. Absolutní já, které nezávisí na ničem a na nikom, jak se zdá, skutečně a definitivně vlastní svobodu. Jsem svobodný, pokud na nikom nezávisím, pokud mohu činit všechno, co chci. Ale právě tato absolutizace já je oním ?tělem?, tzn. degradací člověka a nikoli dosažením svobody: libertinismus není svoboda, nýbrž spíše selháním svobody.?
PLNÉ ZNĚNÍ promluvy Benedikta XVI. je ZDE
Po večeři byl pak Benedikt XVI. vyzván ještě jednou ke slovu, přičemž řekl:
?Prý mám ještě něco říci. Mluvil jsem možná příliš, ale chtěl bych vyjádřit svou vděčnost a radost, že jsem byl spolu s vámi. V rozhovoru nyní u stolu jsem se dozvěděl mnohé o dějinách Lateránu, počínaje Konstantinem až k Sixtu V. a Benediktu XIV. ? papežovi Lambertinimu.
Nahlédl jsem tak dějinné problémy i stále novou obrodu církve v Římě. A pochopil jsem, že v diskontinuitě vnějších událostí je velká kontinuita jednoty církve všech dob. A také jsem pochopil, že složení seminaristů vyjadřuje univerzalitu naší církve. Ze všech kontinentů tvoříme církev a máme společnou budoucnost. Doufejme jen, že porostou povolání, protože, jak řekl rektor
dělníky na Pánově vinici potřebujeme. Díky vám všem!?
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
