Stalo se to příslovím: ?Kdo by mohl být prorokem ve své vlasti!? Francouzi říkají něco podobného: ?Neexistuje genius pro sluhu, který mu uklízí pokoj.? Objeví totiž v jeho denním životě tolik maličkostí, které nejsou geniální, ale naopak směšné nebo i odporné. Ty maličkosti pak jsou každý den, zatímco geniální dílo je vzácnost. A kdyby geniální nápady byly den co den, nepomohlo by to, protože všechno denní zevšední, přestaneme to vnímat a projevíme zájem o něco jiného. Tuto zkušenost máme všichni s věcmi v domě, s lidmi se kterými se stýkáme, s prací kterou děláme a tedy i s modlitbami a náboženskými úkony. První sv. přijímání je veliká slavnost. Denní naopak vypadá, jako by se k němu přistupovalo jenom ze zvyku.
Protože tu jde o psychologickou zkušenost která je všeobecná, nesmíme se tomu divit, ale brát to jako přirozené. Ochabnutí nadšení je dokonce ochrana života, který miluje klid a pravidelnost. Nadchnout se pro nějaké dílo je pěkné, ale dlouhá klidná práce je daleko důležitější, má-li se nadšení uskutečnit. Ale i tu je potíž. Můžeme dlouho a klidně pracovat, když vymizí všecko nadšení? Všednost se pak změní v únavu, v omrzelost, v nechuť. Proti tomu pak je potřeba reagovat. V práci to obyčejně děláme tak, že ji na nějaký čas přerušíme, že si dovolíme odpočinek, zábavu. Vždyť to je veliký psychologický význam svátků. Zapomene se na práci proto, abychom se k ní radostněji vrátili. Proto se také chodí na dovolenou, na výlet. Přijdeme na jiné myšlenky, vidíme jiná místa, jiné lidi a pak jsme zase rádi, že se vrátíme ke svým a na své.
Taková psychologická strategie je dobrá i náboženské praxi. Navykli jsme si modlit se jisté texty. Jsou pěkné, ale časem už nevnímáme co říkají. Pročpak je na čas nezaměnit nějakými jinými, novými modlitbami? Chodíme pravidelně do jednoho kostela. Jednou si zajít jakoby na pouť do jiného, kde vidíme jiné lidi a slyšíme jiné kázání. Změna potěší, říká latinské přísloví.
Ale omrzelost místem a osobami mívá také ještě jinou příčinu, morální, a tou je zlozvyk neustálého kritizování malých nedostatků. Jsou takoví, kteří mají k tomu zvláštní talent. Umějí si všimnout každých nedovřených dveří, každé skvrny na podlaze, každé špatně uvázané tkaničky. A jsou obyčejně tak horliví pro spravedlnost, že na ty nedostatky všechny upozorní, i když jim po tom nic není. Děje-li se to vytrvale, nakonec vznikne všeobecné přesvědčení, že je místo, kde žijeme, plné samých nešvarů a lidé, s kterými se stýkáme, samí nedbalci a neschopní. Jak dobře v takovém otráveném ovzduší působí naopak ti, kdo dovedou upozornit na opak, kdo pomohou lidem objevit, že je kolem nich také mnoho pěkného a že si toho mají vážit. Přistěhoval se do vesnice nový občan a předcházelo ho mnoho klepů. Dívali se na něho tedy všichni podezřívavě a samozřejmě hned viděli něco podezřelého. Až jednou rozumný soused řekl nahlas: ?Podívejte se, jak si krásně upravil zahrádku před domem a jak si vylíčil stěnu!? Jsou to maličkosti. Ale udělaly div. Už se na nového občana dívali jakoby přes sklo pěkné zahrádky a stal se sympatičtějším.
Ale tam, kde nám nepomohou jiní, musíme si pomoci sami. Vracíme se domů rozmrzelí, unavení. Pro tyto případy je jedna večerní modlitba, která je léčivá: zazpívat si ?Bože chválíme tebe? a myslet přitom na dary Boží, které jsme ten den dostali. Zjistíme, že jich bylo kupodivu mnoho a že mohlo dopadnout daleko hůř i to, co dnes nevyšlo.
Ale doposud jsme se pohybovali na úrovni psychologické. Nespokojenost v denním životem však má také důvody daleko hlubší. Věci a události denního života nás unavují nejenom proto, že se opakují, ale hlavně proto, že čekáme něco dalšího. Zůstane věčně pravdivá věta sv. Augustina: ?Lidské srdce je nespokojené, dokud nespočine v tobě.? Teofán Zatvornik píše jedné ženě, která trávila své dny u šicího stroje: ?Vím, že vám připadají dny jako monotónní klepání šicího stroje. Ale to samo není zlé. Je to Boží dar, abychom si uvědomili, že tu není nic, co by nás mohlo doopravdy uspokojit.? Papež Jan XXIII. blízko před smrtí mluvil o daru stáří. Divili se tomu? Byl zvolen papežem v pokročilém věku. Byl si také vědom toho, že je jeho pontifikát přechodnou dobou. Proto tak klidně umíral. Když onemocněl vážně, chtěli to utajit, ale on se usmál: ?Načpak, já už mám zavazadla sbalená!?
Vypadá to pesimisticky? Takhle by se přece nemělo mluvit mladým lidem. Ti přece potřebují chuť do života a vědomí, že věci a práce mají smysl! Ano, je to pravda. Ale smysl nemohou mít sami v sobě. Nabývají ho, když se stávají očekáváním příštího. Děti se rády dívají na vlak, na letadla, která přistávají a odlétají. Dospělého už takový pohled nenadchne. Vyhlíží vlak nebo letadlo, jenom když má někdo přijet, když se někdo očekává.
Taková je funkce proroka. Ukazuje na někoho dalšího, na něco, co má přijít. Očekávání nebere chuť k životu. Dává mu naopak rytmus. Právě z tohoto hlediska je mezi lidmi veliký rozdíl. Někteří neočekávají, neznají proroky. Ti jsou už psychologicky mrtví. Druzí očekávají jenom další události, ale stejné jako dnešní. Jiní naopak očekávají něco velkého. A ti mají z života radost. Takoví by měli být všichni křesťané, vždyť čekají toho, který přijít má ve slávě.
odeslat článek
vytisknout článek
