Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
?Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?? Tak zpívá Izrael v jednom ze svých Žalmů (113, 5), ve kterém chválí velikost Boha a jeho blahosklonnost vůči lidem. Bůh přebývá na výsosti, ale shlíží dolů? Bůh je nesmírně veliký a nezměrně vysoko nad námi. To je prvotní zkušenost člověka. Tato vzdálenost se zdá nekonečnou. Stvořitel světa, Ten, který řídí všechno, je daleko od nás. Tak to zpočátku vypadá. Potom však přichází překvapující zkušenost: Ten, komu se nikdo nevyrovná a který ?trůní na výsostech?, Ten, který hledí dolů, sklání se dolů. Vidí nás a vidí mne. Tento pohled Boha dolů je víc než pohled shůry. Pohled Boha je činem. Skutečnost, že On mne vidí a hledí na mne, proměňuje mne i celý svět kolem mne. Žalm hned nato pokračuje: ?Slabého zdvihá z prachu..? On mne svým pohledem shůry pozvedá, laskavě mne bere za ruku a pomáhá vystoupit nahoru mně, mému já, zdola nahoru. ?Bůh se sklání?. Toto slovo je prorocké. V Betlémské noci dostává zcela nový význam. Sklonění Boha nabývá neslýchaného a předtím nepředstavitelného realismu. On se sklání ? On sám přichází dolů až do ubohosti stáje jako dítě, jako symbol veškeré potřeby, vydán na pospas lidem. Bůh skutečně sestupuje. Stává se dítětem a vstupuje do stavu naprosté závislosti, jež je vlastní každé právě narozené lidské bytosti. Stvořitel, který všechno drží ve svých rukou a na němž všichni závisíme, se stává maličkým a potřebujícím lidskou lásku. Bůh je ve stáji. Ve Starém zákoně byl chrám považován za jakousi podnožku Boha a svatostánek za místo, ve kterém je On mezi lidmi tajemně přítomen. Vědělo se tak, že nad chrámem skrytě spočívá oblak Boží slávy. Nyní je nad stájí. Bůh je v oblaku chudoby dítěte bez útulku. Jaký to neproniknutelný a přesto slávou naplněný oblak! Jak jinak by se vlastně láska k člověku, jeho starost o něho mohla projevit více a ryzeji? Oblak skrytosti, chudoby dítěte zcela potřebujícího lásku, je současně oblakem slávy. Nic totiž nemůže být vznešenější a velkolepější než láska, která se tímto způsobem sklání, sestupuje a činí se závislou. Sláva pravého Boha se stává viditelnou, když se před Betlémskou stájí otevírají oči srdce.

Vyprávění o Narození Páně podle Lukáše, které jsme právě slyšeli v evangelním čtení, nám předkládá, jak Bůh pozvedl roušku své skrytosti nejprve před lidmi z těch nejnuznějších poměrů, před lidmi, kteří ve společnosti patřili spíše mezi opovrhované: před pastýři, kteří na polích kolem Betléma střežili domácí zvířata. Lukáš říká, že tito lidé ?bděli?. Můžeme se tak cítit znovu povoláni ústředním motivem Ježíšova poselství, ve kterém se opakovaně s rostoucí naléhavostí až ke Getsemanské zahradě vrací výzva k bdělosti, abychom byli čilí, všimli si Pánova příchodu a byli v pohotovosti. Také tady toto slovo patrně znamená více než jenom být v noci vzhůru. Byli to lidé opravdu bdělí, ve kterých žil smysl pro Boha a Jeho blízkost. Lidé, kteří očekávali Boha a nerezignovali na jeho zdánlivou vzdálenost v každodenním životě. Bdělému srdci lze adresovat poselství veliké radosti: této noci se vám narodil Spasitel. Pouze bdělé srdce je schopné věřit tomuto poselství. Pouze bdělé srdce může mít odvahu vydat se hledat Boha v situaci dítěte položeného ve stáji. Prosme Pána, aby také nám pomohl stát se lidmi bdělými.

Svatý Lukáš nám také vypráví o tom, jak se kolem samotných pastýřů rozzářila Boží sláva, světelný oblak, a ocitli se uvnitř záře této slávy. Obklopeni tímto svatým oblakem, naslouchali chvalozpěvu andělů: ?Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení?. A kdo jsou tito lidé jeho zalíbení, ne-li maličcí, bdělí, ti, kteří očekávají, doufají v dobrotu Boha a zdálky k Němu hledí?

U církevních otců lze najít překvapivý komentář zpěvu, kterým andělé zdraví Vykupitele. Až do této chvíle ? říkají otcové ? andělé poznávali Boha v nezměrnosti světa, v logice a kráse kosmu, které od Něho pocházejí a odrážejí Ho; převzali takřka němý chvalozpěv stvoření a proměnili ho v nebeskou hudbu. Nyní však došlo k něčemu novému a pro ně přímo omračujícímu. Ten, o kterém vyprávějí nebesa, Bůh, který vládne nade vším a všechno drží v rukou, On sám vstoupil do lidských dějin a stal se tím, kdo v dějinách jedná i trpí. Z radostného vzrušení vyvolaného touto nepředstavitelnou událostí, tímto druhým a novým způsobem Božího zjevení ? jak říkají otcové ? zrodil se nový zpěv, nová sloka, kterou nám uchovalo Vánoční evangelium: ?Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.? Snad lze říci, že podle pravidel hebrejské poezie, toto dvojverší vyjadřuje v obou svých částech v podstatě totéž, jenom z jiných hledisek. Sláva Boží je na výsostech, ale nyní je ve stáji. Co je přízemní, stalo se vznešeným. Jeho sláva je na zemi, je slávou pokory a lásky. A dále: slávou Boha je pokoj. Kde je On, tam je pokoj. On je tam, kde lidé nechtějí dělat autonomně na zemi ráj za použití násilí. Je s lidmi, kteří mají bdělé srdce, s pokornými a s těmi, kteří odpovídají jeho vznešenosti, vznešenosti pokory a lásky. Těm dává svůj pokoj, protože jejich prostřednictvím vstupuje pokoj do tohoto světa.

Středověký teolog Vilém od Saint Thierry jednou řekl: Bůh ? počínaje Adamem ? viděl, že jeho velikost vyvolávala odpor, že člověk se cítil ve svém bytí omezeným a ve své svobodě ohroženým. Proto Bůh zvolil novou cestu. Stal se Dítětem. Stal se závislým a slabým, potřebujícím naši lásku. Nyní nám Bůh, který se stal Dítětem, říká: nemůžete už mít ze mne strach, od nynějška mne můžete pouze milovat.

S těmito myšlenkami se tuto noc přibližujeme k Betlémskému Dítěti, k onomu Bohu, který se kvůli nám chtěl stát dítětem. V každém dítěti se zračí Betlémské dítě. Každé dítě žádá naši lásku. Tuto noc proto myslíme zvláště na ony děti, kterým je upírána rodičovská láska; na děti ulice, kterým nebyl dopřán domov; na děti, které jsou brutálně používány jako vojáci, jako nástroje násilí, místo aby byly nositeli smíření a pokoje; na děti, které jsou v hloubi svých duší zraňovány pornografickým průmyslem a vším ostatním hanebným zneužíváním. Betlémské Dítě je novou výzvou určenou nám, abychom učinili vše, co je možné, aby se Betlémské světlo dotklo lidských srdcí. Jedině obrácením srdcí, jedině změnou v lidském nitru může být překonána příčina veškerého tohoto zla; může být překonána moc zlého. Jedině změní-li se lidé, změní se svět. A aby se mohli změnit lidé, potřebují světlo přicházející od Boha, ono světlo, které tak nečekaně vstoupilo do naší noci.

Mluvíme-li o Betlémském Dítěti, myslíme také na kraj, který nese jméno Betlém, myslíme také na onu zemi, v niž Ježíš žil a kterou hluboce miloval. A prosme, aby se tam zrodil pokoj. Ať ustane nenávist a násilí. Ať se probudí vzájemné porozumění a dojde k otevření srdcí, aby se otevřely hranice. Ať sestoupí pokoj, o kterém zpívali andělé oné noci.

V 96. Žalmu Izrael a s ním církev chválí velikost Boha, který se projevuje ve stvoření. Všechno tvorstvo je přizváno k tomuto chvalozpěvu, a nalézá tam i toto pozvání: ?Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy před Hospodinem, který přichází? (12). Církev čte také tento Žalm jako proroctví a zároveň jako úkol. Příchod Boha do Betléma se uskutečnil v tichosti. Jenom pastýři, kteří bděli, byli na okamžik obestřeni zářivou nádherou jeho příchodu a mohli slyšet část onoho nového zpěvu, který se zrodil z úžasu a radosti andělů nad příchodem Boha. Tento tichý příchod Boží slávy v průběhu dějin pokračuje. Tam, kde je víra, kde se hlásá jeho slovo a naslouchá se mu, Bůh shromažďuje lidi a dává se jim ve svém Těle, proměňuje je ve své Tělo. On ?přichází?. A tak se probouzejí lidská srdce. Nový zpěv andělů stává se zpěvem lidí, kteří v průběhu všech staletí stále novým způsobem opěvují příchod Boha jakožto dítěte a z nitra jsou naplňováni radostí. Lesní stromy se vydávají za Ním a veselí se. Vánoční strom na náměstí sv. Petra hovoří o Něm, chce předat jeho zář a říci: Ano, On přišel a lesní stromy jej vzývají. Vánoční stromy ve městech a v domovech by měly být něčím víc než svátečním zvykem. Měli by ukazovat na Toho, který je důvodem naší radosti, na Boha, který se pro nás stal dítětem. Chvalozpěv mluví v posledku o Tom, který je znovuobjeveným stromem života. Vírou v Něho se nám dostává života. Ve svátosti eucharistie se nám dává On, dává nám život, který sahá až do věčnosti. Přidejme se nyní ke chvalozpěvu stvoření a naše chvála bude současně modlitbou: Ano, Pane, dej nám spatřit něco ze záře tvé slávy. A daruj pokoj zemi. Učiň z nás muže a ženy pokoje. Amen.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie