Drazí bratři a sestry,
Velkou radost zakoušíme pokaždé, když se nalézáme u hrobu apoštola Pavla na svátek Obrácení sv. Pavla, abychom zakončili Týden modliteb za jednotu křesťanů. Všechny vás srdečně zdravím. Zejména kard. Cordero Lanza di Montezemolo, opata a mnišskou komunitu, jež nás hostí. Zdravím také kard. Kaspera, předsedu Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů. Spolu s ním zdravím přítomné kardinály, biskupy a pastýře různých církví a církevních společenství, kteří dnes večer přišli. Zvláštní slova uznání patří těm, kteří se podíleli na přípravách programu těchto modliteb, nad nímž uvažovali při setkáních ve vzájemném i společném naslouchání Božímu Slovu.
Obrácení sv. Pavla nám podává vzor a ukazuje cestu, vedoucí k plné jednotě. Jednota totiž vyžaduje obrácení: od rozdělení ke společenství, od zraněné jednoty k jednotě uzdravené a plné. Toto obrácení je darem vzkříšeného Krista, jako tomu bylo u sv. Pavla. Slyšeli jsme to před chvílí od něho samotného ve čtení z prvního listu Korinťanům: ?Boží milostí jsem to, co jsem? (1 Kor 15,10). Stejný Pán, který zavolal Šavla cestou do Damašku, obrací se k členům své Církve, jež je jediná a svatá, oslovuje každého vlastním jménem a táže se: proč jsi mne rozdělil? Proč jsi zranil jednotu mého těla? Obrácení v sobě zahrnuje dvě dimenze. Nejprve se v Kristově světle rozpoznávají a uznávají viny, a toto uznání se stává bolestí, lítostí a touhou po novém začátku. Potom se zjišťuje, že tato nová cesta nemůže vycházet z nás samotných. Spočívá v tom, že se necháme uchvátit Kristem. Jak říká sv. Pavel: ?..ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš? (Flp 3,12). Obrácení si žádá naše přitakání, můj ?běh? v posledku není mou činností, ale darem, ochotou nechat se formovat Kristem; je to smrt a vzkříšení. Proto sv. Pavel neříká: ?Obrátil jsem se?, ale říká ?umřel jsem? (Gal 2,19), jsem nové stvoření. Obrácení sv. Pavla ve skutečnosti nebylo přechodem od nemravnosti k morálce (jeho morálka byla vysoká), od pomýlené víry ke správné víře (jeho víra byla pravá, byť neúplná), ale bylo to uchvácení Kristovou láskou: zřeknutí se vlastní dokonalosti, byla to pokora toho, kdo se bez výhrad dává do Kristovy služby bratřím. Jedině tímto zřeknutím se sebe samých, v této podobnosti s Kristem jsme sjednoceni také mezi sebou a můžeme se stát ?jedno? v Kristu. Společenství se vzkříšeným Kristem nám dává jednotu.
Můžeme si povšimnout zajímavé analogie s dynamikou obrácení sv. Pavla také rozjímáním biblického textu proroka Ezechiela (37,15-28), vybraného letos jako podklad pro naši modlitbu. Ten totiž představuje symbolické gesto dvou dřev vložených do ruky proroka, jenž tak prezentuje budoucí Boží čin. Je to druhá část kapitoly 37, jejíž první část obsahuje slavnou vizi suchých kostí a vzkříšení Izraele, způsobené Duchem Božím. Jak si nevšimnout toho, že prorocké znamení sjednocení Izraelského lidu přichází až po velkém symbolu suchých kostí, oživených Duchem? Z toho vyplývá jedno teologické schéma, jež je podobné tomu, které se týká obrácení sv. Pavla. Na první místě je moc Boha, který svým Duchem působí vzkříšení jakožto nové stvoření. Tento Bůh, který je Stvořitelem a je s to vzkřísit z mrtvých, je také schopen znovu sjednotit lid, který je rozdělený. Pavel ? ještě více než Ezechiel ? stává se vyvoleným nástrojem hlásání jednoty, získané Ježíšem skrze kříž a vzkříšení: jednoty mezi židy a pohany , aby tak vznikl jediný nový lid. Kristovo vzkříšení tedy rozšiřuje obvod jednoty, která tak zasahuje nejen jednotu Izraelských kmenů, ale i jednotu židů a pohanů (srov. Žid 2; Jan 10,16; sjednocuje hříchem rozdrobené lidstvo, a tím spíš také vytváří jednotu všech, kdo věří v Krista.
Za volbu tohoto úryvku z proroka Ezechiela vděčíme bratřím z Koreje, kteří byli silně osloveni tímto biblickým textem jednak jako Korejci a jednak jako křesťané. Na rozdělení židovského lidu na dvě království se odráží, jak byly děti téže země odděleny politickými záležitostmi na severní a jižní. Tato jejich lidská zkušenost jim pomohla lépe pochopit drama rozdělení mezi křesťany. Nyní ve světle tohoto Božího Slova, které naši korejští bratři zvolili a předložili všem, vychází najevo pravda, obsahující naději: Bůh slibuje svému lidu novou jednotu, která má být znamením a nástrojem smíření a pokoje pro všechny národy také na historické rovině. Jednota, kterou Bůh dává své církvi a za niž se modlíme, je přirozeně společenstvím v duchovním smyslu, ve víře a lásce. Víme však, že tato jednota v Kristu je kvasem bratrství také na rovině sociální, ve vztazích mezi národy v celé lidské rodině. Je to kvas Božího království a dává vykynout celému těstu (srov. Mt 13,33). Modlitba, kterou v těchto dnech konáme, je v tomto smyslu a v souvislosti s Ezechielovým proroctvím také prosbou v různých konfliktních situacích, které v současnosti sužují lidstvo. Tam, kde se lidská slova stávají nemohoucími, protože tam vládne tragický hluk zbraní a násilí, neztrácí se prorocká síla Božího Slova a opakovaně nám připomíná, že mír je možný a že my musíme být nástroji smíření a pokoje. Naše modlitba za jednotu a mír si vždycky vyžaduje potvrzení odvážnými gesty smíření mezi námi křesťany. Myslím opět na Svatou zemi. Jak důležité je, aby věřící, kteří tam žijí, jakož i poutníci, kteří se tam vydávají, nabízeli všem svědectví o tom, že různost ritů a tradic by neměla vytvářet překážku vzájemného respektu a bratrské lásky. V různosti legitimních odlišných tradic musíme usilovat o jednotu ve víře v našem základním přitakání Kristu a jeho jediné církvi. Odlišnosti tak už nebudou překážkou, jež nás rozděluje, ale bohatstvím v rozmanitosti výrazů společné víry.
Rád bych tuto svou úvahu zakončil připomenutím události, na kterou ti starší mezi námi zajisté nikdy nezapomenou. 25.ledna roku 1959, právě před 50 lety, blahoslavený Jan XXIII. poprvé na tomto místě vyjádřil svůj úmysl svolat ?ekumenický koncil univerzální církve? (AAS LI 1959, str.68). Oznámil to otcům kardinálům v kapitulní síni kláštera sv. Pavla po skončení mše svaté, kterou slavil v této bazilice. Z tohoto prozřetelnostního rozhodnutí, které mému ctihodnému předchůdci podle jeho pevného přesvědčení vnukl Duch svatý, se zrodil také základní přínos ekumenismu, jak je obsažen v dekretu Unitatis redintegratio. Mimo jiné v něm čteme: ?Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. Vždyť touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, ze sebezáporu a ze svobodně tryskající lásky.? (UR, 7). Postoj vnitřního obrácení v Kristu, duchovní obnova, vzrůst lásky vůči jiným křesťanům vytvořily v ekumenických vztazích novou situaci. Plody teologických dialogů a jejich sblížení a přesnější identifikace jejich odchýlení, která stále trvají, vedou k odvážnému pokračování ve dvou směrech: přijímáním toho pozitivního, co bylo dosaženo, a obnovou závazku do budoucna. Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů, které tímto děkuji za službu, kterou poskytuje věci sjednocení všech učedníků Páně, nedávno příznivě zhodnotila přijetí i budoucnost ekumenického dialogu. Tato reflexe z jedné strany správně vyhodnocuje to, čeho bylo dosaženo, a z druhé strany se snaží nalézt nové cesty k dalšímu rozvoji vztahů mezi církvemi a církevními společenstvími v soudobém kontextu. Horizont plné jednoty před námi zůstává otevřen. Jde o úkol svízelný, ale strhující pro křesťany, kteří chtějí žít v souladu s modlitbou Páně: ?aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil? (Jan 17,21). 2. Vatikánský koncil nám říká, že ?svatý záměr ? znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve ? přesahuje lidské síly a schopnosti? (UR, 24). Svěřme se modlitbě Pána Ježíše Krista a povzbuzeni významnými kroky, jež uskutečnilo ekumenické hnutí, vzývejme s vírou Ducha svatého, aby nás nadále osvěcoval a vedl na naší pouti. Kéž nás podnítí a povzbudí z nebe apoštol Pavel, který pro jednotu Kristova mystického těla vynaložil tolik úsilí a mnoho vytrpěl, a ať nás provází a je nám oporou Blahoslavená Panna Maria, Matka jednoty církve.
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
